Když se víc než před rokem otevíralo Muzeum literatury, nesla se českým veřejným prostorem otázka, jestli lze něco takového jako literaturu vůbec vystavovat. Otázkou doplňující pak bylo, komu má vlastně takové Muzeum literatury sloužit, tedy nejen čeho to vlastně má být muzeum, ale také pro koho? Ani po letech studií, ani po letech diskuzí se svými gymnaziálními studenty a studentkami nemám odpověď na otázku, kterou jim každoročně při našem seznamování kladu: Co je to literatura? Jsem si ovšem jistá tím, že muzea tady mají být pro gymnazisty. A je možná troufalé, abych jako učitelka literární výchovy zrovna já psala něco o tom, jak mají vypadat muzea věnovaná literatuře — nejsem kurátorka ani kulturní manažerka, jsem návštěvnice a učitelka, která v muzeích a galeriích hledá oporu pro to, aby z mladých lidí mohla vychovávat samostatné, poučené a hlavně celoživotní čtenáře se zájmem o umění a svět kolem sebe. Právě z téhle pozice si dovolím reflektovat expozice, které jsem měla možnost v Muzeu literatury v prosinci 2023 vidět.
O mladých lidech, puberťácích, se často říká, že nečtou. Jak víme z tuzemských čtenářských výzkumů, není to tak úplně pravda. V tom posledním, který realizovala Hana Friedlaenderová s Vítem Richterem a Jiřím Trávníčkem (Covidočtení. Co s naším čtenářstvím udělala pandemie, Brno, Host 2022), se dokonce ukázalo, že každý čtvrtý člověk ve věku 15–24 začal v době covidu číst více tištěných knih než v období před pandemií a každý třetí se častěji věnoval poslechu podcastů. Ve výčtu volnočasových aktivit, které z pohledu rodičů nejčastěji během pandemie volily děti mladší 18 let, se sice audioknihy ocitly na posledním místě, výčet častých aktivit ovšem zahrnoval čtení knih, sledování filmů, hraní společenských i počítačových her. To všechno je důležité pro to, abychom si uměli dobře představit současného gymnazistu: pravděpodobně nehoří láskou k současné české literatuře, natož aby se vyžíval v četbě Máchy, Jungmanna, Koláře nebo Součkové. To ovšem neznamená, že je nečtenář bez zájmu o literaturu. Už několik let navštěvují gymnázia lidé narození po roce 2000. Jsou to digitální domorodci žijící v globální vesnici, jejichž vnímání kultury a umění má — alespoň v mých představách — podobu rizomatické struktury. Mají rádi český rap, mnohdy umí nazpaměť nějakou z Erbenových balad a knížky si spíš stahují, než aby pro ně chodili do knihovny. A my, kteří už jsme vzplanuli láskou k literatuře, máme šanci ukázat jim svět české literatury tak, aby ho chtěli poznávat a třeba v něm i nějakou dobu pobýt. Na následujících řádcích se tedy zamýšlím nad tím, nakolik se toto daří Muzeu literatury naplňovat.
Na všech expozicích, které jsem v Muzeu literatury při své návštěvě viděla, oceňuji očividnou snahu kurátorů vyhnout se šablonovitému přemýšlení o české literatuře a jejích dějinách. V každé místnosti je patrné, že je organizovaná podle nějaké ústřední myšlenky, že zde nebylo cílem jenom ukázat exponáty a pochlubit se tím, co všechno lze v archivech Památníku národního písemnictví objevit. Je mi sympatická také myšlenka nechronologického řazení místností: jako návštěvníci nesledujeme časovou osu, ale jako bychom četli příběh složený z mnoha dalších, vzájemně se proplétajících a prostupujících příběhů lidí, knih i míst — a je skvělé, že součástí expozice jsou také díla současných umělců a umělkyň, jež tak odkazují ke skutečnosti, že i zdánlivě stará a možná i mnohými zapomenutá díla české literatury mají vztah k dnešku. Díky organizaci výstavních prostor a rozvržení exponátů, popisků, aktivizačních metod se návštěvník stává čtenářem, který si pro sebe odkrývá příběhy jednotlivých místností, respektive příběh 19. století, na jehož konci je sice autonomní česká literatura, ale také vědomí, že to tak vůbec dopadnout nemuselo. Videomedailonky jednotlivých expozic umístěné na webu Muzea literatury, respektive na Youtube, v nichž kurátoři jednotlivých expozic vysvětlují svůj záměr pro výběr exponátů a jejich organizaci, vnímám jako důležitou součást celého muzejního konceptu. Právě na nich lze ale ukázat také největší slabinu expozic: dobré až skvělé nápady nebyly myslím dostatečně vytěženy tak, aby jedna expozice mohla sloužit různým skupinám návštěvníků. Skvělé jsou materiály pro menší děti, které si mohou ve svém průvodci přečíst zkrácené texty a sbírat razítka, v celé expozici je také umístěno několik herních prvků, s nimiž se mohou zabavit i poměrně malé děti. Nejsem si však jistá, nakolik je expozice přátelská k návštěvníkům starším deseti let. Právě zde by se videomedailonky mohly uplatnit: oproti kurátorským textům, které uvozují jednotlivé expozice, jsou jazykově daleko přístupnější, obsahují i dobový kontext a seznamují návštěvníka s tím, čeho by si měl v expozici všimnout. Ocenila bych, kdyby bylo možné pustit si je třeba do sluchátek i v jednotlivých místnostech. A proč do sluchátek? Abych nemusela mít neustále v ruce mobil. Z novomediální koncepce navštívených expozic mám ambivalentní dojmy.
Raduji se, že se zde s novými médii pracuje, baví mě použití videí, obrazovek, QR kódů, možnost vytvořit si v reálném čase při procházení expozice v mobilu vlastní sbírku oblíbených exponátů. Zároveň mi tam chybí nějaká přidaná hodnota: gamifikace složitých témat, audioprůvodce, odkazy na vysvětlující texty realizované klidně jako prokliky na wikipedii, umím si představit také rozšířenou realitu, která mi do prostoru výstavy přenese živého Karla Hynka Máchu. A přes veškerou důvěru, kterou v mladé lidi chovám, jsem téměř přesvědčena, že jakmile zjistí, že je QR kódy sice odkazují k další dimenzi výstavy, ale nijak je neaktivizují, převáží nad jejich zájmem o výstavu touha zjistit, co nového se stalo během jejich návštěvy na sociálních sítích. Řešení bych měla, ač není příliš originální: dejme jim do ruky pracovní list. Třeba slepou mapu prostoru, a chtějme, ať zkusí rekonstruovat kurátorský záměr skrytý za jednotlivými expozicemi. A pokud by tam dopsali skutečné záměry kurátorů vyslechnuté ve videomedailoncích? Heuréka, podařilo se doručit informaci! Právě doručování informací od kurátorů směrem k návštěvníkům pro mě bylo nejslabší částí všech expozic.
Jako bohemistka jsem na výstavě mnoho nových informací nezískala, jako učitelce mi tam chyběly záchytné body, o něž bych se mohla při výuce v muzeu opřít. Příkladem budiž spor o to, čím je tvořen národ, vedený mezi Jungmannem a Bolzanem — ten je úběžníkem expozice věnované 19. století, reprezentovaný je poměrně náročnými kurátorskými texty, ukázkami knih a grafik. Propojení konkrétních exponátů a abstraktního tématu se tu děje spíš na rovině implicitní, přitom by stačilo málo, třeba proložit expozici jednoduššími texty nebo řečnickými otázkami, nabídnout možnost seskládat si z jednotlivých článků dobové vydání novin… Zkrátka udělat prostřednictvím hry z poznání implicitního poznání explicitní.
Především v místnostech věnovaných 20. století jsem se nemohla zbavit dojmu, že explicitnost, doslovnost a jasné sdělení zde nejsou příliš vítány. Jednotlivé expozice se tak spíš než prostorem pro školu hrou stávají prostorem středoevropského eseje s otevřeným koncem.
Témata pomyslných esejů přitom kurátoři vybrali skvostně. Texty autorů a autorek, na které v části věnované 20. století exponáty upozorňují, tvoří pomyslnou učebnici české literatury 20. století se vší její hravostí, barevností, temnotou, hlavním proudem i periferií. Pokud ovšem takový prostor navštíví někdo, kdo o české literatuře příliš neví (a je v zásadě jedno, jestli je to pražský gymnazista nebo zahraniční turista), může se tam cítit ztracen — i ve zmíněných videomedailoncích totiž kurátoři své koncepce často obhajují vůči nějakému statusu quo. Ale proč si vyprávět o tom, jak skvělá básnířka je Milada Součková? Proč raději nevystavit její básně vedle překladů Poundových Cantos nebo Eliotovy Pustiny? Proč vystavovat podobenky zakázaných autorů, když se za fotografií neskrývá vitrína s ukázkou z textu? Proč vysvětlovat, jak zásadním počinem byla Nezvalova Abeceda namísto toho, aby byl v prostoru fotokoutek s instrukcí Nafoť abecedu!…
Navzdory kritickým připomínkám považuji Muzeum literatury za skvělý počin českého literárního provozu a těší mne, s kolika různými kurátorskými přístupy se na tak malé ploše lze setkat. Raduji se ze čtenářských koutků v expozicích, z přítomnosti velké magnetické stěny, z psacích strojů, které jsou určeny k volnému experimentování, raduji se z reprintů, které jsou zde ke koupi… Těch důvodů k radosti je mnoho. Do budoucna bych si přála, aby se myslelo na to, že mezi dětským návštěvníkem a dospělým návštěvníkem existuje ještě jedna skupina: mladí lidé. Záměrně jsem psala o gymnazistech, protože právě s nimi pracuji, s jistou benevolencí je však myslím lze považovat za pars pro toto mladé generace. Nám všem bych přála, aby se z Muzea literatury stal prostor, kam bude běžné zajít klidně několikrát do roka, protože tam kromě vědění bude i prostor pro zábavu a umění, které bude mít sílu přitáhnout do světa české literatury nejen bohemisty, ale hlavně čtenáře. Přála bych si, aby se z něj stalo muzeum, kam budou na exkurzi pravidelně jezdit i školy ze zahraničí tak, jako my z českých škol jezdíme okukovat a zakoušet muzea německá či rakouská.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
