Spisovatelka a literární teoretička, nositelka Státní ceny za literaturu, Ceny Franze Kafky a Magnesia Litera, naše laskavá kolegyně Daniela Hodrová zemřela 31. srpna 2024 v nemocnici pod Petřínem – na Kouzelném vrchu ze svého posledního románu.
Co přichází a co se vyjevuje
Snažím-li se vyvolat onen prvopočáteční vjem města, činím tak snad v domnění, že město vyvstávalo z nicoty souběžně s tím, jak jsem já přišla na svět a probírala se ke svému vědomí. Prostor, na kterém vyrostlo, procházel před mým zrozením teprve vrásněním. A když mě ruce mého dědečka primáře Jana Jerie přiváděly na svět v sanatoriu v Bubenči, rozlévalo se dosud v pražské kotlině prahorní moře, jeho dno rozrývaly výbuchy sopek…
Daniela Hodrová: Město vidím…
Přes mnohotvárnost románové poetiky Daniely Hodrové se zdá, že město přece jen zůstane emblémem jejího psaní. Byť by se jeho panorama zúžilo na pohled z okna nemocnice pod Petřínem – totiž ze sanatoria na Kouzelném vrchu. Ale hlavním důvodem, proč je tu připomenuta právě próza Město vidím… (1992), je bytostné propojení prožívajícího a vyprávějícího subjektu s časoprostorem, důsledně rozvíjená paralela mezi vývojem jedince a jemu blízkého „kmene“. Obraz dítěte vystupujícího z plodových vod, jako se budoucí město noří z hlubin, názorně ukazuje princip psaní Daniely Hodrové: jedna každá lidská bytost je v něm spojena nejen se svými předky, ale také se svými předchůdkyněmi podobného osudu, s místy, na nichž spočinuly, s věcmi jimi dotýkanými, s jejich věděním i zmatením. Situace a události, o nichž Daniela Hodrová vypráví, jsou opakováními a variacemi, v nichž se minulost, současnost a budoucnost podobají, svázány se samými základy lidské zkušenosti. A také se stopami a celými systémy zkušenosti kolektivní, kulturní: s mýty, jinými románovými díly, dávnými naukami a dějinami: Prahy, české literatury, lidstva.
Vědomí zásadních souvislostí, vždy znovu přerušované, ale neochvějně trvající kulturní kontinuity bylo vlastní i badatelské práci Daniely Hodrové. A témata jako město, divadlo, tajemné místo, zasvěcení, proměna lidské bytosti v nelidskou a obráceně se přelévala mezi jejími romány a odbornými příspěvky. Asi nejzřejmější je to na jejím pojetí románu: zatímco v monografii Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru (1989) rozlišila opozici román-skutečnost a román-smyšlenka, ve své tvorbě se suverénně pohybovala mezi oběma póly s využitím typických nástrojů postmoderního vyprávění – přecházením mezi světem příběhu a světem, který v něm tvoří vypravěčka, uvažováním o možnostech a limitech psaní. Kniha Román zasvěcení (1993, přeprac. 2014) objasňuje spojení významných románů historie s mytologickými příběhy, mystérii a magií, jichž se často dotýká i její tvorba literární. Jak už naznačuje titul práce Místa s tajemstvím. Kapitoly z literární topologie (1994), autorka v ní zkoumala funkce prostorů, jež se v literatuře opakovaně objevují ve spojení s typickými syžety a postavami. Přesvědčení o neoddiskutovatelné provázanosti kulturních jevů se odráželo nejen v jejím literárním, ale i badatelském stylu: před klasifikací a strukturací dávala přednost návaznosti a plynulosti výkladu. To se ostatně projevovalo i v jejím tíhnutí k esejismu, v reflexích kultury a umění (Citlivé město. Eseje z mytopoetiky, 2006; Spatřené hlavy, 2007; Co se vyjevuje. Eseje o Adrieně Šimotové, 2015) i v drobných pozorováních (Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti, 2011).
Výjimečný rozhled a kreativita Daniele Hodrové nebránily účastnit se ochotně a skromně celé řady slovníkových a interpretačních projektů (Průvodce po světové literární teorii, 1988; Slovník světových literárních děl, 1988; Rozumět literatuře, 1986 a navazující publikace), ať už jako přispěvatelka nebo redaktorka. Ještě v posledním roce svého působení v ústavu spolupracovala na redakci Slovníku literárněvědného strukturalismu (2018).
Danielu Hodrovou můžeme připomenout také jako spoluzakladatelku metodologické linie spojené s činností oddělení teorie v našem ústavu. Prvním předpokladem vzniku této metodologie bylo její šťastné setkání s Vladimírem Macurou na akademickém pracovišti v druhé polovině sedmdesátých let. Druhým jejich sdílené zájmy a všestrannost: oba vedle vědecké práce překládali a sami tvořili. A třetím schopnost vytěžit z české literárněvědné, především strukturalistické tradice i dostupných aktuálních výsledků mezinárodní vědy systémové nástroje pro inovativní metodu, již tu nazveme školou historické poetiky – psaním literárních dějin na základě zkoumání uměleckého tvaru. Macura do ní vnášel především poznatky sémiotiky, zvláště lotmanovské, vodičkovské i anglosaské teorie prózy, Hodrová podněty bádání o románu, kulturních modelech a mýtu (Bachtin, Meletinskij) a podněty psychoanalýzy a fenomenologie (Bachelard). Metodologie historické poetiky se utvářela od počátku osmdesátých let a profilovala v kolektivních pracích iniciovaných a vedených právě Macurou a Hodrovou, jež často působila také jako obětavá redaktorka svazků. Řada historické poetiky začíná genologicky založenou kolektivní publikací Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů (red. D. Hodrová, 1987). Volně na ni navázala dvousvazková kolektivní práce Proměny subjektu (ed. D. Hodrová, 1993–1994), jež opět v kontextu meziválečné literární tvorby zkoumala typologii intratextových subjektů a jejich vztah k těm vnětextovým. Českou literaturu a současně kulturní modely 19. století nejpodrobněji analyzuje tematologicky osnovaná Poetika míst. Kapitoly z literární tematologie (Hodrová et al., 1997). Dovršením této poetologické linie je trojdílný soubor kolektivních monografií, spojených zaměřením na poetiku literárního díla 20. století a také zásadními příspěvky a trpělivým editorstvím Daniely Hodrové (…na okraji chaosu…, 2001; Pohledy zblízka. Zvuk, význam, obraz, 2002; Na cestě ke smyslu, 2005). Metodologický základ jednotlivých zkoumání se tu spíše větví: pojednání prostoru se opírá o tematologii, pojednání narativní temporality o kategorie Genettovy, poetiku postavy spojuje Daniela Hodrová především se svou vlastní teoretizací v práci Hledání románu (1989). Pozornost vykladačů je tu zaostřena k dílům, která originálními strategiemi zpochybňují věrohodnost vyprávění a znejišťují svět příběhu.
Tyto postupy jsou vlastní i románům Daniely Hodrové, spolu s průlinčitostí prostorů, sfér a světů. Už v prvním z nich, Podobojí (1991), mají postavy své protějšky v jiných časech a prostorech a setkávají se s nimi. V tom posledním, Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch (2024), se však zásadně mění směr mezisvětové komunikace: zatímco dříve mrtví přicházeli mezi živé, nyní protagonistka spěchá za těmi, kteří ji opustili. Prosvětlena poznáním toho, co přichází.
