Ústav pro českou literaturu AV ČR Institute of Czech literature of the CAS
Obsah vašeho košíku

Nemáte žádné položky v košíku

Jiří Opelík (1930–2024)

Autor: JIŘÍ ZIZLER
Datum zveřejnění: 05. srpna 2024

V noci na 3. srpna zemřel dlouholetý pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR, literární historik a kritik, lexikograf a editor Jiří Opelík. V ÚČL pracoval v letech 1961–1998, tedy bezmála čtyři desítky let.

Jiří Opelík se narodil v Olomouci 21. října 1930. V letech 1950–1955 zde vystudoval češtinu a němčinu na Univerzitě Palackého a v Olomouci zůstal i po absolutoriu jako asistent na katedře bohemistiky (1954–1961, s intermezzem roční práce v továrně za účelem ideologické převýchovy). Roku 1961 přešel do pražského Ústavu pro českou literaturu, kde setrval až do svého penzionování.

Jiří Opelík, oslava 50. narozenin (1980), foto: Milan Jankovič, z archivu Václava Štěpána
Jiří Opelík, oslava 50. narozenin (1980), foto: Milan Jankovič, archiv Václava Štěpána

Opelík ve všech oblastech svých literárněvědných aktivit dosáhl naprostého vrcholu. Publikoval od poloviny padesátých let a brzo se zařadil k nejvýznamnějším literárním kritikům – patřil k hlavním autorům kolem brněnského literárního měsíčníku Host do domu. Kultivovaným výrazem, vysokým stylem, nekompromisností kritérií i naléhavým směřováním k významové plnosti navazoval na nejlepší tradice české literární kritiky a podílel se tak na mimořádném vzestupu české literární kultury šedesátých let; samozřejmostí pro něj bylo radikální odmítnutí vnějších, mimoestetických měřítek dobových stranických kulturtrégrů. Výbor ze svých kritických textů vydal pod názvem Nenáviděné řemeslo (1969).

Po nástupu normalizace a ztrátě možností kriticky pracovat obrátil svou pozornost k literární historii, lexikografii a edičním projektům. Už v roce 1964 spolu s Rudolfem Havlem jako vedoucí redaktoři připravili průlomový Slovník českých spisovatelů, který pro českou literaturu vyprostil řadu jmen ze zajetí ideopolitického pohledu či úplné negace. Stejného přístupu se držel i jako vůdčí duch monumentálního čtyřdílného Lexikonu české literatury (1985–2008), jenž se stal stěží překonatelným veledílem i normou pro českou moderní lexikografii. Slovo řemeslo, objevující se i v názvu souboru Opelíkových studií literárněhistorických (Milované řemeslo, 2000), vyjadřuje jeho vztah k oboru: teprve od fundamentálního sumáře stále navyšovaných znalostí a rozvíjených dovedností se může odvíjet porozumění a důsažný výklad ve všech souvislostech a kontextech. Jeho monografie Josefa Čapka z melantrišských Odkazů (1980) zazářila v normalizační poušti jako zjevení. K zvažované olbřímí monografii jedné z dalších životních lásek, Karla Čapka, se Opelík již neodhodlal, ale zůstala zde plnohodnotná náhrada v podobě knih Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek (2008) a Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (2016). K nejpozoruhodnějším holanianám se zařadil i Opelíkův hutný nástin básníkova díla Holanovské nápovědy (2004).

Ediční činnost Jiřího Opelíka byla neobyčejně rozsáhlá i rozličná, zahrnuje české moderní klasiky (Václav Řezáč, Ivan Olbracht, S. K. Neumann, Josef Kainar), jím milované moravské básníky (Jan Skácel, Oldřich Mikulášek) i autory menší a zapomínané (Jindřich Uher, Jiří Sumín, Čeněk Kramoliš); poctu vzdal i svým učitelům O. Králíkovi a J. L .Fischerovi. V posledních desetiletích došlo mj. na přípravu Spisů Josefa Čapka a Ladislava Grosmana, ale také na soubor básnického díla Jana Kameníka – netřeba dodávat, že doslovy a vědecké aparáty zůstavaly vždy na perfektní úrovni.

V povaze Jiřího Opelíka se spojovala pokorná skromnost s důslednou náročností a velkorysostí. Neokázale se zajímal o starosti a problémy zvláště mladších kolegů a byl jim ochotně nápomocen v jejich zrání a mladých zápasech. S Jiřím Opelíkem odchází legenda české literatury, vzácný kolega i obdivovaný vzor a příklad, který hrdě pronesl svůj prapor všemi dobami a zanechal za sebou kromobyčejně cenné a dobré dílo, jež nebude zapomenuto.