Jako 6. svazek ediční řady Varianty, připravované v edičním a textologickém oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyšel na začátku roku 2015 v redakční úpravě Hany a Michala Kosákových český překlad díla Dmitrije Sergejeviče Lichačova Textologie (Stručný nástin), který na základě ruského originálu Těkstologija. Kratkij očerk pořídila podle 1. vydání z roku 1964 Jitka Komendová.
V českém prostředí jde o první vydání této práce tradované jako tzv. Malá textologie a zároveň o první vydání jakékoli z Lichačovových textologických monografií vůbec, třebaže jeho teze publikované v Malé i v tzv. Velké textologii (Těkstologija. Na matěriale russkoj litěratury X.–XVII. vv., první vydání 1962) v české textologii zásadně rezonovaly. Komentovaný překlad Malé textologie sice v šedesátých letech zamýšleli nezávisle na sobě pořídit textologové z okruhu olomouckých „staročechů“ (Jiří Daňhelka s Naděždou Kvítkovou) a pražských „novočechů“ (Felix Vodička s Břetislavem Štorkem), v obou případech však z překladu sešlo (více o tom v knize na s. 126). I přesto, že se tak text českému čtenáři dostává do ruky více než 50 let po svém vzniku, je vydání významným počinem, neboť umožňuje nahlédnout Lichačova-textologa jinak než pouze prostřednictvím vytržených citátů nebo parafrází, a dodává tak někdejším diskuzím nový rozměr.
Kniha je rozdělena na dvě části. Nejprve je položen vlastní Lichačovův text, tj. předmluva, 4 kapitoly vlastního výkladu, závěr a příloha „Vydavatelská technika“, opatřený redakčními a překladatelskými poznámkami, které obsahují jednak původní znění některých problematických termínů, jednak u některých příkladů jejich české ekvivalenty, které jsou pro odlišení od vlastních Lichačovových poznámek uváděny v hranatých závorkách. Druhá část knihy je komentářová a sestává ze tří textů Jitky Komendové, Jakuba Sichálka a Michala Kosáka mapujících Lichačovův široký záběr (nejen) na poli ruské medievistiky. Vydání je doplněno rejstříkem jmen a anonymních literárních děl zmíněných jak v textu Lichačovově, tak ve studiích doprovodných.
Výklad Jitky Komendové „D. S. Lichačov a ruská literárněvědná medievistika“ představuje v chronologickém pořadí Lichačovovy literárněhistorické práce a sleduje jeho ústřední myšlenky, jejich dopad na další vývoj oboru a v neposlední řadě jejich životnost s ohledem na výsledky dnešního bádání. Volně pak přechází ke stručnému představení Lichačovovy editorské činnosti v oblasti staroruských památek, zmiňuje jeho edice vědecké (např. Slovo o pluku Igorově z r. 1950) a vydání čtenářská, připravovaná v rámci ediční řady Památky literatury staré Rusi, která vznikala v oddělení staroruské literatury Institutu ruské literatury (tzv. Puškinův dům) Ruské akademie věd a na kterou navázala dosud vydávaná ediční řada Knihovna literatury staré Rusi. Velkou část této stati tvoří popis ediční techniky druhé ediční řady, který působí oproti předchozímu letmému výkladu snad až příliš detailně. Naopak více pozornosti mohlo být věnováno činnosti oddělení staroruské literatury a Lichačovovu podílu na jeho chodu a na koncepci té které ediční řady; dozvíme se tu pouze, že „na ediční přípravě textů pracovala řada badatelů, ovšem základní koncept, metoda reprodukce textů a studie charakterizující jednotlivé epochy patřily právě D. S. Lichačovovi“ (s. 115). Ocenit je však třeba důkladný poznámkový aparát, zejména citace jednotlivých prací a jejich českých překladů a také četné odkazy na online zdroje, např. na Lichačovovu kompletní bibliografii či digitální knihovnu akademického oddělení staroruské literatury.
Jakub Sichálek ve svém příspěvku „Poznámky k recepci Lichačovovy koncepce textologie v západní Evropě a české paleobohemistice“ mapuje Lichačovův podíl na formování textologie především v německé vědě a v českém prostředí (ale sleduje i odezvy v další jinojazyčné literatuře, například italské či francouzské). I přes skromný název jde o důkladnou sondu, která díky četným zajímavým souvislostem ukazuje Lichačova především jako inspirátora v oblasti evropské textologie nejen medievistické. V českém prostředí vyzdvihuje Lichačovovu roli zejména v šedesátých letech, kdy probíhaly stěžejní diskuze k formování oboru, zachází ale i do textologie „polichačovské“, která se mu jeví „jako relativně samostatná, resp. rozvíjí se řešením vlastních otázek a problémů, které jí klade domácí materiál“ (s. 125). Lichačovův odkaz je však patrný i v pozdějších pracích, pro oblast starší české literatury například u Daňhelkova a Králíkova žáka Karla Hádka (je potěšitelné, že je zmíněn, jen je škoda, že ze všech jeho inspirativních studií je uvedena pouze jeho nepublikovaná dizertační práce), pro textologii novočeskou by bylo možno připomenout ještě Pavla Vašáka, jehož teoretické úvahy vyústily v příručce Textologie. Teorie a ediční praxe, vydané v roce 1993.
Text Michala Kosáka „K přijetí Lichačovova stručného nástinu textologie“ přináší vhled do polemiky rozpoutané B. J. Buchštabem, která probíhala na stránkách několika čísel časopisu Russkaja litěratura rok po vydání Malé textologie a jejímž předmětem bylo jak vymezení textologie v rámci vědních oborů a ediční praxe v rámci textologie, tak definování základních pojmů (kanonický text, pramen atp.) či metodologických postupů (výběr výchozího textu). Studie není jen přehlednou rekapitulací názorové výměny mezi Lichačovem na straně jedné a Buchštabem a dalšími textology zabývajícími se novější literaturou (J. I. Prochorovem a A. L. Grišuninem) na straně druhé, ale je také uvedením do širšího kontextu: sleduje kořeny, zrod a vývoj diskutovaných Lichačovových myšlenek a objasňuje jádro sporu, jehož podstatu spatřuje v rozdílném chápání vlastního centra textologie a v rozdílné povaze samotného materiálu, s nímž pracují textologové zabývající se různými vývojovými obdobími (srov. s. 136).
Zásluhou edičního a textologického oddělení tak v řadě Varianty vychází přímo po výboru ze studií Jiřího Daňhelky (Textologie a starší česká literatura [2014]) další práce z oblasti medievistické textologie. Předkládané komentované vydání této stěžejní, byť v mnohém ohledu nutně překonané příručky má nejen již zmíněný význam dokumentární, ale jistě stálý význam aktuální. Třebaže příloha má platnost čistě dobovou a provenienční, vlastní text platí víceméně stále (kapitoly „Úkoly textologie“, „Základní pojmy historie textu“, „Čtení textu“, „Studium historie textu“). Vydání navíc pokrývá poptávku českého trhu, na kterém je teoretických a praktických textologických příruček nedostatek; naposled vydanou příručkou je již zmíněná kolektivní monografie Textologie. Teorie a ediční praxe z roku 1993 (pramenům 13. až 18. století se věnují zejména kapitoly J. Kolára, P. Čorneje a E. Pražáka). Další studie, zabývající se již specifickými problémy konkrétních památek a pramenů, jsou roztroušeny po časopisech, sbornících a edicích, často obtížně dostupných, a lze jen doufat, že dojdou podobné péče jako například texty Daňhelkovy soustředěné ve zmíněném výboru.
Na závěr se nabízí zamyšlení nad současným stavem a výhledovým směřováním textologie a ediční praxe starší české literatury. Obor, původně institucionálně zaštítěný Ústavem pro českou literaturu, se po transformaci ČSAV na AV ČR (a po zániku Ediční a textologické komise při Československém komitétu slavistů) ocitl v poněkud bezprizorním postavení. Nepočítáme- li zmíněné dva svazky ediční řady Varianty, starší literatuře se nevěnuje v oddělení edičním a textologickém ÚČL žádný z projektů, v oddělení starší literatury ÚČL vznikají edice spíše jako ojedinělý vedlejší produkt, přičemž z oblastí starší české literatury je pokryto především období středněčeské a barokní. Edice medievistických památek s důrazem na jejich lingvistickou stránku se rodí v současné době především v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, a to jak elektronické transkribované přepisy pramenů (zpřístupňovány v edičním modulu v rámci portálu Vokabulář webový), tak kritické knižní edice. A třebaže k mezioborové spolupráci v rámci různých projektů občas dochází, je otázkou, zda by nebylo žádoucí tuto tradici oživit systematičtěji v některé ze zmíněných institucí prostřednictvím úkolu s dlouhodobější koncepcí.
Dmitrij Sergejevič Lichačov: Textologie (Stručný nástin). Přel. Jitka Komendová, Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2015. 140 stran.
Vyšlo v České literatuře 3/2016.
