Kdy vznikla myšlenka napsat společné dějiny česky a německy psané literatury českých zemí, s čím se tvůrci knihy nejvíce potýkali a co si z její četby mohou odnést dnešní čtenáři? Přečtěte si odpovědi Václava Smyčky a Václava Petrboka, editorů publikace Tvořeni literaturou. Společné dějiny česky a německy psané literatury českých zemí (1760–1920), kterou společně vydaly Ústav pro českou literaturu AV ČR a nakladatelství Akropolis.
Jak (a kdy) vznikla myšlenka napsat společné dějiny česky a německy psané literatury českých zemí?
VP: Se vznikem Germanobohemistického týmu z iniciativy Pavla Janáčka se objevila i myšlenka začít pracovat na dějinách literatury obou jazyků zvláště v „dlouhém“ 19. století. Na konferenci v roce 2018 jsme si ujasňovali některá metodologická východiska a ověřovali je na vybraném materiálu. Konečné rozhodnutí o podobě těchto dějin – tedy synopse (nástin, náčrt) – padlo během debat v roce 2019. Alternativním projektem byl zacílenější interkulturní výzkum česko-německých literárních vztahů.
VS: Viselo to ve vzduchu už dlouho a já sám jsem o tom snil nejpozději od chvíle, kdy jsem před devíti lety nastoupil do Ústavu pro českou literaturu. Když jsem se tehdy dozvěděl, že Ústav pro českou literaturu je otevřený bádání o literatuře všech jazyků českých zemích, zajásal jsem.
S čím jste se při psaní nejvíce potýkali?
VS: Největší obtíž byla s tím, že žánr literárních syntéz vznikal v 19. století v dobách národnostních bojů a celistvé dějiny literatury jsme od té doby uměli vyprávět obvykle jen v národní perspektivě s ohledem na jeden jazyk. To ale neodpovídá realitě 18. a 19. století. Propojení česky a německy píšících autorů a autorek bylo mnohem intenzivnější. Bylo třeba se tedy naučit vyprávět dějiny jiným způsobem, než to bývalo dosud běžné. Další obtíž spočívala v tom, že zatímco o česky psané literatuře dnes již víme celkem mnoho, o německy psanou literaturu českých zemí se z pochopitelných důvodů dlouho zajímal jen málokdo, a bylo proto třeba tuto asymetrii dohánět.
VP: Materiálová připravenost, zejména co se týče německy psané literatury, nebyla ideální. Mohli jsme čerpat z lexikografických projektů Kabinetu pro výzkum českého divadla, několika bibliografií (včetně Retrospektivní bibliografie ÚČL) a navazovali jsme na několik individuálních projektů, včetně vlastních badatelských zájmů. Nesnadné bylo ovšem také sladit kulturně sociologické východisko práce se slovesným materiálem a vybírat reprezentativní případy pro analýzu.
Jak je kniha koncipována?
VS: Abychom zachytili skutečný vývoj literatury v českých zemích s prolínáním vícera jazyků, jimiž se u nás od 18. do 20. století psalo, bylo třeba postavit do centra jiného hrdinu, než je národ. Tím hrdinou je pro nás nový člověk 19. století, měšťanský subjekt, pro kterého se (český či německý) nacionalismus stal v určité fázi vítaným programem modernizace, není s ním ale nezbytně svázaný. Literaturu přitom chápeme jako experimentální laboratoř, v níž si rodící se měšťanský subjekt zkoušel nové vzorce chování, vnímání a sebepojetí. To si vždy žádá i hledání nových výrazových prostředků, které literatury obvykle přes rozdíly jazyků, v nichž jsou psány, sdílejí nebo je rozvíjejí v odlišných variantách a fázových posunech.
Co si z četby může odnést dnešní čtenář?
VP: Přesvědčení, že literatura měla významnou roli při utváření novodobé společnosti v českých zemích, zejména v onom „měšťanském“ 19. století, a to bez ohledu na užívaný jazyk. V naší knize se snažíme upozornit na styčné plochy literatury obou jazyků v prožívání a hodnocení okolního světa, ale nezastíráme ani rozdíly, dané jinou pozicí (kulturní, mocenskou), všímáme si i vnitřní dynamiky jednotlivých literatur (též vývoj poetických postupů, proměnlivost témat). Osobně považuji za přínosné upozornění na dosud nedoceněné souvislosti díla Boženy Němcové a Adalberta Stiftera nebo Antala Staška a Karla Hanse Strobla. Rovněž pokus představit autorské a překladatelské dílo Jaroslava Vrchlického v širších, „zemských“ souvislostech je myslím velmi objevný. Mnohý čítankový autor a autorka dostávají šanci na nové, historicky a koncepčně poučené čtení.
Kdybyste měli česky a německy psanou literaturu českých zemí k něčemu přirovnat, co by to bylo?
VP: Po určitou dobu by se snad dalo hovořit o vztahu dvou sourozenců, kdyby ovšem nebyl tento vztah („starší“ a „mladší“) zatížen stereotypy. Pro česky psanou literaturu byla ona německy psaná (převážně mimo české země) po dlouhou dobu leckdy nepřiznaným vodítkem, jehož prostřednictvím hledala své místo vůbec v soudobé kultuře. Postupně se však od ní emancipovala, což rozhodně neznamenalo, že by neusilovala prosadit se mimo českou kotlinu právě jejím prostřednictvím. Konec tohoto oboustranně plodného, soupeřivého a ovšem i konfliktního vztahu skončil za druhé světové války exterminací židovských autorek a autorů obou jazyků.
VS: Pěkný příměr jsem četl v básni pražského básníka Karla Egona Eberta Smíšený les (Der gemischte Wald) z roku 1848. Smíšeným lesem, kde vedle sebe rostou jedle a duby, myslel Ebert Čechy, kde existují různé kultury pospolu. Když si v básni stěžují jedle, že jim duby berou světlo a nejsou v lese tak původní, poučuje je lesník, že zdravý les potřebuje obojí a bez dubů bude jedlím vysychat půda. Příměr mi přijde trefnější, než sám Ebert možná tušil. V době, kdy to Ebert psal, začalo nejen postupné odcizování česky a německy psané literatury v Čechách, ale i tlak na proměnu původních smíšených lesů v jehličnaté monokultury. Paradoxně to byl sám Ebert a jeho kolegové, správci fürstenberského Křivoklátska, kdo v té době zásadně přispěli k rozšiřování monokultur jehličnanů. Jak to nakonec s monokulturami jehličnanů dopadlo, můžeme dnes vidět v našich lesích.
