Ve středu 4. listopadu 2020 nás navždy opustila prof. PhDr. Jitka Křesálková.
Narodila se v Praze, kde zažila protektorát a totální nasazení během německé okupace. Teprve po válce se mohla přihlásit na univerzitu. Po studiích na Filozofické fakultě UK (doktorát ze slovanské filologie) pracovala nejdřív v redakci nakladatelství Práce a pak byla redaktorkou ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později přejmenovaném na Odeon). Při této činnosti se seznámila s několika významnými spisovateli, např. Milanem Kunderou, Václavem Havlem, Bohumilem Hrabalem, Jaroslavem Seifertem, Josefem Škvoreckým a Pavlem Tigridem. V roce 1966 vyhrála státní soutěž a získala místo lektorky českého jazyka na Státní univerzitě v Miláně. V roce 1971 začala přednášet Úvod do slovanské filologie a Český jazyk a literaturu na Univerzitě v Bergamu a tyto předměty vyučovala až do roku 1997, kdy odešla do zaslouženého důchodu.
Po několika studijních pobytech ve Francii získala Jitka Křesálková v roce 1964 stipendium na letní kurz italského jazyka na Univerzitě v Sieně a obdržela osvědčení ze znalostí italštiny. Když se o několik let později politicky napjaté ovzduší v ČSSR začalo uvolňovat, toto osvědčení jí pomohlo vyhrát konkurz a přestěhovat se do Milána. Komise totiž sázela na jazykovou kompetenci, a ne na stranickou příslusnost.
První léta v Itálii nebyla lehká. Stipendium, jež dostávala z Československa, skoro nestačilo ani na jídlo. Přesto se Jitce díky pomoci univerzitních kolegů povedlo uplatnit se jako lektorka také na druhé vysoké škole v Miláně, na Katolické univerzitě. Tady se stala spolupracovnicí proslulého slavisty Sante Graciottiho. Krátce nato začala pracovat také v univerzitní knihovně, kde měla na starosti doplňování knižního fondu. Díky svým jazykovým dovednostem navazovala kontakty s knihovnami ve slovanských zemích, kterým pak nabízela výměnu nejrůznějších děl a rukopisů. Její finanční situace se takto výrazně zlepšila.
V 70. letech se musela rozhodnout, zda zůstane v Itálii, či se navrátí do Československa. Po několika peripetiích nakonec Jitka Křesálková získala italské občanství. Přitom i nadále spolupracovala s vědeckými časopisy v Čechách (Listy filologické, Slavia, Germanoslavica). V posledních letech mj. přispěla čtyřmi články o Johannu Urzidilovi do časopisu Germanoslavica.
Po celý život byly jejím oblíbeným koníčkem zeměpis a cestování. Hned po studiu na vysoké škole ji přijali do redakce Zeměpisného magazínu, do něhož psala články a reportáže. Bohužel, po několika číslech komunisté časopis zlikvidovali kvůli jeho zjevné prozápadní orientaci. Jitka smutně konstatovala, že tak skončila její první kariéra.
V 50. letech se Jitka Křesálková jako organizátorka zájezdů v rámci své syndikátní činnosti zúčastnila první povolené cesty do Sovětského svazu (Kyjev — Moskva — Leningrad). A právě v Leningradu (Petrohradě) — jak po mnoha desetiletích pobaveně vzpomínal Alexandr Stich —, na křižníku Aurora zvolala: „Tady tedy začal ten malér!“, načež všichni účastníci zájezdu znehybněli, protože je všude doprovázel někdo z tajné služby. Než se odstěhovala do Milána, poměrně často cestovala, a to hlavně po zemích socialistického tábora, ale také do Asie a do dalších exotických destinací. Později, když už trvale bydlela v Itálii, jezdila především do Prahy. Během totality byla totiž Jitka Křesálková jedním z mála československých občanů, kteří směli přejíždět hranice, a právě toho bohatě využila, aby převezla např. svazky exilové literatury z nakladatelství Sixty-Eight Publishers Josefa Škvoreckého se sídlem v kanadském Torontu anebo časopis Svědectví, jejž Pavel Tigrid vydával v Paříži. Zpátky pak vyvezla například rukopisy Bohumila Hrabala, které se v Československu nesměly tisknout. Pomáhala udržovat styk mezi kolegy paleoslovenisty ze Slovanského ústavu AV ČR a Václavem Marešem, odborníkem na staroslověnský jazyk a kulturu, který žil ve vídeňském exilu. V 70. a 80. letech bylo Jitčino auto vždy nacpáno podezřelým materiálem, a z toho důvodu musela při hraniční kontrole hrát roli podivína. Dá se říci, že sloužila jako kurýr mnoha Čechům na obou stranách železné opony. Na to vzpomíná také spisovatel Josef Škvorecký ve své nedávno vydané korespondenci.
Nicméně nepřestala se zajímat o cestování, alespoň v jeho literární podobě. V Itálii se například čile účastnila aktivit CIRVI — Centro Interuniversitario per la ricerca sul viaggio (Meziuniverzitního centra pro výzkum cestování). Jeden z jejích článků si všímá díla Antonína Výška, Milán a jeho okolí čili Popsání weškerých wzácností a památností města a wůkolí Milánského jakož i některých, národa Českého se týkajících památek, vydaného v Miláně v roce 1847, považovaného za vůbec prvního průvodce po lombardském hlavním městě a jeho okolí a napsaného vysloveně pro české turisty (viz „La prima guida ceca di Milano e dintorni e lo strano destino del suo autore [První průvodce po Milánu a jeho okolí a zvláštní osud jeho autora]“, in L’unità d’Italia nell’occhio dell’Europa 2, 2012, s. 799–813).
Jitka Křesálková jako by prožila dva životy. První do roku 1966 v Československu a druhý v Itálii. Tenkrát neexistoval internet, dokonce i telefon byl rarita a komunikace mezi oběma tábory byla ztížena železnou oponou… Tento dojem se potrvdil na obou prezentacích bibliografie Italská literatura v Čechách a na Slovensku, konaných v Praze, respektive v Miláně, kde autorka jako by mluvila ke dvěma odděleným a navzájem cizím světům. Polovinu života prožila na Východě, druhou na Západě.
To se odráží také na její publikační činnosti. Před emigrací do Itálie se zabývala především překládáním (Lev Nikolaevič Tolstoj: Hadži Murat [1951]; André Maurois: Život sira Alexandra Fleminga [1963]; Jules Verne: 800 mil po Amazonce [1967] atd.) a upravováním literárních děl (Eliška Krásnohorská: Výbor z díla, 1. Básně a libreta / 2. Studie, kritiky a paměti [1956]; Karel Čapek: Francouzská poezie a jiné překlady [1957]; Karel Jaromír Erben: Poklad [1958] atd.). Od roku 1953 do 1966 byla hlavní redaktorkou edice Živá díla minulosti.
V Itálii byly středem jejího vědeckého zájmu kulturní dějiny slovanských zemí, především Čech, a jejich vztahy s Itálií. K jejím nejdůležitějším publikacím patří vydání rukopisného slovníku z 15. století chovaného ve Vatikánské knihovně: Il vocabolario quadrilingue latino-veneto-ceco-tedesco (Cod. Pal. lat. 1789) [Čtyřjazyčný slovník latinsko-benátsko-česko-německý], 1984; Saggio di bibliografia polonistica italiana del secondo dopoguerra 1945–1979 [Esej o bibliografii italské polonistiky po druhé světové válce 1945–1979], 1983; La letteratura italiana in Cecoslovacchia [Italská literatura v Československu], 1991; Ivan Aleksejevič Bunin. Bibliografija originaľnych knižnych izdanij 1891–1990, 2007; Ivan Aleksejevič Bunin. Bibliografija pervych izdanij v gazetach, žurnalach, literaturno-chudožestvennych aľmanach i sbornikach 1887–1987, 2011; ze závažných studií: „Aspetti della fortuna del Petrarca in Boemia [Úvahy o Petrarkově osudu v Čechách]“, in Atti del Congresso Internazionale „Petrarca e il petrarchismo nei paesi slavi“, 1978 (s bibliografií českých básnických překladů Petrarky a s edicí 30 rukopisných sonetů přeložených F. J. Vackem Kamenickým na začátku 19. století); „Filologia umanistica e mediolatina in Cecoslovacchia nel Novecento“ [Humanistická a středolatinská filologie v Československu], in Atti del Congresso Internazionale „La Filologia medievale e umanistica greca e latina nel secolo XX“, 1993; „Viaggio attraverso la Sicilia di Karel Bořivoj Presl (1817)“ [Cesta Karla Bořivoje Presla přes Sicilii], in Viaggio nel Sud III, 1995, a vydání několika desítek obsáhlých německých dopisů bratrovi — téměř pojednání o Sicílii — uložených v Národním muzeu v Praze, „Briefe in die Heimat geschrieben auf einer Reise durch Sizilien und Italien“, in „Il diario del viaggio in Sicilia di K. B. Presl, 2007; I pellegrini »veneziani« del Quattro-Seicento provenienti dal centro-nord d’Europa [„Benátští“ poutníci od 15. do 17. století pocházející ze středoseverní Evropy]“, in La Dalmazia nelle relazioni di viaggiatori e pellegrini da Venezia tra Quattro e Seicento, 2009. Vrcholu své vědecké práce dosáhla v roku 2017 výše zmíněnou publikací Italská literatura v Čechách a na Slovensku. Bibliografie italských literárních děl přeložených do češtiny a slovenštiny, vydaných od počátku knihtisku do současnosti, a přeložených netištěných divadelních her a operních libret inscenovaných od 18. století). Jedná se o monumentální dílo o více než šesti stech stranách, které obsahuje kolem deseti tisíc bibliografických položek. Předmluva k této obrovské bibliografii představuje náčrt osudu italské literatury v českém a slovenském prostředí.
K nejdůležitějším knihám z desítky, jež Jitka Křesálková redigovala sama nebo ve spolupráci, patří I. N. Goleniščev-Kutuzov, Il rinascimento italiano e le letterature slave nei secoli XV e XVI, I–II [Italská renesance a slovanské literatury], 1973, kterou doplnila bibliografiemi studií o humanismu a renesanci (1962–1972) v Československu a Itálii. Přispěla i nesčíslnými hesly ze slovanských literatur a z české a slovenské literatury a historie do několika italských encyklopedií, např. Grande enciclopedia De Agostini (20 dílů) [Velká encyklopedie De Agostini], Dizionario della letteratura mondiale del ‘900 [Slovník světové literatury 20. století], Dizionario delle letterature contemporanee Federico Motta [Slovník současných literatur — Federico Motta] atd.
Prof. PhDr. Jitka Křesálková byla členkou několika společností a spolků: Associazione degli Slavisti Italiani [Sdružení italských slavistů], Literárněhistorická společnost, Kruh přátel českého jazyka.
Letos na jaře vyšel sborník: Praga-Milano. Andata e ritorno. Scritti in onore di Jitka Křesálková [Praha-Milán. Tam a zpátky. Sborník spisů věnovaných Jitce Křesálkové] ed. A. Trovesi, Alessandria 2020.
Vychází v České literatuře 6/2020.
