Ve dnech 26. a 27. dubna uspořádala katedra bohemistiky UP v Olomouci a ÚČL AV ČR konferenci o dvojtvářné postavě — spisovateli Jaromíru Johnovi, v občanském životě estetikovi Bohumilu Markalousovi. Na letošní rok připadají dvě výročí Markalouse-Johna: sto čtyřicáté výročí jeho narození a sedmdesát let od jeho úmrtí, což obé je dobrým důvodem si jej připomenout.
Organizátoři konference rozvrhli jednání do čtyř bloků. První přinesl ucelené referáty věnované především Markalousovi-teoretikovi. Příspěvky druhého a třetího bloku sledovaly Johnovu pozici v literárním světě na příkladu jeho děl. Ve čtvrtém bloku, realizovaném druhý den jednání, zazněly příspěvky o jeho mimoliterárních uměleckých aktivitách, o jeho stopě v dějinách estetiky a nakonec zpráva o jeho fondu v LA PNP.
První blok otevřel svým příspěvkem „Estetika praktického života a současná estetika každodennosti“ Ondřej Dadejík. Poukázal na inspirativní místo B. Markalouse v dějinách estetiky. Ta v posledních desetiletích znovuobjevuje mimoumělecké estetično, jež leželo v Markalousově zájmu už v první polovině 20. století; některé Markalousovy myšlenky jsou, ukazuje Dadejík, pro současnou estetiku každodennosti (zejména tu, která navazuje na filozofický pragmatismus) dosud inspirativní.
Na pojem interiéru a oděvu se zaměřil Ondřej Sládek v příspěvku „Interiér, oděv a vizualita aneb Filozofická východiska estetiky Bohumila Markalouse“. Sládek pojmenoval zásadní filozofické a uměnovědné podněty, které na Markalouse působily, a jeho vztah k funkcionalismu. Podstatné bylo objasnění Markalousova konceptu eidiky (což je disciplína zabývající se viděním a vizuálními činiteli v duševním dění). Eidika otevřela cestu klíčovým pojmům Markalousovy teorie, totiž interiéru a oděvu, jimiž teoretik artikuloval celek světa a místo jedince v něm.
Z nepublikované korespondence B. Markalouse s jeho přítelem Karlem Hradeckým a vzpomínkových textů Evy Jílkové-Nonfriedové a Soni Hradecké vycházel příspěvek Mileny Šubrtové „Jaromír John, literární montér, literární mentor“. Jeho tématem byla Markalousova posedlost dokumentárními materiály, sbíráním autentických příběhů a jazykových obratů. Příspěvek ukázal Markalouse (resp. Johna) jako „literárního montéra“, spřádajícího své texty z objektů svých sbírek, a zároveň jako mentora, jenž v radách adresovaným svým přátelům formuloval vlastní poetiku.
První blok uzavřel Bohumil Fořt referátem „»Živé« příběhy Jaromíra Johna“ snažícím se uchopit autentizační potenciál Johnových próz, který podle Fořta zakládá jejich čtenářskou přístupnost. Daný autentizační potenciál Fořt spatřuje v synergii různých strategií Johnovy poetiky; aby je odhalil, zaměřil se Fořt na analýzu základních kategorií narativního textu (autor, vypravěč, postavy atd.) a na motivicko-tematickou analýzu Johnových děl.
Druhý blok otevřel jeden z organizátorů konference, Erik Gilk, příspěvkem nazvaným „Výbušný zlotvor a motorismus v české próze první poloviny 20. století“. John v románu Výbušný zlotvor (čas. 1935, knižně 1959) podle Gilka v motoristickém tématu nehledá ani komickou notu, ani na něj nehledí nostalgicky, ale vnímá jej jako prostředek ohrožující dosavadní identitu každého běžného občana. Předjal tak zde nejeden kulturní a environmentální problém, který si spojujeme s dobou poválečnou a zejména polistopadovou.
Úvahy Jana Staňka v referátu „Jean Floressas des Esseintes, Andrea Sperelli, Ctibor Vašátko?“ vyšly z Johnova románu Estét — Staněk jej považuje za Johnův text, jenž nejpřesněji artikuluje názory Markalouse a dovoluje otevřít otázku vztahu egoistního estetismu typického pro přelom století, resp. estetismu avantgardního, a otázku poměru mezi „estétem“, jenž zakouší „zhnusení“, a „estetikem“, který ukazuje, jak tuto štítivost lze překonat.
Příspěvek Michala Jareše „Co se stihne přepsat. Nad časopiseckým otiskem Rajského ostrova a jeho knižní podobou“ vycházel z textologie, totiž z evidence Johnových zásahů do textu románu Rajský ostrov (pův. časopisecky 1937–1938) pro knižní vydání z konce roku 1938. Jareš se ptá po smyslu mnohdy výrazných textových změn, které se mj. dotýkaly motivů českých dějin a které byly činěny právě v dobách hluboké dějinné krize.
Třetí blok sestával ze tří příspěvků. Martin Lukáš, rovněž organizátor konference, se v příspěvku „Johny a Vladislav: Blíženci moderní české literatury?“ pokusil prověřit titulní otázku Johnovy a Vančurovy literární spřízněnosti. Opíral se přitom o četná tvrzení literárních kritiků, badatelů či pamětníků v čele s Helenou Šmahelovou, Johnovou životní družkou, a především pak o Johnovu osobně laděnou recenzi na první díl Vančurových Obrazů z dějin národa českého, v níž John pronikavou kritikou Vančurova psaní provedl vlastně kritiku psaní vlastního.
Radek Malý v referátu „Převyprávěný don Quijote Jaromíra Johna v kontextu jeho literární tvorby pro děti mládež“ připomněl Johna jako dodnes významného autora knih určených dětem a mládeži. Z nich se věnoval jeho Příběhům dona Quijota (1940), jež se staly nejznámějším Johnovým dílem a rovněž nejrozšířenější českou adaptací Cervantesova románu.
Detailní poetologickou analýzu Johnova románu o Hondovi Cibulků provedl ve svém referátu „Prosimetrum Hondy Cibulků jako významotvorná kategorie“ Pavel Šidák. Zaměřil se na svár prózy a rýmované řeči, jejž román představuje, a na možnosti porozumění této tenzi a její možné estetické účinnosti.
Druhý den konferenčního jednání sestával ze tří referátů z různých oblastí. Petr Kotyk přednesl hutnou „Zprávu o osobním fondu Jaromíra Johna uloženém v LA PNP“. Kotyk jednak představil rozsah fondu (zahrnuje celkem 106 archivních kartonů, tj. 10,8 bm, z toho jen 2 kartony jsou zpracovány v 2. stupni evidence), jednak dějiny jeho budování od základního souboru spisovatelových rukopisů k posledním přírůstkům (korespondence, Johnův fotoarchiv, Johnova pracovna atd.).
Ve svém referátu „Bohumil Markalous — nevyužité poselství“ se Věra Beranová vrátila k otázce Markalouse-estetika. Stejně jak Ondřej Dadejík i Beranová jej vidí jako dodnes inspirativního a inspirujícího myslitele mimouměleckého estetična; to je podle Beranové navázáno na již zmíněný koncept eidiky, odklánějící Markalousovo uvažování od klasické estetické kategorie krásy a ukazující k estetické výchově a k otázkám taxonomie umění, a konečně i k problematice kýče, tj. tématu, jež je dodnes s Markalousovým jménem nejvíce spojováno.
Jako poslední zazněl referát Dagmar Černouškové a Jany Kořínkové: „»Adolf Loos neměl vědecké erudice a také jí nepotřeboval.« Bohumil Markalous jako propagátor díla a myšlenek architekta Adolfa Loose“. Autorky představily Markalouse jako Loosova souputníka, přítele a redaktora Loosovy knihy Řeči do prázdna (1921, česky 1929).
Ačkoli počtem účastníků šlo spíše o malou konferenci (někteří přihlášení účastníci účast odřekli; jejich texty by měla obsáhnout plánovaná kolektivní monografie), její účastníci a témata jejich příspěvků umožnili postavu a dílo Markalouse-Johna pojmenovat a zhodnotit v poměrné úplnosti. Jaký je tedy dnešní pohled na Markalouse-Johna? Figura v oblasti umění i teorie (estetiky) soustavně inovující (eidika, koncept vidivosti; v umění snahy o prozimetrum, sbližování kýče a vysoké literatury, adaptace), zasahující do velkého počtu oblastí (estetika, mimoumělecké estetično, estetika životního slohu) a typů tvorby. Jde o figuru, jejíž podněty zůstávají v jisté míře živé, rezonující a inspirativní, jako celek však jsou již věcí minulosti.
Vychází v České literatuře 5/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
