V řádu desítek měsíců jsme zaznamenali řadu změn, které souvisí s Památníkem národního písemnictví. Ztratil se z mapy Strahova, cesta k němu už nevede podél Filozofické fakulty Karlovy univerzity či Rudolfina, ani kolem zdí Vysoké školy uměleckoprůmyslové, ani se k němu nebude stoupat starými zámeckými schody. Je zřejmé, že už nebudu přicházet do badatelny, na výstavy, na konzultace nasycena ozvěnami univerzitního bádání, melodií a hudebností, výtvarné obrazivosti, ale asi byla potřeba uzavřít určitou etapu trvání této pro literární bádání nepřehlédnutelné instituce. Hradčany nahradila Bubeneč, Strahovský klášter Petschkova vila. Po sedmdesáti letech se taky změnil název sbírkového a vědeckého zařízení — z Památníku národního písemnictví se stalo Muzeum literatury.
Se změnami přišla i jedna velká příležitost, protože Síň Boženy Němcové je minulostí, lze připravovat fyzickou prezentaci k dějinám literatury v Praze nejen v letohrádku Hvězda, ale i v samotné budově muzea. Návštěva první prezentace ve mně zanechala řadu velmi silných dojmů a vyvolala řadu otázek, proto jsem přistoupila na nabídku „předat je na papír“. Předesílám, že jsem expozici Rozečtený svět viděla jednou (téměř bezprostředně po otevření) a věnovala jí přibližně tři hodiny a měla jsem možnost k tomu slyšet i základní výklad.
Je zřejmé, že výstavní prostor v podzemí a přízemí přináší Muzeu literatury mimořádné možnosti. Každý, kdo bude chtít představit kapitoly z dějin literatury také prostřednictvím audiovizuálních podnětů, získává výlučnou prostorovou a technickou podporu. Určujících je deset vytvořených „enkláv“ (snad jsem počítala dobře), prostorů s možností vnímat a využívat jejich uzavřenost, ale také možnost už po očku sledovat, co se děje nebo nabízí „za rohem“. Využitelné technické a technologické „vychytávky“, pro výstavnictví dnes snad standardní prostředky, nabízejí realizátorům výstav auditivní, vizuální, audiovizuální mechanismy a zájemcům o poznávání literatury pak autentické hlasy, promluvy, komentáře; filmové smyčky promítané nejen na rovné plátno; originální umělecká díla i autentická varia.
Zastavuji se u prvků, které mě zaujaly a utkvěly mi v paměti. Archivní dokumenty (jejich repliky) lze prezentovat velkoplošně či prostřednictvím „prosklených“ ploch, které lze díky pohyblivým ramenům vytahovat a schovávat, a navíc vnímat oboustranně (což vícestránkovým dopisům či dokumentům či výtvarným artefaktům bude svědčit). Dobovými časopisy lze „listovat“ prostřednictvím rozsvěcování a zhasínání jednotlivých výstavních boxů. Tajemství určitých období lze odkrývat postupně, podle toho, kolik a jaké zásuvky, v nichž jsou také ukryty exponáty či texty či doklady, otevřete. Jednotlivá zastavení expozice představují vybrané osobnosti (Otokara Březinu, Miladu Součkovou, Josefa Váchala), periodika (v čase mé návštěvy to byl Kritický měsíčník a osobnosti s ním spojené úzce i volně — publikovali v něm své kritické nebo beletristické texty, stali se předmětem úvah a hodnocení na stránkách časopisu) či určité období (v souvislosti s vlastním badatelským profilem si zvlášť pamatuji období normalizace z perspektivy paralelní, ineditní literatury, samizdatových a exilových spisovatelských aktivit).
Nejprve se zastavím u celkové koncepce a doprovodných materiálů, které by se měly stát nápovědou každému z návštěvníků. Komu je expozice určena? Ke komu mají jednotlivé fragmenty promlouvat? Nepřišla jsem na to. Myslím, že by řada hostů muzea (představuji si ty, kdo přijíždějí ze zahraničí a rozhodli se poznat určující okamžiky dějin české literatury, aby pochopili charakter literatury jako část mozaiky české kultury; vidím skupinu studentů, kteří v předmaturitním čase hledají podněty, aby si vytvořili záchytné body pro budoucí přípravu odpovědí na „potítku“, než předstoupí před zkušební komisi) vzala zavděk katalogem / průvodními listy, které by představovaly jednotlivé exposegmenty v časech kontextů dějin české literatury, ukotvovaly by je připomenutím události, které se děly minimálně v Evropě. Taky jsem neobjevila, jak se labyrintem pohybovat — šipky napovídající kroky po chronologické ose by dávaly jistou nápovědu, ale nikoho by nenutily navrhovaný směr dodržovat… Já sama bych ocenila, kdyby u každé části byla jména těch, kdo vdechli prezentaci podobu (autoři zpracovávající archivní fondy, autoři koncepce, autoři textů, autoři výtvarného konceptu atd.).
Jaká je základní idea každé připravené prezentace? Na jaké otázky chce odpovídat celek? Sama si nedokážu odpovědět, jen tuším, že vstupní expozice chtěla představit fondy, které má Muzeum literatury k dispozici, s nimiž je výzkum české literatury pro domácí i zahraniční bohemisty nezastupitelný a nezaměnitelný. Nabízím svá ale… Čas sebeidentifikace české literatury je představen torzem dokumentů, ozvěnou hlasů a prohlášení a filmovým „opiovým doupětem“, v němž postarší dámy v excitovaném či zastřeném stavu mysli rozumují o literatuře. Tímto vstupním a velkoplošným entrée jsem byla při prvotní srážce zaskočená a zmatená zůstávám. Karel Hynek Mácha se proměňuje v extravagantního modela (pokud jsem to dobře pochopila). Performance pobaví, ale zůstává po ní vědomí, že Mácha byl na svou dobu jiný a asi výstřední, ale někam se (pro mne) ztrácí rozhodující Máchovy impulzy nenechávající českou poezii klidnou do 21. století. Kontemplativní hnízdo patřící připomínce Otokara Březiny je obklopeno podklady, z nichž vznikaly edice Petra Holmana. Já jsem se tetelila, že zase můžu být blízko rukopisům a fascinovaně si představovat olbřímí práci editora a těch, kdo dílo chystali, ale vím, jak mé zaujetí pro tuto oblast sdílí mí studenti… Jak převést toto okouzlení do expozice?
Důraz je kladen na momentálně (posledních dvacet let) „cool“ témata (Josef Váchal, Milada Součková), osvobozující českou literaturu z národních rozměrů; na literaturu jako prostor vzdoru a mravní a nepolitické politické síly (odkazy k době protektorátní či politických procesů, bezčasí sedmdesátých a osmdesátých let). Jestliže nezískávají prostor osobnosti, které také v určitém období překročily práh české literatury (např. Čapek, Seifert) a současně reprezentovaly nejen literární aspekty, pak po prohlídce expozice zůstává poznání, že jenom skrývané, do „jiných šatů oděné“ příběhy české literatury vyslovují její skutečnou povahu. Zapamatovala jsem si, že českou literaturu v této expozici určuje exkluzivita a dřívější marginalizace.
Věřím, že až zase projdu uličkou velvyslanectví, najdu vedle badatelského klidu ve studovnách v Muzeu literatury čas i na opakovanou návštěvu expozice, nebo proměněné expozice (protože to není trvalá expozice, ale „work in progress“), a pochopím koncept, protože mi jej někdo nebo něco vysvětlí.
V Muzeu literatury máme k dispozici výstavní prostory, které nabízejí prezentaci literatury neotřele, s možností soustředit se na detaily, ale i hlasem a obrazem a předměty a filmem překlenout řadu desetiletí a stále sledovat kořeny a identitu české literatury. Těším se na další setkání. Moje nepochopení mě provokuje.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
