Dne 30. prosince 2023 zemřel historik českého divadla a literatury, estetik a hudební kritik Václav Štěpán. Narodil se 21. ledna 1935 v obci Tišice na Mělnicku do rodiny zemědělského hospodáře. Vztah k dějinám si vytvořil již v raném dětství, když se stal v předškolním věku svědkem a nejmladším účastníkem rozsáhlých archeologických vykopávek, nalezených mimo jiné i na pozemcích rodinného hospodářství. Možná právě to mu tenkrát učarovalo a nasměrovalo ho k celoživotnímu zájmu a pozdějšímu zaměstnání.
Po ukončení základní školy pokračoval na mělnickém gymnáziu, které absolvoval v roce 1953. Ač pro svůj rodinný původ neměl vhodné „kádrové předpoklady“ a další vzdělávání mu nebylo doporučeno, přihlásil se na jednooborové studium obecné historie tehdejší Filozoficko-historické fakulty Karlovy univerzity, kam byl překvapivě přijat. Již na studiích se intenzivně věnoval zejména poslechu klasické i moderní hudby, stal se pravidelným návštěvníkem Divadla hudby a záhy začal také psát své první hudební kritiky. Na konci desetiletí sledoval jazzové večery konané v Redutě, kde mu učarovaly textappealy Ivana Vyskočila, Jiřího Suchého a dalších zakladatelů hnutí divadel malých forem. Seznámení s Pavlem Boškem a jejich přátelství ho přiblížilo ještě více k divadlu.
Studentský život v té době přirozeně otevíral mladému Václavu Štěpánovi dveře k jeho vrstevníkům z dalších oborů, takže se velmi záhy začal orientovat v literatuře, v dějinách a teorii umění, ale také například v kybernetice, která se stávala jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících vědních disciplín Štěpánovy generace. Na studiích ho zastihly maďarské události roku 1956, které prohloubily Štěpánův kritický vztah k totalitnímu režimu, jenž tak výrazně zasáhl do života jeho rodičů. Ale brzy měla pěst dělnické třídy, jak zněla tehdejší fráze, dopadnout i přímo na něj. Někdy v této době se mu svěřil přítel a spolužák, že společně s kamarádem Vladivojem Tomkem a několika dalšími v Praze přepadli skupinu vojáků základní služby a že při přestřelce byl jeden z vojáků zabit. Tragické svědectví svého přítele Štěpán několik let tajil, o to horší byl následný nátlak Státní bezpečnosti, která v roce 1959 skupinu odhalila v jiné souvislosti (sám Tomek byl posledním popraveným z politických důvodů u nás) a přitom také vyšetřovala Václava Štěpána. Obvinění unikl jen prostřednictvím hořkého kompromisu: při vyčerpávajících výsleších podepsal StB spolupráci, přičemž doufal, že bude možné uhrát „smlouvu s ďáblem“. Následovaly nepravidelné předvolání a schůzky s řídícími agenty, nekonečné výčitky svědomí, že mravně selhal, i úporná snaha nikomu neublížit. Jak víme z dokumentů Archivu bezpečnostních složek, v roce 1967 StB vyhodnotila Štěpánovu spolupráci jako nespolehlivou, časem se naopak ocitl v hledáčku jako nepřátelská osoba. Z této zkušenosti se po letech plně vyznal, když svůj příběh zveřejnil prostřednictvím společnosti Post Bellum — Paměť národa.
Po absolutoriu v roce 1958 získal zaměstnání na takzvanou umístěnku jako osvětový pracovník na Ostravsku, v té době již založil rodinu. Po čase se mu podařilo získat místo odborného pracovníka ve Vojenském historickém ústavu, odkud roku 1961 odešel do Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde spolupracoval na celé řadě kolektivních monografií a lexikografických projektů. Cílem jeho odborného zájmu byla moderní česká literatura, zejména kontexty anarchistické bohémy z přelomu 19. a 20. století. Dizertační práci Český anarchismus od počátku 80. let XIX. století do r. 1914 obhájil roku 1967. V ÚČL prožil „zlatá šedesátá“, kdy se pracoviště pod vedením Felixe Vodičky na čas otevřelo moderním metodám literárněhistorického a teoretického myšlení. V té době Václav Štěpán prohloubil své znalosti estetické teorie, strukturalismu, sémiotiky a teorie komunikace. Na roky strávené na půdě literární vědy vzpomínal vždy velmi rád, ostatně celá řada jeho celoživotních přátelství vznikla právě tam.
Přišel srpen 1968 a s ním okupace Československa. Václav Štěpán prožil tyto události v ulicích Prahy, byl přímým účastníkem střelby, zažil euforii občanského vzdoru ve veřejném prostoru i na pracovišti. Když se postupně ukázalo, že přichází nové utužení poměrů, poslechl mnohé rady svých přátel i kolegů a na podzim odjel i s celou rodinou do Anglie, kde měl přislíbené zaměstnání v Britském muzeu. Z toho však sešlo. Po několika týdnech se začaly v rodině projevovat problémy, které zesilovala úzkost z nejistot života v provizoriu a čekání na lepší perspektivu. V takové situaci je zastihla zpráva o úmrtí Štěpánova otce, rozhodli se proto vrátit zpět do vlasti.
Ovšem v Československu již mezitím události dozrály do „normalizace“. Nastoupil do Ústavu pro českou literaturu, aby pokračoval na původních projektech, ale přicházející čistky zadusily i zde poslední pokusy svobodně jednat. Vyhazovy, publikační a ediční zákazy, návrat plné cenzury. O to se v závěrečné fázi vedly „bitvy“ také v rámci odborové organizace, v níž byl aktivním členem výboru a krátce i předsedou. V roce 1972 byl nucen odejít i Václav Štěpán.
Své nové pracovní uplatnění nachází ve Scénografickém ústavu, který založil vlivný a ambiciózní architekt a scénograf Miroslav Kouřil. Štěpán nastoupil s úkolem založit dokumentační oddělení spojené s knihovnou, po roce působení se stal vedoucím nově ustaveného odboru vědeckých a technických informací, kam mimo jiné spadala celá ediční činnost instituce. Pod jeho vedením vznikla například edice Theatralia, dodnes vynikající bibliografická pomůcka, obsahující mimo jiné divadelní literaturu českých zámeckých knihoven (v té době utajená spolupráce s Janem Kopeckým). Toto pracoviště se stalo v roce 1974, po administrativním zrušení Scénografického ústavu, základem dokumentačního oddělení Divadelního ústavu, kde Václav Štěpán pokračoval ve své dokumentační, bibliografické a lexikografické práci až do listopadu 1979, kdy nastoupil do Divadelního oddělení Národního muzea.
Od 1. ledna 1980 se stal vedoucím divadelního oddělení. Současně byl pověřen přípravou výstavy ke stému výročí otevření Národního divadla a vypracováním koncepce pro zřízení Muzea českého divadla, jejíž součástí byla generální revize divadelní sbírky. Zpětným pohledem lze etapu Václava Štěpána (1980–1992) nazvat nepochybně jako druhou nejvýznamnější, po zakladatelské éře Jana Bartoše. Vnesl nový řád do uložení sbírek, když nechal vypracovat podrobné lokační seznamy, osobně zkonsolidoval a postupně uvedl do pořádku fotografickou sbírku, do té doby roztroušenou na mnoha místech zejména osobních pozůstalostí. V tomto období též realizoval četné akvizice, včetně významných nákupů reprezentativních souborů českých scénografů druhé poloviny 20. století (Františka Muziky, Ladislava Vychodila, Květoslava Bubeníka, Oldřicha Šimáčka, Karla Zmrzlého a mnoha dalších). Bylo také Štěpánovým osobním přičiněním, že Národní muzeum získalo po smrti Alfréda Radoka významnou část režisérovy pozůstalosti.
V té době se rovněž přiblížil k Chartě 77, nejprve prostřednictvím svého švagra disidenta a mluvčího Charty Rudolfa Battěka, posléze i tím, když na pracovišti držel ochrannou ruku nad několika jejími signatáři. Ve druhé polovině osmdesátých let na to měla svůj vliv i dcera Barbora Štěpánová, která se stala jednou z aktivistek Společnosti za veselejší současnost. Ostatně byla to právě Štěpánova pracovna v historické budově na Václavském náměstí, kde bylo v listopadu 1989 založeno Občanské fórum Národního muzea.
Na období strávené v Národním muzeu vzpomínal Václav Štěpán jako na dobu pracovně nejzajímavější i nejplodnější a jen soupis výsledků této práce čítá desítky položek, z nichž vedle výstav a edičních počinů lze za nejvýznamnější považovat obří dvousvazkové publikace Prozatímní divadlo 1862–1883 (2006) a Stavovské divadlo 1824–1862 (2022), které jsou výsledkem dlouholeté spolupráce s Markétou Trávníčkovou. V širším týmu také pracoval v letech 2016–2020 na projektu Cesta k divadlu. Vývoj metodiky a specifických nástrojů pro uchování, exploataci a zpřístupnění historických divadelních cedulí se zvláštním zřetelem ke sbírkovým fondům Národního muzea v Praze a Moravského zemského muzea v Brně, podpořeného Ministerstvem kultury ČR. Jedním z mnoha výsledků tohoto náročného úkolu je rovněž Elektronický divadelní archiv (EDA), jemuž se Václav Štěpán věnoval s příslovečnou pílí a obdivuhodným osobním vkladem až do posledních dnů svého života.
Pro nás — pracovníky Divadelního oddělení Národního muzea — zůstane Václav Štěpán navždy v paměti jako milý, pokaždé vlídný a vstřícný kolega, na nějž bylo možné se pracovně i lidsky spolehnout.
Vychází v České literatuře 3/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
