Kniha Otevřené možnosti představuje autorský výbor esejí, recenzí, studií a příležitostných textů z let 1997–2022. Žánrově rozrůzněný soubor spojuje zájem o sémantickou rovinu pojednávaných děl.
Lze to doložit již v prvním textu nazvaném „Naděje vyprávění“, v recenzi novely Číňanova pěna (1999) Vladimíra Binara. Krumphanzl zde píše o významovém zahušťování a síti „významových korespondencí a antinomií“ (s. 7) a tyto aspekty dále rozvádí. Autorská pozornost k pečlivému budování významu prostřednictvím nosných motivů a témat je v celé Krumphanzlově knize vnímána jako jedna ze zásadních kvalit posuzovaného díla, zatímco přílišná libovolnost a vágnost děl je naopak řazena ke slabinám. Krumphanzl se pečlivým tematickým rozborem dostává ke klíčovým stavebním prvkům jednotlivých textů, jejichž fungování objasňuje. Tak v jedné povídce Petra Kouby ze souboru Dryjáky (1999) podle něj „pravé téma […] tvoří čistota, její přítomnost […] a potřeba, ale také přítomnost hříchu a přirozený stud za něj i možnost očistit se“ (s. 49). Z uvedené citace je patrné, že jednotlivé tematické aspekty autor školsky nezužuje na jeden dominantní a je schopen je vidět ve vzájemných vazbách. V románu Bel Canto (1944) Milady Součkové interpret adekvátně odhaluje souvislost obsahovou a formální, korespondenci tematické, kompoziční a jazykové roviny.
Krumphanzlova analýza jazykových prostředků neprobíhá izolovaně, autor se je vždy snaží vidět v kontextu díla jako celku. Jednotlivé výrazy a styl hodnotí s ohledem na jejich funkčnost. Drsné a vulgární výrazy v Pestrých vrstvách (1999) Ivana Landsmanna nepovažuje za samoúčelné, neboť jsou ovlivněné hornickým prostředím, v němž se postavy ocitají v nebezpečí a v blízkosti smrti. Suverénnost básnického projevu ještě nemusí znamenat vysokou kvalitu veršů, jak Krumphanzl ukazuje na příkladu rýmů Brožovaných básní (1999) Pavla Šruta. Poněkud překvapivě je autor kritický k jazyku a obrazu lidských vztahů v oceňovaném povídkovém souboru Možná že odcházíme (2004) Jana Balabána, jemuž kromě jiného vyčítá nepromyšlenou práci s celkovou stavbou knihy, užívání nápadně chtěných rámců, nepatřičnou autorskou intervenci vedoucí k explicitnosti a vnějškovosti či dojímavost. „Většina z uvedených nepřehlédnutelných rysů povídek stejně jako volba konvenčního schématu, skrze něž Jan Balabán nahlíží svět […] a které do značné míry také plyne z jeho nijak zvlášť pronikavé práce s jazykem a neinvenčního zacházení s tvarem próz, přibližuje soubor povídek Možná že odcházíme k běžnému, konzumnímu čtivu. Je pak celkem lhostejné, jestli autor nadbíhá povrchnosti záměrně, nebo jde o nechtěný výsledek jeho autorského tápání“ (s. 83–84). Byť rozumím některým dílčím příkladům, na nichž Krumphanzl demonstruje nedostatky Balabánova souboru, recenzentův verdikt považuji za příliš neúprosný. Celkově vzato se domnívám, že intenzivní evokace trýznivých stavů protagonistů ve zdařile zobrazených všednodenních kulisách učinila z povídek Možná že odcházíme literární událost.
Ve sledovaných dílech si interpret často všímá, jak jejich autoři tematizují temné stránky života, jako jsou smrt, osamělost, vyvrženost, umlčování či perzekuce. Řadu z těchto aspektů nachází v tvorbě Ladislava Dvořáka. Spisovatel, jemuž bylo zakázáno publikovat i pracovat adekvátně své erudici, byl solidární s lidmi podobného osudu, což dle Krumphanzla dokazuje báseň „Potřeba bezpotřebí“ ze sbírky Hle nyní (1994, samizdatově 1980). Připomíná také Dvořákův fejeton Bdící spící popisující jeho odvedení k policejnímu výslechu v důsledku podpisu Charty 77. Z tohoto textu Krumphanzl obsáhle cituje, a to proto, aby ukázal básníkovu obranu proti státnímu pronásledování zvláštním humorem „i vyhledáváním paralel v osudech a dílech druhých lidí, často spisovatelů“ (s. 26).
Výraznou roli v interpretových reflexích hraje modalita prostoru. Velmi akcentovaná je v již zmíněném Landsmannově románu Pestré vrstvy. Recenzent upozorňuje na podobnost dolu a vězení. V této spojitosti vkládá do své kritiky slova Zdeňka Vašíčka pojednávající o zkušenosti z vazby, jež uvedený autor napsal v předmluvě ke své knize Obrazy [minulosti]. Vložená pasáž evokuje tísnivý prostor, permanentní ohrožení a stálou přítomnost zla, které nelze vytěsnit. V medailonu tematizujícím osud katolického intelektuála Vladimíra Neuwirtha zaznívá zpověď tohoto altruisty, považujícího pobyt ve vězení za „nejvíc obohacující období svého života. Kromě obyčejných zločinců tam bylo mnoho významných osobností“ (s. 114).
Robert Krumphanzl si ve svých textech velmi často všímá vztahu života a literatury, a to na různých úrovních. Tato tendence je patrná například v pojednáních o Bel Cantu Milady Součkové, Událostech (1991) Jana Hanče, Možná že odcházíme Jana Balabána či Koncových světlech (2005) Petra Halmaye. Interpret se nezřídka věnuje životu spisovatelů, v jejichž osobních příbězích lze odhalit odhodlání a neokázalou statečnost. Nejzřetelněji tato tendence vystupuje ve výše zmíněném Neuwirthově medailonu. Autobiografické aspekty recenzent reflektuje u Ladislava Dvořáka, Ivana Landsmanna či Petra Kouby, v jehož povídce „My“ ze souboru Dryjáky implikuje blízkost autora a vypravěče, konkrétně píše o „principu vypravěče jakoby neemancipovaného ve vztahu k autorovi“ (s. 50). Krumphanzl neopomíjí ani dobový kontext. Tíha doby je kupříkladu zřetelná v jedné z esejí Lubomíra Martínka ze svazku Nomad’s land (1994), v níž spisovatel hovoří o stopě, jakou v něm zanechalo dospívání v počínajícím normalizačním období.
V recenzovaném výboru frekventovaně vyvstává více či méně explicitně formulované mravní hledisko. V pregnantní podobě jej objevíme zejména v eseji o Hančových deníkově koncipovaných Událostech. Krumphanzl připomíná známou tezi, ve které spisovatel staví morálnost a naléhavost literárního díla nad pouhou krásu, gramatiku a formu. Interpret hovoří o „gramatice naléhavosti, kterou Hanč objevil a podle níž sám píše“ (s. 80). Lze konstatovat, že si publicista všímá děl s akcentovaným hodnotovým rozměrem a převážně textů s vážnějším laděním. Závažnost dovede objevit i v dílech s humornou, hravou slupkou, jak dosvědčuje jeho interpretace sbírky Umělé květiny (1937) Josefa Friče. V případě Jana Hanče připomíná jeho polemiku s preferencí „krásy, gramatiky a formy“ (s. 71) literárního díla a vykládá ji jako atak na „nijak moc závazné psavectví“ (ibid.); v podobném duchu interpretuje Hančův důraz na naléhavost jako odpor k „snadnému, nezávaznému, a nevyhnutelně tedy nivelizovanému psaní o čemkoli“ (s. 72). Bohatství deníkových záznamů podle interpreta spočívá ve spisovatelově vědomí hierarchie hodnot, jež se v díle zvnitřňuje.
Krumphanzl v Otevřených možnostech cituje jak z primárních beletristických textů, tak i ze sekundární literatury. Citace organicky včleňuje do rámce svých interpretačních postřehů, nejednou s jinými interprety polemizuje. V pojednání o poezii Pavla Šruta ho zaráží slovo „lhostejnost“ (s. 55), jež použil v doslovu k Brožovaným básním Josef Kroutvor; lhostejnost je podle Krumphanzla „nepřátelská každé poezii“ (ibid.). Polemický charakter mají některé pasáže eseje o Hančovi, zejména ty, v nichž interpret koriguje slova Jiřího Cieslara charakterizující Hanče jako dědice literárního romantismu. Toto označení není nesprávné, ale může být zavádějící, stejně jako případné opačné tvrzení o spisovatelově antiromantismu, jehož stopy je možno v Událostech rovněž nalézt. V kritice Básní (2005) Petra Lébla se recenzent vymezuje vůči ediční přípravě svazku, které se ujal Karel Král. Uvádí nedostatky a mimo jiné konstatuje, že „editor není povinován nikoho v ediční poznámce seznamovat s tím, které básně sám považuje za »lehčí«“ (s. 90). Jako zkušený editor je Krumphanzl k takovýmto soudům plně kompetentní. Připomeňme, že řadu knih přichystal k vydání v nakladatelství Triáda, z novějších například Lyriku (2021) Vratislava Färbera.
V řádcích Krumphanzlových textů i mezi nimi můžeme číst autorův nesouhlas s uměleckou nadprodukcí a nízkým vkusem, nejvýrazněji v eseji o Hančovi, jehož dílo této tendenci úspěšně vzdorovalo. Interpret zde funkčně vkládá pasáž z přednášky Kam spějeme (1961) Marcela Duchampa: „[…] obecenstvo přijímá a vyžaduje mnoho umění, příliš mnoho umění; vyhledává dnes estetické satisfakce, zahalené do hry materiálních a spekulativních hodnot, a stahuje uměleckou produkci do obrovského zředění“ (s. 73). Medailon Ladislava Dvořáka, nazvaný „Integrita“, lze vnímat jako kritiku neadekvátního způsobu interpretace a povrchního, snadno se nabízejícího čtení. Riziko představuje biografická interpretace, škatulkování či vnímání spisovatelova díla „rastrem toho, co sám říká o psaní“ (s. 11).
Krumphanzlovým textům nechybí ostrá kritičnost, která nikdy nesklouzává k mnohomluvnému exhibování, naopak vždy míří přísně a přitom kultivovaně k jádru věci. V dílech mu vadí mechanické omílání, pouhá ornamentálnost, vnějškově sugerovaná tajemnost, schematičnost, patos, frázovitost, stylová nekoherentnost, těžkopádné dialogy či pouhá hra se slovy bez přesahu. Interpret nedostatky textů jen nekonstatuje, nýbrž vždy vychází z důsledné analýzy, jejíž promyšlený postup může pozorný čtenář sledovat. K dalším přednostem je nutno řadit také kritikovu znalost kontextu české literatury, ať již přímo, nebo prostřednictvím obeznámenosti se sekundární literaturou. Nenechá se ovlivnit tradovanou kategorizací a jde proti ní, jak je možné si povšimnout v případě Josefa Friče, jenž bývá řazen mezi avantgardní autory, podle Zdeňka Pešata do „předpoetistického stadia poezie“ (s. 61). Krumphanzl jej ovšem srovnává spíše s Josefem Čapkem a vidí podobnost s díly Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora.
Eseje, recenze, studie a příležitostné texty Otevřených možností dokazují pisatelovu ambici vypovídat o podstatném, přičemž se mu daří vyhnout se zjednodušujícím zkratkám. Jeho články se vyznačují poctivou analýzou a interpretační závěry jsou v nich srozumitelně formulovány. Z výběru děl i kritických akcentů je patrné, že se Robert Krumphanzl pohyboval v prostředí Kritické přílohy Revolver revue, jejímž redaktorem byl v letech 2001–2004. V knize V souřadnicích volnosti (Praha, Academia 2008) je okruh Kritické přílohy představen jako „odmítající etický i estetický relativismus a usilující o jednoznačný kritický postoj a soud odlišující dobové od nadčasového, efektní a povrchní od hodnototvorného“ (s. 23). Domnívám se, že tato charakteristika přesně vystihuje také články Roberta Krumphanzla.
Robert Krumphanzl: Otevřené možnosti. Praha, Revolver revue 2022. 144 strany.
Vychází v České literatuře 3/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
