Osobnost i dílo Aloise Jiráska (1851–1930) je v perspektivě kulturních i historických souvislostí natolik bohatým námětem, že vybízí v kontextu autorových kulatých výročí narození i úmrtí (výročí připadla na dva minulé roky, kdy se též měla konat daná konference, kvůli epidemii však byla odložena) k uspořádání konference prolínající nemálo oborů a disciplín. Konferenci o slavném spisovateli charakterizovala tematická pestrost a provázela ji živá diskuze nad interpretací Jiráskova díla a také didaktický workshop. Konference byla rozdělena do několika navazujících sekcí, v nichž bylo tematizováno Jiráskovo dílo v kontextu postavení historického románu, sporná interpretace Jiráskova Temna a pobělohorského období nebo rozporuplnost tzv. jiráskovské akce. Na setkání zazněly také odkazy na filmové ztvárnění Jiráskova díla či jeho biografie (Krškův film Mladá léta z 50. let nebo seriál F. L. Věk), recepci jeho osobnosti na Slovensku v období před první světovou válkou i v časech meziválečných nebo na Mistrův druhý život v období protektorátní okupace.
Iniciátorem akce byli historici Jiří a Magdalena Pokorní. Magdalena Pokorná v úvodním slovu přednesla zdravici od literární historičky Jaroslavy Janáčkové, která je autorkou doposud jediné ucelené biografie slavného spisovatele. S prvním příspěvkem vystoupil historik Petr Charvát, který se věnoval analýze starých českých pověstí. Název konference tak odkazoval nejen k Jiráskovu proslulému zpracování těchto bájí, ale také k historikově nové knize s tímto titulem. Charvát ve svém příspěvku představil výsledky mnohaletého výzkumu raného středověku, kdy v mytologických postavách knížecích vládců vidí reálné obrazy osobností předkřesťanského panovnického rodu. Analyzoval kupříkladu příběh o dívčí válce nebo Neklanu a Durynkovi, v němž už vidí poučení o feudální hierarchii, cti a závazcích. Ve své práci pak polemizoval s některými názory známého etnologa Vladimíra Karbusického.
Jiráskově historické beletrii se věnovala literární historička Věra Brožová a historik raného novověku Jiří Mikulec. Ten se věnoval historickým stereotypům spojeným s Jiráskovým románem Temno i otázkám jeho interpretace. Implicitně se vymezil vůči Stichovu (potažmo Vlnasovu nebo Čornejové) chápání Jiráskova textu coby zachycení pestrosti barokní mentality a festivit, a zdůraznil naopak čtyři linie, v nichž spatřuje hlavní záměry tohoto románu. Celou knihou se podle něj line námět oslavy pronásledovaných nekatolíků líčených coby statečných a morálně pevných osobností v opozici vůči převážně fanatickým příslušníkům jezuitského řádu. Příběh pak podle něj obsahuje kromě zachycení rekatolizace také téma zničení české státnosti v pobělohorském období, téma jazykového úpadku češtiny nebo útisku venkovského obyvatelstva. I když zdůraznil rozdíl mezi Jiráskovou interpretací barokního období a její vulgarizací Nejedlého pozdějším výkladem, Jirásek podle něj svým nejznámějším románem rozšířil o tomto období nemálo historických stereotypů. Odlišnou recepci Jiráskova díla v pojetí Alexandra Sticha představila tomu historička Ivana Čornejová. Ta naopak připomněla, že Jirásek se během života hlásil ke katolické víře, barokní kulturu znal velmi dobře a své poznatky čerpal i ze studia v benediktinských klášterech.
Historik a pedagog Vojtěch Čurda se zabýval antinomiemi provázejícími tzv. jiráskovskou akci v 50. letech. Na povrchu byla vidět jednota oficiální linie československé kulturní politiky, pod níž však vřely spory o vztah k „Mistrovu“ dílu. Čurda připomněl ranou práci Zdeňka Pešata Boj o Aloise Jiráska v zrcadle kritiky, kde se autor snažil vymezit vůči meziválečné recepci Jiráskova díla i vůči politické orientaci samotného autora, který byl senátorem za konzervativní národní demokracii. Historik připomněl i Krškův film Mladá léta (1952), který Jiráska vykresloval jako pedagoga-rebela a „rudého sociála“.
Referáty slovenských historiků Miriam Viršinské a Pavola Matuly se dotýkaly recepce Jiráskova díla na Slovensku. V období po první světové válce byla Jiráskova tvorba v této zemi hodnocena rozporuplně. Přijetí se jí dostávalo v čechoslovakistických periodicích. V luďáckém časopisu Slovák však byl Jirásek kritizován coby velebitel „kacířského“ husitství. Filmový historik Ivan Klimeš se věnoval dobovému chápání Filipovy adaptace F. L. Věka v období perestrojky, kdy měl podle něj seriál „příchuť zakázaného ovoce“. Přiblížil také trampoty provázející vznik seriálu v období rané normalizace, kdy nakonec nedošlo k odvysílání politicky nebezpečného třináctého dílu, v němž se objevuje téma cenzury v časech josefinismu, zabavování knih i odpor proti těmto praktikám. Kvůli tomuto subverzivnímu potenciálu mohli diváci celý seriál vidět až na počátku 90. let. Příspěvek Víta Vlnase zasahoval do oblasti výtvarného zpracování Jiráskova díla. Na příkladu Alšových ilustrací Jiráskových Psohlavců prokázal, že zdánlivě „lidové“ kresby v sobě zahrnovaly složitou ornamentalistiku inspirovanou obrazy Rogera van der Weydena nebo odkazy na náboženskou symboliku.
Odpolední sekci programu otevíral vedoucí Katedry dějin a didaktiky dějepisu, historik Petr Koura příspěvkem vztahujícím se k druhému životu Aloise Jiráska v temných protektorátních časech. V referátu odhalil i identitu tajemného odbojáře Pobery z Lomu, jehož pseudonym pocházel z postavy válečníka z Jiráskova Bratrstva a kterým byl odbojář Josef Mašín. Poukázal však i na zneužití Jiráskova díla nacistickou propagandou v časopisu Árijský boj, v němž byl Jirásek prezentován jako antisemitský spisovatel. Situace je o to paradoxnější, že na rozdíl od mnoha jeho literárních souputníků u Jiráska projevy antisemitismu nenajdeme, v jeho románech se naopak vyskytují převážně kladné postavy z řad židovské obce. Koura také připomněl tragický osud spisovatelovy snachy Anny Jiráskové, která poskytovala Juliu Fučíkovi konspirační byt a byla za svou odbojovou činnost popravena.
Historička Magdaléna Šustová představila Jiráskovu pedagogickou činnost v dobovém kontextu. Zatímco Krškův film Mladá léta líčil Jiráska jako pedagoga-rebelanta, podle Šustové patřil spíše mezi pedagogy konformní, který se až na výjimky do konfliktních situací s nadřízenými nedostával. Vyzvedla však jeho moderní přístup ke studentům a jeho didaktické dovednosti. Jiráskovskému kultu se pak věnoval pedagog a historik Jan Šindelář. Předmětem jeho zájmu byly Mistrovy pomníky, které vznikaly už za Jiráskova života v meziválečné republice a jejich budování bylo také součástí tzv. jiráskovské akce.
Na konferenci vystoupili také dva nestoři tuzemské historické vědy, Eduard Maur a Miroslav Hroch. Maur se věnoval chodskému námětu Jiráskových Psohlavců, který podle něj sloužil především k politické aktualizaci a v románu se stal projevem politického nacionalismu. Hroch potom vykládal Jiráskovo dílo v kontextu silného historismu 19. století. Jeho dílo komparoval s historickými romány Henryka Sienkiewicze nebo méně známého německého spisovatele Felixe Dahna. Český spisovatel se od obou autorů lišil plebejštějším původem i všednějšími náměty, které zpracovával. Romány všech autorů však měly podle Hrocha mimo jiné společné vytváření obrazu historických „národních nepřátel“.
Historik a pedagog Filip Jiroušek se věnoval politické kariéře Aloise Jiráska, který se stal až v pozdních letech svého života senátorem za národní demokracii. Jiroušek doložil, že Jirásek vzorně plnil svojí docházku a další povinnosti, přespříliš aktivním politikem se ovšem nestal. V období své politické aktivity byl spolupředkladatelem dvou návrhů zákonů týkajících se zřízení nové univerzity v Brně a památkové ochrany. Zdůraznil přitom paradoxnost jiráskovské akce, která senátora za národoveckou a konzervativní stranu malovala téměř jako radikálního socialistu. Jiráskovu literárnímu dílu se v závěrečné části konference věnoval také literární historik Ladislav Futtera, který připomněl pozapomenutou Jiráskovu divadelní hru Král Johannes a propojil toto téma i s námětem nacionalizace mytické postavy Krakonoše/Rýbrcoula. Jiráskovu působení v nadačních fondech a jistému „střetu zájmu“, který z této činnosti vyplýval, se věnoval příspěvek Heleny Chalupové.
Na otázky, jak učit o Jiráskovi a jeho díle v dnešní škole a do jaké míry je jeho dílo ještě srozumitelné, hledal v rámci svého workshopu v samotném závěru konference odpověď pedagog a ředitel Gymnázia Evolution Jižní město Tomáš Mikeska. Prezentoval také výsledky ankety Jirásek ve škole, kdy se s dotazy k soudobé výuce o této osobnosti obracel k široké pedagogické obci. Z ankety vyplynulo, že samotné Jiráskovy texty jsou pro soudobé mladé čtenáře značně náročné, především kvůli archaičnosti jazyka, nikoli kvůli málo atraktivním tématům. Mikeska rozvinul debatu o možnostech, jak Jiráskovo dílo soudobým čtenářům přiblížit například formou komiksových adaptací, které by však nakonec měly vést k originálnímu textu. Na konferenci se nakonec ukazovalo, že Jiráskovo dílo ani jeho autor ještě mrtví nejsou. A jestliže jeho největší romány dosud vyvolávají různorodé čtenářské ohlasy a interpretace, o velikosti díla to jistě v lecčems vypovídá.
K poctě Aloise Jiráska 22. 6. 2022, Katedra dějin a didaktiky dějepisu, Pedagogická fakulta UK
Vychází v České literatuře 4/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
