V sobotu 13. února 2021 zemřel Ladislav Nebeský. Matematik, lingvista (docent FF UK) a básník. Nebeský se experimentální poezii věnoval v šedesátých letech (je zastoupen v antologii Vrh kostek, která mohla vyjít až roku 1993), s velkou vervou se k ní vracel od devadesátých let, a to nejen jako tvůrce (od roku 2006 do roku 2012 vydal v nakladatelství dybbuk pět sbírek, všechny jsou na stránkách nakladatelství veřejně přístupné online), ale i jako teoretik (v České literatuře na konci tisíciletí otiskl čtyři texty vztahující se k [vlastní] experimentální poezii).
Svou tvorbu označoval podle kontextu, ve kterém vznikala: o té ze šedesátých let mluvil jako o experimentální poezii, o té z let devadesátých (a pozdější) jako o experimentálních textech. Nebyl v tom ale důsledný, i když se možná jednalo o nedůslednost záměrnou, resp. o hru: tak např. v ČL 1998/1 mluví o textu, jehož název představuje počáteční úryvek nekonečné básně, přičemž každý řádek textu o sobě referuje jako o verši; jedná se o obecný rys experimentální poezie, která se vymezuje proti poezii neexperimentální za častého záměrného užívání (obnažování) jejích kategorií.
Na experimentální poezii Nebeského zajímal průzkum hranic jazyka, respektive znakovosti. Překračování jazyka, které se může dít jednak vymýšlením jazyků (respektive jejich fragmentů), jednak umělým kódováním přirozeného jazyka (češtiny) — v obou případech nám tyto myšlenkové a umělecké experimenty umožní „vidět“ něco, co bychom v běžném, přirozeném jazyce „vidět“ nemohli. Fascinován byl také sémiotickým využitím prázdna, tj. prázdna, které je prázdné a zároveň plné, prázdna, které lze číst. Experimentální poezie Nebeskému konvenovala také svou konstrukční (stavebnou) hypertrofií: zásadní je, jak je text udělán, jak je vystavěn, jak je tato stavba nesamozřejmá, nesnadná (stejně jako se třeba klasický verš řídí jistými pravidly, řídí se jistými pravidly i „verše“ experimentální poezie), kolik je na ni vynaloženo úsilí (v ČL 2000/4 můžeme sledovat popis takového jednoho zápasu o stvoření binární básně).
Ladislav Nebeský byl svou tvorbou v dobrém slova smyslu posedlý, dobývání nových a nových kót mu umožňovala také schopnost teoretické reflexe. O své objevy se rád a ochotně dělil. Ač se to tak na první pohled nezdálo, byl v něm vždycky maličko bohém, šibal a gamin. V jednom ze zmíněných článků v ČL uvažoval o tom, že zatímco v přirozeném jazyce (češtině) se od sebe slova život a smrt liší nejen významově, ale i formálně, lze je zakódovat tak, aby se dala číst jako palindrom, a zároveň, aby se jejich výrazový plán co nejvíce podobal. Přejme si, aby podobně byla i jeho smrt spojena s životem — s životem jeho díla.
Vychází v České literatuře 1/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
