Opožděná první kniha Marka Přibila Iluze konstrukcí, která vyšla s vročením 2021 (reálně v květnu 2023), je už třináctým svazkem specializované ediční řady Varianty, vydávané Oddělením edičním a textologickým Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Zabývá se blíže neznámými hypotetickými prameny z okruhu Máchova Zápisníku (nikoli Zápisníkem samotným), jež editoři obvykle traktují jako nedochované, a pohybuje se tak, obrazně řečeno, v „hraničním pásmu“ máchovské textologie.
Existující prameny, jako je třeba právě zmíněný Zápisník, mohl Přibil brát v úvahu jen kontextově nebo typologicky. Tradiční pramenná kritika tak musela probíhat takřka výhradně na rovině prověřování sekundárních informací a nutně má v této situaci výrazně oslabenou metodologickou i argumentační oporu. Obtížnost úkolu, který si Přibil uložil, je tím stále jenom naznačena: ve skutečnosti musel velmi obezřetně hledat nejasnosti a možné logické nesrovnalosti ve stávajících hypotézách, uložených zejména v komentářích ke Spisům Karla Hynka Máchy v Knihovně klasiků a v dalších odborných pracích, trasovat stopy podkladů, jež vedly k formulacím těchto hypotéz v dnes známé podobě, ověřovat a pokoušet se doplňovat chybějící podpůrné údaje, byť leckdy zcela marginálního charakteru, i propátrat pokud možno podrobněji a lépe než starší badatelé základnu dochovaných pramenů, vždy s reálně hrozící alternativou, že celý výzkum nepovede k určitým a jednoznačným zjištěním.
Jako velmi produktivní se nicméně ukázalo argumentační rozrušování koncepcí a formulací stávajících hypotéz. S velkou skepsí a kritikou (zaměřenou v nemenší míře i vůči vlastním postupům) tak Marek Přibil provedl celkovou revizi textologického poznání, vztahujícího se k několika hypotetickým zápisníkům. Základem kritiky je už skutečnost, že se tyto prameny tzv. nedochovaly, a je tak možné brát v pochybnost samu jejich historickou existenci — což Přibil v plné míře činí. Výsledky svého zkoumání konkretizuje následujícím způsobem v závěrech: „Zpochybněna je pozice Náčrtu Máje jako fragmentu většího fyzického celku, charakter Malého sešitu jako zápisníku literární povahy, pozice Dodatků a Hindlova opisu O3cII [tj. druhá část opisu O3c, pozn. aut.] jako materiálu reprodukujícího obsah Máchových rukopisů a prezence jakékoliv fyzicky existující báze Villaniovského sešitu, který může být čistou fikcí“ (s. 202).
První ze čtveřice studií obsažených v knize prověřuje údaje o možné existenci zápisníku, jehož součástí měl být tzv. Náčrt Máje (NM), už od svého nálezu přibližně v roce 1902 známý jako jediný list. Hypotéza editorů třetího svazku Spisů z roku 1972 Karla Dvořáka a Rudolfa Skřečka (odlišná od starší hypotézy Karla Janského) se opírá o výrok zapsaný na s. 91 Máchova Zápisníku (Z) „Litteratur der Jurisprudenz. Fortsetz[un]g aus dem kleinen Hefte“ a o interpretaci fyzické podoby NM. Tzv. Malý sešit (MS), jak předpokládaný zápisník nazvali a s nímž později jako s jistým nakládal Pavel Vašák, ve skutečnosti rekonstruovali ve dvou krocích: nejprve potřebovali dokázat, že NM byl částí většího celku, a pak tento celek ztotožnit s MS. První z těchto kroků Marek Přibil na základě svého výzkumu zpochybňuje a druhý chápe jako vysloveně mylný. Stopy po šití na okraji NM, které vydavatelé Spisů berou jako důkaz, že list byl vytržen ze sešitu, jsou podle něho diskutabilní, a nelze proto vyloučit, že NM vytvořil jako jediný list už Mácha (Přibil zároveň počítá i s možností, že NM spolu s dalšími Máchovými archiváliemi prošel v první půli osmdesátých let rukama restaurátora, jež mohly pozměnit jeho fyzickou podobu dolitím papíroviny). Bezpodstatný je podle něho nález druhý, totiž že byl NM právě součástí MS: Mácha mohl vztahovat MS k jakémukoli svému textu, který měl povahu sešitu, a nemusel tedy mít vůbec funkci literárního zápisníku blízkého Z (třetí možnost, kterou podle našeho názoru Přibil opomíjí, je ta, že „malý sešit“, k němuž Mácha odkazuje, vůbec nemusel být sešit s jeho rukopisem, ale mohlo jít o pramen cizí, dokonce i tištěný — namátkou třeba o nakladatelský katalog právnické literatury, z nějž by si Mácha opisoval bibliografické údaje v souvislosti se svým studiem).
V případě tzv. Villaniovského zápisníku, jemuž je věnována druhá studie knihy, měl Přibil práci napohled snazší — stačilo by snad, kdyby tradované zprávy o něm, s velkým osobním nasazením shromažďované Karlem Janským (a poté střídmě doplněné Jaromírem Wágnerem a bez dalšího přispění utvrzené Pavlem Vašákem), smetl ze stolu jako neopodstatněné, resp. kdyby vyslovil hypotézu, že Janský byl těmito zprávami klamán ze strany Gustava Villaniho, vzdáleného potomka známého obrozence. Nad rámec toho se však Přibil pokouší propátrat i sebemenší stopy, jež by pomohly ověřit původ informací o tradovaném zápisníku, a podniká tak ve zmíněné studii doslova argumentační tour de force. Začíná otázkou, zda mohl Drahotín Maria Villani vůbec mít ve svém držení část Máchovy rukopisné pozůstalosti, jak se uvádí ve Fričových Pamětech, a končí srovnáním různých, vzájemně si odporujících tvrzení Gustava Villaniho (už o samé fyzické podobě zápisníku, ale také o jeho ztrátě — jednou prý měl být za války ukraden a podruhé dokonce shořet ve školní kotelně). Poukazuje k tomu, jak málo zřejmě tento Villani věděl o své tetě, jež údajně měla mít zápisník v držení, i k podivné skutečnosti, jak skeptické postoje Karla Janského vyjadřované v korespondenci kontrastují s pevnou obhajobou existence zápisníku v jeho publikovaných pracích (mj. v Máchově životopisu z roku 1953). K úloze Janského v této věci přistupuje Přibil ambivalentně — sleduje zřejmě se sympatií obětavost, s níž Janský zajišťoval zprávy o tzv. Villaniovském zápisníku, ač s velkou pravděpodobností vybájené G. Villanim, avšak odmítá jako nevědecké další kroky, jež Janský ve své argumentaci musel učinit, tzn. atribuci zápisníku, o jehož existenci sám pochyboval, K. H. Máchovi a hypotetické ztotožnění zápisníku s Malým sešitem, o němž je zmínka v Z.
V dalších dvou studiích se Přibil zabývá opisovými materiály, o kterých se předpokládá, že reprodukují Máchovy autentické výroky nebo potenciálně výpisky z četby zaznamenané v některém dalším nedochovaném zápisníku. Vydavatelé třetího svazku Máchových Spisů z roku 1972 přetiskují příslušné pasáže z obou zdrojů jako dubia na s. 254–257, resp. 258–260. Zmiňme se nejprve o čtvrté Přibilově studii, v níž se stručně hovoří o jedné části Hindlova opisu Výtah ze všelikých výpisků a zaznamenání básníka K. H. Máchy (označené v autorově modifikaci kódem O3cII). K výpisku z Byronova Korzára v německém překladu Ernsta Ortleppa zde Přibil poznamenává, že vydání z roku 1839, k němuž poukazují vydavatelé Spisů jako k přetisku, je zřejmě první publikace překladu, a že jej tedy Mácha nemohl znát. Podařilo se mu též dohledat (v pozůstalosti chované dnes Jitkou Hindlovou) originál celého Výtahu, z nějž měli zmínění vydavatelé k dispozici jen malou část, konkrétně kopii šesti stran, již získali z pozůstalosti Janského. Přibil následně vyslovuje hypotézu, že tyto výpisky je třeba en bloc atribuovat nejspíše jejich zapisovateli Eduardu Hindlovi.
Zbývající třetí studie se obrací k Úvodu povahopisnému Karla Sabiny, komentujícímu fragment edice Máchových spisů z roku 1845, resp. k tzv. Dodatkům, jež se nestaly součástí tištěného vydání této Sabinovy stati, ale dochovaly se v pozdějších opisech. Zdaleka nejdelší studie, zabírající více než polovinu knihy (s. 79–187), je navíc doprovozena užitečným diplomatickým přepisem a různočtením všech verzí Dodatků v příloze (s. 217–251). Jak známo, právě Sabinova účast na vydávání Máchova díla se kdysi pro Oldřicha Králíka stala podnětem k tomu, aby řadu textů připisovaných Máchovi klasifikoval jako Sabinovy podvrhy. Přibil na základě srovnání úryvků z Máchy v Úvodu povahopisném se známými prameny konstatuje, že Sabina zde Máchu (a další zdroje) reprodukoval relativně věrně, byť se zkráceními apod., a předpokládá týž úzus také u citací, k nimž prameny nemáme; konstatuje přitom „zřejmou převahu pramenně identifikovaných míst nad místy neidentifikovanými“ (s. 154). Celkově skeptický je naopak jeho pohled na provenienci různých verzí zmíněných Dodatků, které nejsou zapsány Sabinovou rukou a mj. uvádějí tři výroky z tzv. Máchových „poznamenání“. V těchto Dodatcích jsou též obsažena jediná známá znění fragmentu dopisu XXIV (E. Hindlovi, podle editorské datace asi z podzimu 1832) a sporadických doplňků k Máchovu Deníku z roku 1835. Právě v případě deníku zjišťuje Přibil drobný, ale potenciálně závažný fakt: zatímco Sabina v Úvodu povahopisném cituje vždy verzi B, byť v širším znění, než se nám dochovala, vycházejí Dodatky z verze A. V závěrech Přibil nabádá k tomu, aby vydavatelé napříště ostře rozlišovali mezi tištěným textem Sabinovy stati jako pramenem s větším stupněm věrohodnosti a Dodatky, které nejenže reprodukují Máchova slova s dvojstupňovým zkreslením (Sabina — opisovač), ale mohou dokonce být i výsledkem invence opisovačů, nevycházejícím ze Sabinových záznamů. Také máchovské citáty v nich obsažené by následně ztratily na autentičnosti. — Přibilovu studii je třeba vnímat především jako zásadní příspěvek k poznání výseku sabinovského materiálu; budoucí editor Úvodu povahopisného se bez ní neobejde. Pozornost je však třeba věnovat i řadě zjištění, k nimž studie dospívá mimochodem, jako je např. kritika novodobé edice Sabinova Čecha (s. 97) nebo životopisné údaje o jednom z opisovačů Dodatků Adolfu Vogelovi (s. 100–101).
Ke kritice Přibilovy práce podotkněme následující: vývody, jež autor činí, jsou někdy mimořádně komplikované a čtenářsky nesdělné. Náročnost textu zde ovšem souvisí s faktem, že jde o specializovanou odbornou práci určenou úzkému okruhu poučených recipientů, přesto však mohla být strukturace argumentů místy přehlednější a názornější. Řídce, ale přece se v textu objevují pravopisné a tiskové chyby, ojediněle se vyskytne i anakolut: „Charakter zásahů […] většinou odpovídají této fázi geneze textu“ (s. 91). Celkově též poznamenejme, že Přibilův způsob uvažování v Iluzích konstrukcí je v jistém smyslu protikantovský. Kant zpochybňoval možnost poznání „věci o sobě“, ale připouštěl, že lze objektivně studovat a poznávat naše myšlení o věci. Pro Přibila naopak platí jen tvrdý fakt a terčem kritiky se u něho stávají právě ony myšlené „konstrukce“, příznakované v názvu jeho knihy jako iluzorní. Myšlení je však nástrojem poznávání a s ním spojenou iluzornost je třeba chápat jako nutnou součást konstruování, nikoli jako jeho nechtěný vedlejší účinek. Není také v principu moudré zcela vylučovat hypotetické prameny z okruhu uvažování, jen protože jsou hypotetické, ostatně textologové s takovými prameny běžně pracují při sestavování stemmat apod. Avšak právě autorova vše pronikající skepse a kritičnost je tím, co dodává knize nejvyšší kvalitu. Přibil neopomenul snad žádnou příležitost k získání nových poznatků, ať už prověřováním platnosti těch evidovaných (či tradovaných), nebo lovem v neznámých vodách, které se dřívějším badatelům jevily být bez života. Po odborné stránce nelze knize vytknout takřka nic.
Marek Přibil: Iluze konstrukcí. Máchovy literární zápisníky. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2021. 264 stran.
Vychází v České literatuře 2/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
