V pořadí již čtrnáctou antologii zaměřenou na dobovou reflexi především českých nejen literárních osobností a jejich děl vydal v roce 2019 Institut pro studium literatury pod názvem Čtení o Janu Nerudovi. Utváření obrazu. Jejím redaktorem je zkušený editor Jakub Říha, pracovník jmenovaného institutu a Ústavu pro českou literaturu.
Podobně jako v předchozích edicích tohoto typu i zde bylo cílem představit historicky i názorově pestrý a zajímavý pohled na Nerudovu osobnost a jeho dílo, který by byl výsledkem rozdílných a proměnlivých pohledů nejen Nerudových současníků, ale i o generace mladších literátů a badatelů. Slovy editora: nebylo cílem sestavit materiálově komplexní publikaci, jež by v maximální možné míře soustřeďovala dobově proměnlivé názorové reakce na Nerudovo dílo, ale pokusit se o jakousi výseč z jinak rozsáhlého „ozvukového“ materiálu, jenž by především zájemcům-laikům představil tohoto významného literáta druhé poloviny 19. století ve srozumitelném, přehledném, avšak nesamozřejmém světle.
I proto se editor svazku rozhodl, že do něj výběrově zahrne texty z období let 1864–1942. Volba obou mezníků není náhodná. Jak v úvodu Říha konstatuje, v roce 1864 vyšly „Obrázky literární I Jana Nerudy“ Viléma Kienbergera, které jsou první relativně ucelenější snahou přehlédnout dosavadní Nerudovo dílo, a v roce 1950 studie Alberta Pražáka „Jak jsem poznával Nerudu“, jež antologii uzavírá. Ve výsledku je do antologie zahrnuto třináct textů z uvedeného časového rozpětí a slovy jejího editora není jejím cílem shrnout veškeré texty, jež o Nerudovi a jeho tvorbě v daném období vznikly, ale představit řekněme jistou názorovou výseč, jež bude zčásti schopna demonstrovat historický proces utváření Nerudova fenoménu.
Uvedené časové rozpětí má logiku rovněž z hlediska dynamicky se utvářejícího historického pohledu na spisovatele a jeho dílo, jak konstatuje editor antologie. Věnujme tedy pozornost především tomuto aspektu, jenž motivoval tuto nerudovskou antologii.
Především je třeba říci, že samotný výběr textů se snaží pokrýt všechny důležité oblasti Nerudovy tvůrčí práce a současně v rámci stanovených možností představit proměňující se názorové postoje k Nerudovu dílu. Mezi vybranými nerudovskými studiemi nalezneme nejen ty literárněvědné, ale také texty literátů či literárních kritiků, což bezpochyby činí dobový nerudovský obraz plastičtějším. Jak úvodní, tak závěrečná stať jsou z pera renomovaných literárních historiků, kteří se soustavně a systematicky zabývali Nerudovou tvorbou i osobností.
Úvodní literárněhistorická stať Felixe Vodičky „Životnost Nerudova díla“ (1941) shrnuje ohlas tohoto významného literáta v horizontu posledních osmdesáti let, tedy od druhé poloviny padesátých let 19. století, kdy Neruda vydal svoji básnickou prvotinu Hřbitovní kvítí. Vodičkův text je z hlediska hodnocení tohoto období zásadní minimálně ze dvou hlavních důvodů. Předně se jedná o systematický a kontinuálně kritický náhled na uplynulá desetiletí nerudovské recepce. Druhým důležitým aspektem je Vodičkova metoda vycházející z tradice československého meziválečného strukturalismu. Ačkoli Vodička strukturální pohled aplikuje na recepci, která se tak jeví jako proměnlivá kategorie utvářející se v síti funkčních vztahů jak estetických, tak společensko-historických, tou základní složkou v tomto předivu je samozřejmě Nerudovo dílo. Tento metodologický přístup tak umožňuje funkčně propojit dvě hlavní oblasti, jimiž je spisovatelovo dílo nazírané ve své dynamické kontinuitě, a současně jeho dobově podmíněný a neméně variabilní ohlas. Je tedy otázkou, zda práci tohoto typu řadit v pojednávané antologii hned na samotný úvod. Jakub Říha to zdůvodňuje odkazem ke zvolené kompozici antologie a konstatuje, že jejím rámcem jsou dvě zásadní studie našich předních znalců Nerudovy slovesnosti do roku 1942. Konkrétně jde o dvě statě, první z roku 1942 je od Karla Poláka, druhá z roku 1950 od Alberta Pražáka. K oběma se zde ještě vyslovíme.
Podíváme-li se na celkovou kompozici antologie, je zde vedle zmíněné rámcovosti další princip stavící na sekvencionalitě, jež se sama člení do tří hlavních časových etap. První představují dva texty, jimiž jsou již jmenovaná stať Viléma Kienbergera, jež vyšla v první polovině šedesátých let 19. století v časopise Národ, a stať Karla Sabiny „Knihy veršů výpravných“ publikovaná v Českém obzoru literárním v roce 1868. Kienbergerova stať je ukázkou dobově kritické zaujatosti vůči nově nastoupivší generaci májovců, jejímž byl Neruda čelným představitelem. Nejen Kienberger, ale např. i Jakub Malý neměl pro májovce zvláštní pochopení (viz např. ironický odsudek Hálkových Večerních písní v Poutníku od Otavy, jenž je zřejmě z pera Jakuba Malého). Omylů a nedorozumění, kterým májovci museli čelit, byla celá řada. Počínalo to kritikou za přivlastnění si Máchova odkazu, následovaly výtky směřující vůči neumělému a šablonovitému veršování a v neposlední řadě museli obhajovat svoji novou uměleckou koncepci, pro kterou zdaleka ne všichni měli pochopení (viz např. Nerudova obranná stať „Škodlivé směry“). Kienbergerovo odmítnutí Nerudovy rané poezie ve sbírce Hřbitovní kvítí spolu s Arabeskami se tak setkává s touto kritikou, přičemž Kienberger Nerudovi konkrétně vyčítá neupřímný a stylizovaný patos, absenci vyšší ideje. Kienbergerova kritika je zajímavá tím, jak ukazuje rozpor mezi tradičním pohledem na umění a novými představami, které Neruda razil jako kritik i jako umělec. Výmluvným dokladem této situace jsou kritikova slova na adresu Arabesek: „Přední vada Arabesek jest tedy ona mánie pseudoromantická co možná nejdrastičtějším způsobem, i předrážděnou sentimentálností, veškeré city srdce lidského rozechvěti, aby ku konci ukázala, že to všecko nerozum, jest to ona rafinovaná ironie, která, když všecko již upřela, samu sebe popírá, a když na všem hlodala, konečně na sobě hlodá“ (s. 39).
Rozpor mezi kritikovým stanoviskem a Nerudovým souborem drobných próz je založen na chybné premise, která a priori klade romantickou estetiku za výchozí předpoklad autorova úsilí. „O skutečné, romantické činnosti básnické není ovšem možno mluvit — pan Neruda není romantikem v smyslu Schleglů, Tiecka aj.“ (s. 38). Přitom jsou to právě Arabesky, ve kterých na malé ploše Nerudův vypravěč dokázal předznamenat či již přímo realizovat mnohé z toho, co se stane nejen integrální součástí Povídek malostranských, ale i nedílnou výbavou české prózy. Zařazení Kienbergerova textu je nejen dokladem první výraznější recepce Nerudova díla, ale také krásnou ukázkou míjení Nerudovy počáteční tvorby s dobově podmíněnými estetickými představami a konvencemi.
Vůči odmítavému Kienbergerovi znamená Sabinova stať jednoznačný názorový protipól. Sabinovo posouzení Knihy veršů není jen pouhou recenzí, ale podává současně obraz o autorovi sbírky. Sabina velmi dobře registroval společenskou i kulturní proměnu své doby, což dokázal obratně využít také v otázkách literárních. Uvědomuje si nezbytnost takové literární tvorby, která by dokázala nové společenské podmínky nejen reflektovat, ale i na ně odpovídat. Sabinova recenze dokládá nejen nesporné intelektuální zázemí, ale rovněž myšlenkovou svěžest, smysl pro aktuální společenské dění, jakož i dobré znalosti v oblasti literárních forem. Na rozdíl od Kienbergera primárně neposuzuje Nerudovo dílo s ohledem na látku, kterou má společné s jinými literárními texty, ale jako svébytný útvar, což formuluje i na obecnější rovině: „Kritice nesluší bráti látku svou odjinud než přímo z obsahu spisu, jejž posouditi si obrala, bez ohledu na původce jeho; však při plodech básnických a uměleckých vůbec podstata povahy výtvoru spoléhá na zvláštních osobních názorech umělcových“ (s. 43). Porovnáme-li Sabinův text s Kienbergerovým, potom lze jasně vidět zásadní rozdíl v obou přístupech založených na odlišných metodách hodnocení. V tomto směru se Sabina ukazuje intelektuálně progresivnější a nesporně analyticky moderní, což platí i pro jeho jazyk, který je civilnější a jasnější.
Podobný smysl pro aktuální společenskou a s ní související literární situaci rezonuje i v článku Serváce Hellera „Jan Neruda a jeho fejetony. Literární skica“, který vyšel v Lumíru v roce 1876. Hellerovou statí se v antologii otevírá další období nerudovských recepcí, jež náleží právě do tohoto desetiletí. Pro Hellerův náhled na Nerudovu tvorbu je zásadní rozchod s předbřeznovou literaturou, o které soudí, že „sama ze sebe tyjíc a také sama sebe stravujíc, obmezena uzounkým kruhem myšlenek, názorů a motivů, kteréž posléz neschopnýma rukama tak zmalfretovány byly a sešly, že satirickému posměchu propadnouti a pak deset let odpočívati musily, než vůbec zase, a to jen skrovnou měrou, životaschopnými se staly“ (s. 56). Odloučení se od tradice tzv. vlastenecké poezie, jak Heller označuje poslední desetiletí české literatury před rokem 1848, je pro něj nezbytností na cestě k nové, moderní, a především kosmopolitnější literatuře a kultuře. Heller si uvědomuje také názorový rozkol mezi zastánci tradice v umění a progresivní mladou generací šedesátých let a přesně tento problém pojmenovává jako boj se starými představami o umění (viz v antologii Kienbergerův text) a novou generací, jež naopak svojí tvorbou usiluje „přilnouti […] k obecnému kulturnímu ruchu světovému“ (s. 56–57). Přitom tento podstatný názorový nesoulad nebyl výhradně jen generační; mezi Kienbergerem a Hellerem byl věkový rozdíl pěti let, naopak Sabina byl od Kienbergera o 27 let starší. Heller v Nerudovi vidí především průkopníka nového umění, které se zrodilo po době literární stagnace, jež dle Hellera nastala po roce 1848. Nerudovu modernitu Heller konkrétně dokládá na fejetonech, které dle kritika snesou srovnání s nejlepšími evropskými texty tohoto žánru.
Zařazením dvou kratších článků od Jakuba Arbesa a Josefa V. Sládka se v antologii uzavírá etapa sedmdesátých let 19. století. Arbes v článku „Jan Neruda“, jenž byl otištěn ve Světozoru roku 1878, podobně jako Heller i Sabina vidí v Nerudovi počátek nové orientace české literatury, jež se vymanila z konvencí předešlých dekád. Arbes Nerudu pokládá za „reformátor[a] moderní beletrie české“ (s. 73), Sládek v článku „Písně kosmické od Jana Nerudy“ otištěném v témže roce v Lumíru hodnotí Nerudovu v pořadí již čtvrtou básnickou sbírku jako důkaz toho, že se básník dokáže „nezkaleně zadívat […] v svět i sebe a pak směle vyslovit svou myšlenku“ (s. 78).
S názorem, který vyzvedává Nerudovu schopnost přirozeného uměleckého tvaru i myšlenky, se setkáme i v následující stati Elišky Krásnohorské „Jan Neruda autokritik“, která vyšla v roce 1891 v Osvětě, zhruba dva měsíce po Nerudově smrti. (Vedle Krásnohorské v témže čísle na Nerudův skon upomínal článek Václava Vlčka „U rakve Jana Nerudy“ a Heydukova báseň „Za Janem Nerudou“.) Autokritičnost je z pohledu Krásnohorské podstatnou a integrální součástí celé Nerudovy tvorby. Z ní potom vychází i autorova umělecká pravdivost v zobrazování světa a jeho skutečností v nezkreslené podobě. Zásadním zjištěním je postřeh Elišky Krásnohorské týkající se Nerudova stylu. Pokládá jej za tvůrce „konverzační mluvy“ a dále poznamenává následující důležitou skutečnost: „Ta přirozená, lehýnká plynulost výrazu a frazeologie, kterou on do prózy české uvedl, nebyl v ní před ním. Psávalo se a dosud na mnoze i píše větami formálně konstruovanými. [Příkladem je Kienbergerův text — pozn. RZ] Neruda nalezl roztomilé kouzlo, kterak budovati krásný, vzletný sloh bez syntaktického lešení. V čem záleží to kouzlo? Dovedl přelíti prostou mluvu lidovou v literární formu“ (s. 86).
Na příkladu Krásnohorské je dobře vidět, jak Nerudovy texty rezonovaly u umělecky různě orientovaných směrů druhé poloviny 19. století, což dále dokládá i stať Jaroslava Vrchlického „O poezii Jana Nerudy“ otištěná v roce 1898 v Herrmannově publikaci Jan Neruda: Básnické spisy. Vrchlický v ní přichází s hodnocením Nerudovy básnické tvorby, ve které spatřuje „pravé jeho umělecké těžiště“ (s. 88). Vrchlický se pokouší o vhled do umělecké dílny jiného básníka a z tohoto hlediska jsou velice zajímavá jeho pozorování týkající se tematiky a formálních stránek Nerudova verše. Neméně zajímavé je i Vrchlického konstatování o dobově oblíbenější poezii Vítězslava Hálka. Vrchlického porovnání obou básníků vychází jednoznačně ve prospěch Nerudy, což vytváří zajímavý kontrapunkt k tzv. sporu o Hálka, jenž byl v devadesátých letech 19. století veden mezi E. Krásnohorskou a Josefem S. Macharem, který Hálkovu básnickou tvorbu odmítl jako veskrze nepůvodní a šablonovitou. A jestliže se v tomto místy vyhroceném sporu proti sobě ocitají dvě generace, dvojí rozdílné vidění toho, co je pravým posláním umělecké literatury, potom v kladném hodnocení Nerudova literárního odkazu nalézají Krásnohorská, Vrchlický i Machar společné stanovisko.
Literárně romantizující text Arna Nováka „Večerní dialog o Janu Nerudovi“, který vyšel v časopise Novina v roce 1908, otevírá v antologii poslední etapu recepce Nerudova díla. V Novákově textu vystupují tři rozdílné postavy, z nichž každá se ve shodě se svým vyhraněným osobním zaměřením vyjadřuje k Povídkám malostranským. To, co z podvečerního rozhovoru fiktivních postav vyplývá, je kontrastní vnímání Nerudova povídkového cyklu, což především dokládá významovou a interpretační víceznačnost.
Studie Miroslava Hýska „Nerudovy divadelní hry“ otištěná v souborné publikaci Jan Neruda: Psáno pro jeviště, kterou v roce 1924 připravil Miroslav Novotný, rehabilituje Nerudu dramatika, přičemž dokládá inspirační zdroje těchto prací a jejich dobový kontext. Nerudu vidí jako tvůrce „lehké a vtipné veselohry“, které „jako dramatik uvolnil cestu smíchu“ (s. 126, 127).
Následující esej Františka X. Šaldy „Neruda poněkud nekonvenční“, kterou Šalda publikoval v Listech pro umění a kritiku v roce 1934, je svým způsobem reakcí na jeho dřívější studii „Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy“, jež vyšla v Bojích o zítřek v roce 1901. Šalda s pronikavostí sobě vlastní se zamýšlí nad hlavními aspekty Nerudovy tvorby a s přesvědčivou argumentací nad ní vynáší kladné i záporné soudy. Pro Šaldu je zásadní otázkou, jaké nové uchopení světa básník ve svém díle přináší. Z tohoto hlediska ne příliš pozitivně hodnotí některé povídky z cyklu Povídky malostranské, avšak na druhé straně zdůrazňuje silné smyslově sexuální nebo barokní prvky v Nerudově díle jako svým způsobem originální významové valéry. Šaldova stať je mimo jiné doložením toho, jak kritik může s odstupem let nově vnímat literární dílo s ohledem na měnící se kulturní kontext. Především je pak Šaldova stať dokladem vnitřně protikladných tendencí, jež formovaly a viděno Šaldovým pohledem i deformovaly Nerudu jako literáta.
Karel Polák si ve svém článku „Nerudova básnická próza“ otištěném v roce 1942 v publikaci Jan Neruda, kterou Polák sám redigoval, všímá toho, co již bylo řečeno například Šaldou, totiž že fundamentem Nerudových próz byl především fejeton. V tomto směru Polákova stať také navazuje na Hellerův text. V hodnocení Nerudovy prózy, především Povídek malostranských se však Polák se Šaldou rozchází; na rozdíl od něj si uvedeného díla významně cení. Poslední statí antologie je konfesijně laděný příspěvek Alberta Pražáka „Jak jsem poznával Nerudu“, který autor publikoval až v roce 1950 v časopise Slovesná věda, byť měl vyjít již v roce 1941. Jak je uvedeno v redakční poznámce, text v roce 1941 nemohl vyjít z důvodu zásahu německých okupantů. Pražák zde rekapituluje vlastní poměr k Nerudovu dílu a předznamenává úkoly, které před ním coby literárním historikem stojí.
Antologii doprovází Nerudova bibliografie, seznam literatury o Janu Nerudovi a samozřejmě studie editora, která celou antologii otevírá a ve které jsou přehledně a systematicky kontextualizovány v antologii uveřejněné texty. Na samotný závěr se ještě jednou vrátíme k úvodní otázce nad celkovou kompozicí antologie. Závěrečná Pražákova studie, jakkoli je zaměřena výhradně na autorovu vlastní nerudovsko-badatelskou činnost, svým způsobem doplňuje úvodní Vodičkovu stať, jejíž sumarizující povaha by v závěru antologie, resp. před Pražákovou statí působila jako erudované zastřešení názorové polyfonie vyplývající z předchozích textů. To však nelze pokládat za nedostatek či snad chybu. Své opodstatnění má i aktuální uspořádaní antologie.
Celkově lze konstatovat, že se jedná o velmi zdařilou antologii, která potenciál, již v jejím úvodu formuloval editor, totiž „sestavit pro čtenáře-neodborníka mozaikovitou podobu jedné z nejvýznamnějších osobností druhé poloviny 19. století: spisovatele a novináře Jana Nerudy“, naplnila.
Jakub Říha (ed.): Čtení o Janu Nerudovi. Praha, Institut pro studium literatury 2019. 240 stran.
Vychází v České literatuře 4/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
