O konferenci Underground a Československo 1987–1988, 11. 10. 2022, Knihovna Václava Havla /
Chvíli po desáté dopoledne 11. října 2022 pověsil rituálně František „Čuňas“ Stárek legendární klobouk Ivana M. Jirouse na věšák, čímž symbolicky zahájil už sedmý ročník konference „Underground a Československo“, letos zaměřenou na roky 1987–1988, kterou pořádající Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů věnují nejen fenoménu českého undergroundu.
V prvním referátu „Den lidských práv, 10. prosinec 1987 a první politická demonstrace od srpna 1969“ ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna poukázal na roční přípravy demonstrace a okrajově i na její souvislosti s fungováním Charty 77, která stála za její organizací a zároveň řešila krizi ve vztahu mezi mladými chartisty — vesměs z řad undergroundu, dovolávajícími se práva na spoluurčování dalšího vývoje organizace — a těmi staršími. Naopak velkorysý prostor věnoval statistice na straně zasahujících policistů i účastníků demonstrace a také následným opatřením včetně obsáhlého referátu gen. Alojze Lorence o nutných změnách v mechanismu perlustrací. S následujícím příspěvkem Petra Placáka „České děti a Charta 77“ se kurz konference stočil spíše k rovině osobních vzpomínek na vznik a působení polorecesistické organizace České děti. Autor se pozastavil nad publikací jejího manifestu v Rudém právu a stejně jako jeho předřečník zmínil spory mezi disidentskou a undergroundovou částí Charty 77. Jeho projev měl podobu jakési mozaiky historek, úvah nebo postřehů — například o konspiraci, jíž se podle Placáka starší disidenti a odpůrci režimu nezabývali. V provozu Českých dětí už bylo zcela běžné nepoužívat telefon ani konspirační byty, scházeli se jen venku a „Lorenc byl bezradnej“, jak v závěru Placák s úsměvem konstatoval.
Program pokračoval příspěvkem Františka „Čuňase“ Stárka „Vokno jako instituce“. Ten si kladl za cíl ukázat, že Vokno nebylo pouze samizdatový časopis, ale téměř páteřní institucí českého předrevolučního undergroundu. Typologicky šlo o podobný druh výkladu, jaký využil Petr Placák, jeho pilířem byly osobní vzpomínky doplněné o faktografické střípky. Autor vyzdvihl rozsáhlou propracovanou a kontrolovanou distribuční síť Vokna; závěr jeho výkladu pak patřil výčtu přidružených „voknařských“ aktivit, ať už šlo o pravidelněji (a dodnes) vycházející Voknoviny, Videomagazín Vokna či výtvarné a hudební akce. Ani Stárek ovšem nezapomněl zmínit problematické vztahy mezi mladší a starší generací uvnitř Charty 77, tentokrát však jako prazáklad sporů označil polemiku nad tehdy zveřejněnou prostřední částí románu Jana Pelce …a bude hůř, prózou Děti ráje (doslova označena jako „boj o Děti ráje“).
Závěr prvního bloku undergroundového setkání patřil Petře Veselé a jejímu pokusu o odpověď na otázku „Jaký byl tedy socialistický člověk?“ v ambiciózním badatelském příspěvku „»Nové myšlení« a »negativní jevy«. Marxisticko-leninské vzdělávání v období let 1987–1988“. Představila v něm proměny individuality člověka s nástupem materialismu a Marxova myšlení o proměně člověka v empiricky univerzální individuum individuality zbavené, kdy se esencí lidství stává práce. Autorka konstatovala, že původní plán ideologů donutit lidi „nově myslet“ ztroskotal zejména kvůli faktu, jejž Marx nedomyslel: totiž že moc v socialismu spočine v rukou represivních složek, a kvůli přirozenému rozvoji nelegální kultury, především punku a undergroundu, jimž Veselá věnovala zbytek svého vystoupení, aby v závěru došla k pointě, že člověka násilím nelze změnit.
Martin Valenta v prvním příspěvku druhého bloku navázal na už zmiňovanou polemiku kolem Pelcových Dětí ráje. Poukázal na první impulz k diskuzi, jejž dal Ivan Sviták ve svém odsudku románu coby ukázky sprostoty a nevzdělanosti. Popuzoval jej však především fakt, že má beatnická literatura takový ohlas. Na to reagoval I. M. Jirous proslulým článkem „Di do hajzlu, ty sajrajte“ ve Vokně 1987/12, v němž se mimo jiné pustil i do kritiky některých chartistů — reformních komunistů za jejich činnost v 50. letech (například i zmiňovaného I. Svitáka). A znovu se směr konference stočil k souboji představ o tom, jak by měla režimní opozice, především tedy Charta 77, vypadat. Následovat měl příspěvek Jana Cholínského „Vojenská služba, knihovna, kotelna a underground — jak se žilo“, ale pro nemoc se autor nedostavil a jako náhradu nabídli organizátoři improvizovaný živý rozhovor Ladislava Kudrny a Jáchyma Topola. Ten se točil především kolem Topolových vzpomínek na dospívání v tzv. druhé generaci undergroundu a na „staré androše“ (Zajíček, Čuňas, Jirous). Jeho průběžné bagatelizování doby, ujišťování, jak se měli dobře, že měli veselou partu atd. atp., se nicméně dotýkalo hrany únosnosti.
Jediná zahraniční účastnice setkání Barbara Bothová vystoupila s příspěvkem „Čo nám hovoria fotky — underground pred objektívom“. Slibně znějící titul přinesl nejprve zeširoka pojatý, povrchní a nijak překvapivý výklad historie obrazu, fotografie a vynálezu písma. V následné praktické části představila autorka tři fotografie a pokus o jejich interpretaci. Nejvýznamněji se zastavila u fotomontáže „Dlouhé vlasy“ s žebříčkem nejhranějších maďarských písní 70. let z nějakého maďarského pedagogického časopisu, přičemž zopakovala otřepané fráze, s jakými konotacemi se dlouhé vlasy spojují. Poslední blok konference zahájil Miroslav Vodrážka s polemickým příspěvkem „Proč Hnutí revoluční mládeže nemohlo oslovit underground“. Téma slibovalo odkrýt některé mechanismy odporu vůči režimu a vztahy mezi jejich jednotlivými aktéry. Autor jej však pojal tradičně v souřadnicích své oblíbené „nové citlivosti“, tedy v historiografické metodě postavené na hlubokém prožitku hudby a zejména tance. Odhlédnuto od toho, konstatoval autor základní rozdíly mezi undergroundem a extrémně levicovým Hnutím revoluční mládeže (HRM) zejména v protichůdném pojetí času (katastrofické HRM × antiutopistické svépomocné založení undergroundu) a v důrazu na osobnost a antisystémovost v undergroundu oproti odosobněné systémovosti u HRM. Především na postavě jednoho z čelných představitelů HRM Petra Uhla dokazoval nehierarchické pojetí společnosti v HRM odtržené od tělesnosti v kontrastu s undergroundovým prožíváním hudby jako základu jeho existence. V závěru překvapivě Uhla s jeho antipodem I. M. Jirousem smířil v nové společensko-politické kategorii: excentrickém disidentismu.
Se sociologickým příspěvkem „Underground a alternativní sociologie — (ne)překvapivé míjení“ vzápětí vystoupil Zdeněk R. Nešpor. Nejprve obecenstvo seznámil s krátkou historií sociologie u nás, aby se zastavil v 70. a 80. letech, kde spatřuje jednak znovu vážnější snahy o smysluplnou sociologickou práci, jednak vyzdvihuje samizdatový časopis Obzor Josefa Alana a Milana Petruska coby světový unikát, jediný sociologický samizdat na světě. Na vlastní řečnickou otázku, zda se v Obzoru autoři zajímali o alternativní kulturu či o underground, si bez váhání sám odpověděl, že nikoli, nicméně alespoň objasnil pozadí vzniku jedné z nejzásadnějších publikací na poli sociologie alternativní kultury, jakou máme k dispozici, totiž Alternativní kultura pod editorským vedením zmiňovaného J. Alana.
Následoval Jan Blüml s hudebním příspěvkem „K recepci metalu v českém prostředí osmdesátých let“. Při jeho koncepci vyšel autor z teze, že metal byl před rokem 1989 režimu trnem v oku. Blüml však na řadě příkladů ukázal, že problémem předrevolučního metalu byla právě hudební kritika. Publicisté jej z nejrůznějších důvodů mnohdy až nevybíravě odmítali, a to i navzdory jeho opoře v elektrické kytaře, která bývala brána jako nástroj odporu. Především rozsáhlé citace Josefa „Zuba“ Vlčka (někdy i pod pseudonymem Zdena Bavorová) ukázaly, co může osobní vkus udělat s celou subscénou. A nic na tom nezměnil ani pokus Miroslava Vodrážky všechno svést tradičně na v tomto případě Vlčkovu spolupráci s StB (krycí jméno Tesák). Ostatně Jan Blüml v reakci přesvědčivě poukázal na proměny Vlčkova psaní odrážející aktuální trendy (například jeho záliba v nové vlně, která nebyla režimu trnem, ale rovnou stromem v oku), a nikoli jeho politické angažmá.
Závěr patřil opět Ladislavu Kudrnovi, který se nechal svést lákavým zjednodušením, že normalizace zlomila českému národu páteř víc než 50. léta nebo nacistická okupace. Vodrážka v následné diskuzi konfrontoval svého šéfa s dotazem, proč ÚSTR nevěnuje více pozornosti okrajovým oblastem, např. ženám, a sedmý ročník konference věnované undergroundu byl rozpuštěn. Vyvstalo z něj několik závažných otázek. V souvislosti s převažujícím procentem vzpomínání, historek a zjevných intimních vztahů mezi některými řečníky je na místě ptát se, proč toto přátelské setkání „těch, co byli u toho“, nazývat konference. Ve vší úctě k přispěvatelům a s neoddiskutovatelným respektem k jejich zkušenostem — kde má původ trend ztotožňovat pamětníka a účastníka nějakých událostí s odborníkem a teoretikem? Místo opakování již mnohokrát opakovaného by se mohla pozornost přesunout k řadě stále neprobádaných nebo nedůsledně popsaných fenoménů, namátkou mechanismům domlouvání a zvaní na akce, vlivu permanentního rizika perzekuce na poetiku, provázání centra okolo PPU, I. M. Jirouse a E. Bondyho na periferie, problematičnosti terminologie (kumulace pojmů jako underground, podzemí, druhá kultura, alternativa, neoficialita atd. atp.), nedostatečnému rozhledu ve výtvarném undergroundu (odkázaný de facto jen na vzpomínky Viktora Karlíka), ucelení undergroundového samizdatu… Otázek je spousta, ale opakováním frází, že s dlouhými vlasy to člověk neměl v této době jednoduché, se historiografie, uměnověda ani sociologie této doby nikam výrazněji neposunou. Ale třeba to osmý ročník změní.
Vychází v České literatuře 2/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
