Hodnocení výstav zaměřených na literaturu bývá obtížné všude na světě. Žijeme v období výrazného posunu směrem k vizualizaci, což vlastně ještě více komplikuje způsob prezentace dějin psaného textu. Žádná taková výstava se dnes každopádně neobejde bez hlubší reflexe o spojení psaného slova s vizuálním prostředím. Existuje četná literatura zabývající se touto náročnou tematikou, ale následující poznámky budou vycházet čistě z mé osobní zkušenosti.
Navštívil jsem novou expozici Muzea literatury Rozečtený svět dvakrát — poprvé brzy po jejím otevření, spolu se skupinou patnácti studentů, většinou „nebohemistů“ (bohužel jsme omylem zmeškali domluvenou prohlídku), a podruhé sám na konci roku 2023. Nemám k muzeu žádný osobní vztah, ač jsem rád chodil na Strahov do studovny. Považuji za sympatické věnovat prostor a prostředky reprezentativní výstavě české literatury. Instituce se staromileckým názvem Památník národního písemnictví na mě vždy působila trochu zastarale, ale několik výstav, které jsem viděl v letohrádku Hvězda, se mi velmi líbilo.
Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak bych podobnou výstavu připravil sám, ačkoli zkušenosti pedagoga, jenž s českou literaturou seznamuje studenty, kteří o ní nemají ani ponětí, by mohly být možná nějakým způsobem užitečné. Moje představa je, že by se vystavovaná literatura měla soustředit kolem klíčových pilířů, o něž by se divák mohl opřít. Ty by mu pak pomohly vytvořit si komplexnější obraz. U zahraničních studentů poměrně dobře funguje určitá kostra, která vede přibližně od obrození a RKZ přes Máchu, Nerudu, avantgardu, Haška, Karla Čapka až k socialistickému realismu a samizdatu, s fokusem na Hrabala, Škvoreckého, Fukse a Kunderu (případně s německým přesahem i na Kafku). Možná to zní jako banální přístup k literatuře, ale mám pocit, že reprezentativní výstava by neměla být příliš militantní nebo vedená z úzkoprofilové interpretační pozice. V tom se svým způsobem trochu podobá způsobu, jak by podle mého názoru českou literaturu měl prostředkovat bohemista v zahraničí. Měl by se každopádně brát ohled na reprezentativnost a různorodost a počet solitérů a opomíjených postav by asi neměl převyšovat počet klíčových osobností.
Zdá se mi však, že současná výstava, která „zve k návštěvě jako celek, který lze sledovat jako historii literatury“, je organizována podle jiného klíče. Je třeba říci hned na začátku, že mé studenty z Padovy výstava neoslovila, nepochopili celkový záměr a ve výstavě nenašli žádné body, jichž by se mohli zachytit. Například byli velmi překvapeni, že Milana Kunderu objevili pouze na stěně s fotografiemi desítek spisovatelů. To je ostatně problém, na který jsme v Praze naráželi opakovaně a o vztahu většiny české kultury k samotnému Kunderovi něco vypovídá.
Tento úvodní příklad přináší otázku, která nás nutí přemýšlet o smyslu samotné výstavy. Má být reflektován nejznámější český spisovatel, nebo by měla smysl například i výstava o ruské literatuře, která by nepočítala s účastí Tolstého a Dostojevského? Veškeré posuzování je zřejmě relativní. Dle úvodního textu výstava Rozečtený svět záměrně „nesleduje žádnou konkrétní vyprávěcí linii“, každá místnost je koncipována monograficky a celková koncepce je postavena na „principu nestálosti“.
První část věnovaná národnímu obrození působí až nečekaně tradičně. Představuje literaturu obrození prostřednictvím symbolů, textů a „relikvií“ z Pantheonu velikánů. I pro sekci nazvanou „19. století v nás“ mohou přítomné předměty působit zarážejícím způsobem, například žehlička Boženy Němcové, pivní půllitr Jakuba Arbese nebo odlitek tváře a ruky Františka Palackého. Ani při mé druhé návštěvě jsem nepřišel na to, jaký interpretativní význam by měly tyto artefakty přinášet do dnešní doby. Je to něco, co skutečně může diváka motivovat k novému uvažování o české minulosti?
Následně vyvstávají pochybnosti ohledně bizarní audiovizuální projekce s citáty o českém jazyce, recitovanými pateticky stylizovanými herečkami v roli sudiček-zaklínaček. I zpřístupněné audionahrávky zde působí trochu odtrženě od kontextu, možná by mohly být propojeny s exponáty (ačkoli se rukopisné poznámky Slovníku česko-německého nacházejí hned za rohem, nenašel jsem například vystavené Jungmannovo Dvojí rozmlouvání). Také jsem zaznamenal, že knihy položené na regálech tam leží poněkud ladem a nejsou ničím uvedeny do kontextu expozice.
Při pozornějším pohledu na výstavu se vynořují další otázky, například ohledně toho, zda si mohou návštěvníci odnést představu o významu židovské literatury v českých zemích pomocí knižních exponátů instalovaných pod perspektivním plánem Prahy z roku 1769. I přesto, že se zmiňuje česko-německé soužití, je zde de facto připomínáno pouze prostřednictvím osobnosti Bernarda Bolzana. V této části výstavy člověka napadne, zda bylo skutečně nejlepším řešením ponechat tak výrazné plochy prázdné. Myslím, že každý návštěvník, který přišel na výstavu české literatury, by mohl mít chuť ke čtení i o něco delších doprovodných textů.
Interpretace díla Karla Hynka Máchy jako pouhého „intermezza“ v dějinách české kultury by dnes měla vyvolat spíše pochybnosti. A nejsem si jistý, že představení úlomku jeho lebky může skutečně vyvolat nové otázky. Mohl to způsobit jistě i můj věk, ale naprosto jsem se minul s koncepcí rádoby avantgardní projekce. Trochu se mi ulevilo, když se ukázalo, že i studenti zhlédli s jistými rozpaky jakousi módní přehlídku, která se snažila přiblížit tvůrce Máje současným generacím. Nad tímto přístupem se pozastavil jeden student, když uvažoval o tom, zda by bylo možné takovým způsobem představit například i Giacoma Leopardiho, jehož život byl nedávno předmětem zajímavého filmového zpracování. Zkusil jsem si představil i českého studenta, jenž na výstavu přijde s celou třídou, a nevěřím tomu, že bude po zhlédnutí této místnosti schopný pochopit jedinečnost Máchova literárního gesta. Dětský koutek poblíž působí poněkud opuštěně, s interakcí omezenou na stůl s pastelkami a možnost vyzkoušet si starý psací stroj. Tato část výstavy zaměřená na děti by potřebovala mnohem více aktivit a interaktivních prvků než jenom „tiskátka“ různě položená do jednotlivých sekcí. Jediná další interaktivní možnost je zajímavý „poetomat“, inspirovaný českou experimentální poezií, kde se dají různě posouvat po velké magnetické tabuli slabiky (fenomén české vizuální poezie by ale šlo představit i jinými způsoby). Virtuální katalog představuje další výjimku a získává body za kvalitu a dostupnost materiálů v anglickém jazyce.
Sekce věnovaná moderně, zde označená jako „Jiní“, zdůrazňuje usilování o nové umělecké formy, ale postavy jako Karel Hlaváček jsou nakonec prezentovány hlavně formou podobizen a bust. Větší prostor je věnován spisovateli Otokaru Březinovi, ale i zde se dá pochybovat o tom, zda instalace „Zvuková krajina. Ambient k básním Otokara Březiny“ osloví širší publikum.
Celé 19. století zůstává podle mého názoru nedořečeno, možná by mohla přinést zajímavější pohled vizualizace Povídek malostranských (Nerudovo jméno se mimochodem do seznamu vystavených autorů nedostalo). A vůbec by se dalo kritizovat slabé využití nejen digitálních prvků, ale i komiksu a filmů, které by mohly pomoci efektivněji reflektovat literaturu hlavně pro mladou generaci. Přestože je vztah mezi literaturou a kinematografií v české kultuře 20. století velmi úzký, poukaz na význam jejich spojení na výstavě chybí.
Nejpůsobivější, a zároveň jednoduchá, byla instalace věnovaná vizuálním aspektům české avantgardy, kde stačilo vystavit obálky dobových knih, aby divák získal určitou představu. Naopak méně jsem pochopil záměr chodby za videoprojekcí, kde byly celkem čtyři citáty od Karla Teiga, ačkoli by zde prostor pro obrazové básně nebo koláže byl. Filmová koláž Video Abeceda od Vladimíra Houdka mi také nepřišla příliš výstižná. Nebylo by lepší připomenout inscenaci slavné choreografie Milči Majerové? Jestli se tím novým dílem chtěla ukázat aktuálnost a básnická síla Nezvalovy sbírky, tak to bylo nad rámec chápání italských studentů.
Další otázkou je, do jaké míry Milada Součková představuje ideální příklad autorů vymazaných z dějin českého písemnictví. Snažil jsem se několikrát (zatím neúspěšně) prosadit italský překlad jejího díla Neznámý člověk, ale tato místnost na mě působila spíš opačně než proklamovaný záměr muzea opustit rekonstrukci literárních dějin formulovaných muži, s jasně vymezeným prostorem pro „ženské autorky“. Ani v tomto případě se mi nezdálo podařené vizuální zpracování jejích textů.
Naopak zajímavým nápadem je představení společenství Kritického měsíčníku Václava Černého jako pavučiny zvukových nahrávek a obrazovek, kde se divák mohl dozvědět celou řadu informací o jednotlivých spisovatelích. Zde by se dalo diskutovat, zda je nejlepší volbou podrobněji ukázat myšlení jediného literárního kritika, i když všestranného a výjimečného. Ovšem, zjevně šlo o příklad detailní sondy, ale je legitimní se zeptat, proč výběr nepadl na společenství Literárních novin nebo F. X. Šaldu. Celkově však lze tuto místnost považovat za originální i technicky dobře provedenou.
Další místnost je věnována „solitérům“. V této souvislosti působí Josef Váchal jako jeden z vizuálně nejvděčnějších autorů celé české literatury. Ale vezmeme-li v potaz, že ve stejné době jako autoři představení v této místnosti tvořil Karel Čapek a mnoho dalších významných spisovatelů, o nichž zde nebylo ani zmínky, zůstává celkový dojem spíše rozpačitý.
Druhá polovina 20. století, rozdělená do pěti etap, se nachází v rozčleněné poslední místnosti s názvem „Jedna literatura?“. Najdeme tu například různé materiály o samizdatu a exilu, včetně několika videonahrávek, ale i tato část opět postrádá reprezentativnost: a nejznámější autoři v zahraničí jsou zde zastoupeni minimálně. Jediná zmínka o Milanu Kunderovi je ona fotografie na stěně reprodukující Slovník českých spisovatelů z roku 1981. Bohumilu Hrabalovi je aspoň věnována vitrínka s lektorskou průvodkou Tanečních hodin. Hlavní téma, otázka jednotné české literatury a postavení tehdejší nezávislé literatury v rámci českého literárního kánonu, byla velmi aktuální v devadesátých letech, ale dnes může působit jako překonaná.
Na chodbě, kde leží knihy na vlastní výstavě nezastoupených autorů (například Karla Čapka), se nachází velká vitrína pro příležitostné výstavy, tentokrát věnovaná připomenutí výročí narození nejznámějšího italského bohemisty (Angelo Maria Ripellino 100).
Celkový dojem z výstavy je, že zůstane spíše jako dokument současných diskuzí o tom, jak vystavit (národní?) literaturu, než jako pokus, jenž může mít delší trvání. Bez prohlídky s průvodcem zůstává obsah a záměr návštěvníkovi vzdálen, a otázkou je, zda má smysl zaplatit si vstupenku na totéž, co je dostupné na webových stránkách muzea (kde jsou koneckonců texty exponátů čitelnější). Silně pochybuji, že něco z toho, co je nyní vystaveno ve stálé expozici Rozečtený svět, zůstane na místě v budoucnosti. Byli jsme se se stejnou skupinou studentů podívat i do nové expozice v Národním muzeu a z vizuálně dobře zvládnuté a čitelné výstavy jsme měli dojem zcela opačný. Historie a literatura jako výstavní témata jsou sice obtížně srovnatelná, ale vizualizace minulosti je v Národním muzeu řešena způsobem zcela odlišným a mnohem aktuálněji.
Po napsání textu jsem se dozvěděl, že došlo ke změně ve vedení Muzea literatury. Uvidíme, jakým směrem se v budoucnosti vydá. Skutečná otázka možná zní, zda se Památník národního písemnictví, se svou specifickou tradicí, vůbec dokáže proměnit v nové reprezentativní Muzeum české literatury.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
