Letošní dvojité jubileum narození a smrti českého spisovatele světového významu, Jaroslava Haška, bylo symbolickou příležitostí k uspořádání tematické konference, jejímž pořadatelem byla Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Otevřela prostor mezioborovým přesahům, zvláště dialogu mezi filozofií, literární vědou, překladatelstvím a historií. Konala se na hradě Lipnice, kde Hašek údajně nacházel klid potřebný k spisovatelské práci a kde i neformálně provázel.
Konference volně navazovala na dlouholetá filozofická sympozia Slovo a tvar pořádaná FHS UK, z nichž částečně vzešlo několik návrhů interpretačních perspektiv a badatelských výstupů. Mezi hosty z několika českých univerzit a Akademie věd nechyběli ani hosté zahraniční. Spisovatelův vnuk, pan Richard Hašek, setkání srdečně uvedl slovy: „Já jsem ten, kdo jsem, a vy taky jste, kdo jste, žejo. Tak vás tady vítám.“ Následně zahájení převzali spiritus agentes celé konference, Jaroslav Novotný a František A. Podhajský. První den, věnovaný filozofickým a historickým perspektivám, moderoval Josef Fulka.
Příspěvek Jaroslava Novotného byl zároveň tematickým úvodem k nově vydané kolektivní monografii Jaroslav Hašek: filosofickoliterární per spektivy (Jaroslav Novotný, — František A. Podhajský, — Josef Kružík: Jaroslav Hašek: filosofickoliterární per spektivy, Praha, Togga 2022). Na několika rovinách představil možnosti filozofického promýšlení románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světo vé války. Nejprve věnoval pozornost výskytu filozofie a spřízněných slov v textu, pak filozofickým a teologickým motivům a argumentům, a také si všímal postavení filozofů v románu. Úvod románu promýšlel jako možnou filozofickou otázku, na níž román odpovídá, a to v kontextu vztahu velkých dějin, nepoznaného hrdiny a svébytnosti jedince. Za možné jádro románu označil „vyrovnávání se člověka v jeho jedinečné existenci s reduktivním a totalizujícím nárokem dějin“. Jakub Chavalka se zaměřil na Haškovy povídky publikované v anarchistickém časopise Nová Omladina a na posmrtně vydaný text O černém býkovci. Celkovým tématem byla možná inspirace anarchismem v Haškově psaní vůbec, manifestující se zejména v „kynicky laděném latentním anarchistickém gestu“. V Osudech je pak uchopitelná zejména jako „paradoxní vzpoura“ přitakávající autoritě, což je autoritou vnímáno jako podezřelé. Tím však autorita revoltuje sama proti sobě. Filozofický blok završil Josef Kružík příspěvkem o aspektech, které umožňují číst Osudy jako modernistický román. Pokračuje ve svém bádání na toto téma, představil kromě spojení protagonisty s Hérostratem a Aloysiem Gonzagou, nově také dantovské motivy sledovatelné v konkrétní pasáži III. dílu („Sen kadeta Bieglera před Budapeští“). Za dantovský klíč k této pasáži považuje konec „Purgatoria“. V kontextu čtení Haškova románu se soustředil na tělesnost v souvislosti se snovými extatickými vizemi posmrtných osudů duše a zdůrazňoval tělesnost u Danta jako zakládající možnost komedie. Svým historickým vstupem zakončil první den konference Daniel Řehák, který se zaměřil na nesamozřejmý vztah Peroutky a Haška. Klíčovým aspektem byl kontrast slušnosti a neslušnosti a jejich zvýznamňování Ferdinandem Peroutkou, Haškovým mladším přítelem. Příspěvek se opíral o archiválie z Peroutkovy pozůstalosti. Mezi nimi například Haškův hospodský výrok „Už mám toho dost, být pořád slušný. Já nechci být slušný!“, o němž si Peroutka poznamenal: stal se „východiskem celého mého světového názoru“. D. Řehák mapoval vztahy těchto dvou osobností, jejich redakční působení, vztah k Rusku a ruské kultuře a jejich osobnostní specifika — poskytl náčrt jejich „vzájemného setkávání a míjení“ — a nakonec zdůraznil, že se Peroutka od tohoto vztahu ve stáří distancoval. Jomar Hønsi, soukromý badatel z Norska, sice na konferenci nakonec nedorazil, ale řada přítomných badatelů explicitě odkazovala na jeho amatérské, leč dosud nejobsáhlejší historické badatelské dílo věnované Haškovi, a to v podobě obsáhlých webových stránek.
Druhým dnem konference provázel Jakub Češka. Oba ranní příspěvky měly za téma Haškovo časopisecké působení. Martin Dvořák se zabýval jeho redakčním působením a humoristickou stopou v časopise Svět zvířat. Toto autorovo angažmá se objevuje i v románu, uvedeno známou anticipací: „Mou snahou bude vyšinout časopis na nezvyklou výši“. Dvořák ve svém příspěvku využil obtížně dostupné archiválie a snažil se kromě Haškových mystifikací v časopise (např. vymýšlení nových zvířat, fotomontáže špionážních holubů) sledovat a zhodnotit i jeho (inter)mediální a literární kreativitu v širší perspektivě novinářského a literárního působení. V následné diskuzi dominovalo téma nutnosti reflexe faktu, že Haškův autorský profil svádí k tendenci si jeho dílo domýšlet vždy mystifikačně a vynechávat reálný základ jeho činnosti. Erik Gilk promluvil o souvislostech a podobě Haškova působení v kyjevském časopisu Čechoslovan v jeho legionářském období. Častému opomíjení této části Haškovy tvorby přispívá to, že mnohdy jde o texty anonymní či pseudonymní. Jedná se o zhruba stovku textů různých žánrů: politické, legionářská divadelní představení, povídky, básně, fejetony. Výrazným rysem tohoto Haškova období je otevřená kritika monarchie (např. v citovaném sonetu „Austria“), ale i kritika místního politického prostředí. Bohumil Fořt vystoupil s příspěvkem zaměřeným na základní vyprávěcí strategie výstavby narativu v Osudech a na problematiku uchopitelnosti jejich protagonisty.
B. Fořt načrtl hypotézu, že ačkoli se ze Švejka stala symbolická dominanta celého románu a důležitý kulturní fenomén, v románu zastává roli spíše funkční. Místo podle něj nezodpověditelné otázky „Kdo je Švejk?“, je namístě položit otázku „Co je Švejk?“. Nabídl odpověď, že Švejk v románu funguje jako narativní princip. V následné živé diskuzi o definici Švejka E. Gilk s B. Fořtem postupně došli k možné vizuální metafoře Švejka jako „kubistického obrazu v odrazu v zrcadle“. Dopolední blok završil svým příspěvkem Benoit Meunier, francouzský překladatel Osudů. Představil problematiku překládání Haškova románu a jeho recepci ve Francii, kde postava Švejka nemá žádný ekvivalent a celkové prostředí románu je čtenáři z velké části kulturně-společensky cizí. Kromě obecnějšího úvodu se věnoval i konkrétním příkladům: problematice přepisu jmen a místních názvů (Meunier zachovává originální znění), vyrovnávání se s germanismy, překlad nespisovné češtiny, snaze dodržovat dobovou francouzštinu v překladu slangových výrazů a jiným obtížným překladatelským rozhodnutím. Zmínil i diskutabilnost vydávání románu s Ladovými ilustracemi a rozdílné asociace tohoto typu satirické kresby ve frankofonním prostoru. V diskuzi rezonovala otázka překladu „osudů“ s důrazem na neobvyklost plurální formy tohoto slova v titulech literárních děl. Aleš Merenus se zaměřil na porovnání poetiky a humoru v povídkách Jarmily Haškové a Jaroslava Haška, otázku autorství a spoluautorství u vybraných děl a upozornil na „hru“ s podepisováním se stejnými iniciálami. Koncept takzvaného „ženského psaní“ konfrontuje s autorčiným literárním stylem. Jarmilu Haškovou, která byla ve své době považována spíše za Haškova epigona, či dokonce manželův pseudonym, představuje jako autorku samostatnou, leč na mnoha úrovních silně spřízněnou se svým manželem. Na základě ukázek dochází k závěru, že styl Jarmily Haškové byl v bezproblémovém (a tedy i nevýstředním) souladu s dobovou humoristickou povídkovou tvorbou a na rozdíl od jejího manžela obecně tradiční. Václav L. Paris vystoupil s příspěvkem zaměřujícím se na „hybridní tvory“ v Haškově tvorbě (např. vymyšlená zvířata ze Světa zvířat nebo Švejkovy „nečistokrevné obludy“ — nejčastěji psi). Veden rozsáhlou kritickou pozorností, jež se dostává hybridům v tvorbě pražského Haškova současníka, Franze Kafky, se snažil nacházet obdobné autorské strategie v několika ukázkách z díla J. Haška. Na pozadí vybraných pasáží upozorňoval na čtení, v němž se dostávají ke slovu témata rasy, národa a identity. Prezentace Petra Steinera poukázala na Švejkovu „nevyzpytatelnost“ ve smyslu řeckého polytropos, a to s odkazem na první verše Homérovy Odyssey. Inspirován vhledem Jorgeho Borgese, že generace spisovatelů vždy převyprávěly jen dva příběhy: Odysseu a Nový zákon, nacházel Steiner odpovídající rysy i v Haškových Osudech (krom jiného např. srovnání hospody U Kalicha s Ithakou, coby místem návratu). Ve druhé části přednášky nabídl číst postavu Švejka nikoli jako realistický portrét konkrétní individuality, ale především jako literární funkci a literární postup, který je svorníkem jednotlivých epizod románu.
P. Steiner se po vzoru rozboru postavy Dona Quijota u V. Šklovského snažil nastínit takové čtení, v němž Švejkovy často protichůdné vlastnosti a pohyb připomínající bloudění lze vysvětlit epizodickou povahou románu, jejíž spojující prvek — protagonista — je spíše postupem, než postavou s pevným charakterovým profilem. Jako poslední si vzal slovo František A. Podhajský, který ve svém příspěvku (na rozdíl od B. Fořta a P. Steinera) nezastával postoj, že by Švejk byl jen postupem a vymezil se proti nedefinovatelnosti této postavy. Navrhnul syntetický přístup rozumějící Švejkovi jako literárnímu typu i postupu zároveň. Zdůraznil vliv realistické literární tradice na Haškův román a Haškovu podobnost s generací modernistických autorů vůbec. Švejka srovnával s postavou Leopolda Blooma v Joycově Odysse ovi. Realistické čtení románu ukotvil v předmluvě, kde se píše o studii charakterů i reálném předobrazu v československém občanovi — „ošumělém muži, kterého lze potkat“ a „který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové velké doby“. V souvislosti s obtížemi pochopení postavy Švejka F. Podhajský připomíná fakt, že román není dopsaný. V diskuzi upozorňuje na zrádnost i genialitu (zejm. prvního dílu) ve vyvolávání kontinuálního smíchu, jenž má v prvním plánu tendenci čtenáře odvádět od promýšlení díla.
Závěrečnou diskuzi o perspektivách haškovského bádání od stolu vedli F. A. Podhajský, P. Steiner, V. L. Paris a J. Češka. Nejprve proběhla debata o tom, jaký typ Haškovy biografie by byl v současnosti potřeba — další čtivá, esejistická, nebo vážná a obsáhlá. P. Steiner připomněl formalistický koncept autorů s biografií a bez biografie, a že Hašek byl autorem, jenž svoji pověst aktivně vytvářel. Podle F. Podhajského je nyní možné jít za tuto sto let přebíranou „haškovskou mytologii“ a věnovat se autorovi podrobněji než dosud. J. Češka zdůraznil, že v Česku chybí akademičtí odborníci, kteří by se Haškovu dílu věnovali soustavně a dlouhodobě. Do diskuze se připojil Filip Timingeriu a také zdůraznil, že desideratum je především všeobsáhlá odborná monografie a přehledné kritické vydání Haškova díla, na čemž se shodli všichni. D. Řehák doplnil, že přehlednost Haškova díla je navíc dosud pouze zdánlivá a jeho kompletace vyžaduje ještě veliké úsilí.
Po celou dobu konference se průběžně hlásily o slovo i na hradě hnízdící poštolky.
Vychází v České literatuře 4/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
