Ústav pro českou literaturu AV ČR Institute of Czech literature of the CAS
Obsah vašeho košíku

Nemáte žádné položky v košíku

Epická emancipace či disciplinace?

Autor: VÁCLAV SMYČKA
Datum zveřejnění: 15. ledna 2024

Od uplatnění důsledně naratologického přístupu v literární historii lze očekávat dvojí. Na jednu stranu takový přístup přináší literární historiografii cenné poznání vývoje struktur literárních děl, které by jistě mělo zůstat jádrem literární historiografie, má-li si zachovat svébytný profil v rámci historických věd. Na druhou stranu však může tradiční naratologický přístup historické zkoumání zatěžovat tendencí k vytváření pojmových nomenklatur a extenzivní popisnosti, která sice působí scientisticky, jejíž skutečná poznávací hodnota je ale často sporná. V knize Narativní způsoby v české próze 19. století, kterou vydal tým Alice Jedličkové, nacházím obojí.

Narativní způsoby v české próze 19. století

Kniha mapuje vývoj narativů v česky psané literatuře od třicátých do osmdesátých let 19. století. Počíná tedy tam, kde skončil Felix Vodička v legendární práci Počátky krásné prózy novočeské, a dochází před práh moderny. Ačkoli se tím v titulu uvedené 19. století oklešťuje, i tak jde o úctyhodně rozsáhlý časový úsek, zvláště když se většina autorů pokusila zahrnout do svých analýz různá patra dobové literatury, a pootevřít tak tradiční český literární kánon. Tento materiál kniha zkoumá prostřednictvím osmi (resp. devíti) aspektů narativu, kterým jsou vyhrazeny jednotlivé kapitoly:

V první kapitole se Jiří Koten zaměřuje na autoritu vypravěče. Rozlišuje několik typů této autority od postoje vychovatele a paradigmatika (kazatele morálních pravd) přes zneviditelněného zábavního vypravěče, barda a básníka, svědka a „znalce prostředí“ až po teprve v závěru století budovaného „znalce sociálních struktur“. Sleduje také paralelní rozklad sotva vybudované vypravěčské autority v humoristice.

Pavel Šidák se věnuje vypravěčským komentářům, přičemž vychází z klasifikace Seymoura Chatmana. V návaznosti na něj rozlišuje komentáře k příběhu (interpretační, naučné), komentáře k vyprávění (jednoduché komentáře, rozvinuté komentáře, oslovení čtenáře, komentáře vyjadřující vespolnost, komentáře předjímající čtenářské reakce) a vyčleňuje zvláště komentáře ke světu (moralizující a výchovné, zobecňující, zacíleně zobecňující). Dochází ale k závěru, že „žádný z komentářových typů se v našem průzkumu neukázal jako výhradní nebo dominantní v nějakém jasně vymezeném období“ (s. 148).

Odlišný charakter má kapitola Richarda Změlíka zaměřená na perspektivu určovanou percepcí a kognicí vypravěče. Nesleduje již rozsáhlé pole literárních děl, ale věnuje se intenzivněji práci s tímto typem perspektivy v díle Jana Nerudy a Jakuba Arbesa. Zatímco u prvního si všímá role pozorovatele, u druhého zdůrazňuje na příkladu romanet znejišťování perspektivy.

Tématem kapitoly Alice Jedličkové je řeč postav. Zde poprvé vystupuje do popředí teze o epické emancipaci, k níž se ještě vrátíme. Jedličková ji tu představuje na postupném vymaňování se řeči postav z autoritativní kontroly vypravěče. Zvláště postavy z okraje společnosti jako služky, venkované a děti získávají podle Jedličkové v beletrii 19. století stále samostatnější postavení, a osvobozují se tak z rámce měšťanského vypravěče.

Na problematiku času v prózách zabývajících se minulostí se soustředí Kateřina Piorecká. Sleduje práci s retrospektivami vysvětlujícími vynechané vědění a elipsami zatajované minulosti napříč obdobím a konstatuje přechod v sedmdesátých letech od historizujících próz k prózám „skutečně historickým“, ztělesněným romány Aloise Jiráska. Zatímco první typ podle Piorecké nedokázal vtělit historické události přímo do zápletky, a byl proto nucen využívat častých elips a retrospekcí, druhý typ včleňuje dějiny úžeji do příběhu, nemusí nadužívat časových elips a může se koncentrovat na zobrazení dějin jako „střetu konkrétních individuálních sil“.

Mapování typů a vývoje zápletky si vzal na starost Michal Charypar. Rozlišuje zápletky sevřené, příznačnější podle něho pro starší období 19. století, a zápletky rozvolněné, charakteristické pro mladší období. Sleduje dále pásmovou a řetězovou kompozici a různé podoby vkládání a rámcování děje. Jeho pozornost se následně obrací od zápletky k postavě. Popisuje typy postav, atributy, pomocí nichž jsou konstruované různé typy shluků postav a jejich konstelací, čímž se dostává zpět k zápletce.

Statický vývoj popisu líčí ve svém příspěvku Stanislava Fedrová. Věnuje se na jedné straně statičnosti konstruování a distribuci popisu v textech, všímá si ale i vývoje společenských norem a konvencí vnímání vzhledu, zvláště psychofyzických a fyziognomických rysů.

Kapitola Zdeňka Hrbaty se zaměřuje na začátky a konce pouze několika vybraných historických próz. Hrbata přitom konstatuje potřebu explikativnosti českých historických románů, která vede k vícečetnému začátku románu a jeho samotného děje. Současně Hrbata srovnává české prózy s vybranými historickými romány francouzské a anglickojazyčné literatury a nárokuje si pro české historické prózy elegičnost, v nichž se má zrcadlit neuspokojivá situace národa v 19. století.

Jak tento přehled naznačuje, mezi kapitolami převládá potřeba dělit, klasifikovat a pojmenovávat typy a podtypy realizací jednotlivých narativních aspektů. Naratologická nomenklatura se zde překlápí do historického materiálu, a ten slouží jako doklad pro rozličné kombinace obecných stavebních prvků vyprávění. Mnoho děl se mihne jen jako materiál k ilustraci určitého typu využití některého obecného naratologického jevu. Při této potřebě extenzivního popisu se pochopitelně mezi zajímavé postřehy dostávají také poněkud banální zjištění. Není snad třeba obsáhle vysvětlovat, že lidovýchovná próza užívá častěji než jiné proudy literatury typ moralizujícího komentáře a že jsou tyto komentáře ve všech sledovaných obdobích její součástí. Překvapivé není ani zjištění, že se etnografická črta z venkova více než historické prózy ze středověku vypráví z pozice přítomného pozorovatele. Kapitoly se stávají zajímavějšími tam, kde autoři dokládají interakci mezi těmito základními stavebními prvky, jako například v Kotenových výkladech o destrukci autority vypravěče v humoristice předbřeznové doby.

Poutavé by byly potenciálně také pasáže, kde by autoři ustoupili od klasifikace a popisu k vysvětlování dynamik proměny narativních jevů. Zde by se ovšem již neobešli bez rekonstrukce jejich transferů a proměn v nadjazykových literárních vztazích (náběhy k tomu tu jsou, kupříkladu když Alice Jedličková zjišťuje, že jazyková komika v povídkách Antoše Dohnala alias Leopolda Josefa Hansmanna není založena na česko-německé, ale německo-francouzské makarónštině a parodizaci jazyka, které jeho čtenáři očividně bez problémů rozuměli; doplňme, že právě tato podoba jazykové parodizace u nás v 18. století dominovala). Právě toho se však autoři již v úvodu předem zřekli a pragmaticky se rozhodli brát na vědomí (až na výjimky) pouze literaturu česky psanou z českých zemí. Vzhledem k tomu, že přinejmenším do šedesátých let 19. století se literatura česky a německy psaná v českých zemích vyvíjely společně a všechny v knize uvedené fenomény řešily současně, že druhý zemský jazyk navíc do této doby fungoval pro české autory jako zprostředkovatel vlivů světové literatury, lze stěží přesně vysvětlit tyto dynamiky či rekonstruovat inspirace českých autorů, aniž by byl brán ohled na provázanost obou literatur z českých zemí (např. s. 41). Vzhledem k společenskému a funkčnímu rozvrstvení česky a německy psané literatury v českých zemích by tento zemsky, a nikoli jazykově vymezený pohled teprve dovolil sledovat dynamiky a distribuci jednotlivých narativních prvků v literatuře psané a čtené českými a moravskými autory a čtenáři. Teprve tehdy by bylo možné generalizovat výskyt určitých narativních jevů jako „iniciačních“ pro „tuzemskou prózu“ (s. 43), jak se o to v knize autoři místy pokoušejí.

Napínavým se výklad stává ale také tehdy, když místy vybočí z klasifikujícího a plošně popisného přístupu a úžeji se zaměří na určitý tematický okruh. Teprve zde mohou autoři ukázat, že naratologické kategorie nemáme jen proto, abychom třídili a popisovali technické parametry narativu, ale i vysvětlovali reálné fungování kulturních kódů ve společnosti, a způsoby, jakými se artikuluje moc a sociální energie. Takto kupříkladu z výkladu vystupují skvělé pasáže Alice Jedličkové o distribuci řeči postav z okraje společnosti. Jedličková dokáže dotáhnout naratologické pozorování až ke kritice měšťanské ideologie implicitně vtělené do literárního kódu. Podnětná je také pasáž Kateřiny Piorecké k Tylovým Tatarům u Holomouce, u nichž si všímá jejich aktualizačního politického poselství: příběh o velkodušné pomoci českých reků (vlastně úředníků) ohroženým Moravanům — a zvláště „malomyslným“ Moravankám — skutečně více vypovídá o čtyřicátých letech 19. století než o 13. století. Piorecká by mohla jít ještě dále a Tylův text pojmenovat pravým jménem jako bezostyšný manifest kulturní kolonizace do té doby na Čechách nezávislé Moravy sebevědomou vlasteneckou českou buržoazií. Zajímavý náběh směrem k funkčnímu vytěžení představuje i poměrně rozsáhlý výklad Michala Charypara o milostných zápletkách. Postupně však sklouzává opět spíše ke snaze milostné vztahy v literatuře klasifikovat než z nich vytěžit — jako se o to kdysi pokusil Niklas Luhmann — poznání o fungování literárních milostných kódů ve vztahu ke konstruování moderní subjektivity.

Úzké hranice naratologické popisnosti konečně překračuje také hlavní teze knihy, shrnující jednotlivá pozorování do koncepce „epické emancipace“. Výklad o ní se sice v popisných pasážích knihy často ztrácí (důvodem je snad i zbytečný ostych, který v závěru Alice Jedličková vyjadřuje před dnes údajně dominujícími badateli „okraje a ostrůvků literárního procesu“), s náležitou zřetelností ovšem zaznívá v samotném závěru. V charakteristice této „trajektorie“ české literatury mezi třicátými a osmdesátými lety spojuje Jedličková zvláště vývoj vypravěčské autority a řeči postav:

Směřuje od ne vždy vševědoucího, ale všudypřítomného a mnohomluvného vypravěče směrem k tlumenějšímu pozorovateli a od kazatele-karatele k pozorovateli a analytikovi; naznačuje proces vystupování postav z rolí nositelů vypravěčské ideologie a jejich rozvoj k svébytným lidským jedincům s jedinečnými problémy; stopuje postupné uvolnění řeči postav od traktování epické minulosti k řeči provázející jednání v epické přítomnosti. Všechny tyto posuny znamenají osvobození vyprávění od interpretace ve prospěch reprezentace. (s. 454)

Tato teze se mi jeví jako podnětná ze dvou důvodů. Předně do jisté míry nápaditě koriguje koncept narativní transformace Lubomíra Doležela, když na místo subjektivizace a splývání pásma vypravěče a pásma postav staví naopak „emancipaci“ řeči postav z ideologického tlaku vypravěče. Dále je to pak hodnotový náboj tohoto pojetí narativní transformace, kterým koncepce epické emancipace překračuje striktně technicistní naratologii. Tento hodnotový patos dává koncepci epické emancipace potenciál stejně silného a orientaci umožňujícího masternarativu, jaký nabídl kdysi Vodička v Počátcích. Dal by se charakterizovat jako liberální, neboť zdůrazňuje osvobození jednotlivých složek mimeze z područí vypravěčova diktátu a nepřehlédnutelně vnáší hodnoty svobody do tohoto procesu.

Jistěže lze proti tomuto masternarativu také mnohé namítnout. Kupříkladu: jevil by se stejně tak, kdybychom nevzali v potaz dva zmíněné narativní parametry, autoritu vypravěče a řeč postav, ale třeba in/koherenci vyprávění? Pak by se zřejmě ukázalo, že naopak starší narativy přelomu 18. a 19. století, jako jsou Šedivého rytířské povídky a ještě Sabinovy a Svátkovy romány, vykazují mnohem menší míru koherence, a tedy zřejmě i mnohem menší míru vlády vypravěče nad nimi, zatímco pozdější narativy svojí koherencí prozrazují mnohem silnější (byť nenápadnější) vypravěčovu vládu nad jednotlivými prvky narace. Totéž platí pro praxi „dialogických románů“, na přelomu 18. a 19. století běžnou, kde řeč postav nemohla být užita pouze k „traktování epické minulosti“ zkrátka již z toho důvodu, že se zde stejně jako v dramatu jedná právě pouze dialogem postav.

Lze se také ptát, zda dojem rostoucí individualizace a ideové emancipace postav nevyvolává jednoduše jen naše zpětná perspektiva, kdy texty starší a nám ideově vzdálené působí z hlediska dnešního čtenáře více ploše a ideologicky zatíženě, zatímco texty mladší, naší zkušenosti bližší, se nám jeví jako diferencovanější a nezávislejší na ideologickém hledisku vypravěče.

Můžeme si položit ještě radikálnější otázku, zda přiznání specifického hlasu venkovanům či dětem znamená skutečně jejich „emancipaci“, či naopak jejich apropriaci měšťanskou ideologií. Vždyť — jak víme s Michelem Foucaultem — „stávání se subjektem“ znamená vždy stejnou míru emancipace jako i disciplinace. Kupříkladu vyvstání autentické dětské řeči na horizontu vypravěčské epistémé spadá současně do období podmaňování dětství moderní západní biopolitikou. Ta sice již pohlíží na dětství jako svébytnou vývojovou fázi dospívání, současně je ale „svazuje“ svým vtíravě empatickým „věděním“ a kontrolou. Totéž platí také o vesničanech, kteří se stávají narativními subjekty právě tehdy, kdy se přizpůsobují představám měšťanské veřejnosti a ve své skutečné jinakosti současně mizí.

Můžeme se konečně ptát ještě fundamentálněji: neznamená „osvobození od interpretace ve prospěch reprezentace“ pouze tolik, že se interpretace stává neviděnou, a proto — dle základní rétorické zásady dissimulatio artis — teprve vlastně úspěšnou? V tom případě bychom neměli co do činění s „osvobozením“, ale naopak spíše s efektivnějším podrobením složek narativu vypravěčskému hlasu.

Tyto námitky ale nemají snížit hodnotu představeného masternarativu, vždyť jeho hodnota je právě v tom, že pomáhá orientovat naše uvažování o vývoji literatury, a to i tehdy, kdy se vůči němu vymezujeme.


Alice Jedličková et al.: Narativní způsoby v české próze 19. století. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR/Univerzita Karlova/Karolinum 2022. 540 stran.

Vychází v České literatuře 5/2023.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek