Ale v čas bouře na moři všecky ty trošty a naděje lidské
věci daremné jsou a nic neplatí…
Oldřich Prefát z Vlkanova
Literární historička Hana Bočková se ve svém bádání, editorské činnosti i učitelském působení v Ústavu české literatury FF MU v Brně soustředila na období raného novověku. K žánrům, jimž věnovala zásadní pozornost, patří humanistický cestopis a jeho typické rysy a individuální projevy. Z jednoho z nich, z vyprávění Oldřicha Prefáta z Vlkanova, pochází i motto naší skromné vzpomínky. Jeho volba vyplývá z tématu cestopisných vyprávění, jež Hana Bočková jako vykladačka soustředěně sledovala: mezní situace, v níž se vypravěč-poutník setkává s dosud nezažitou a nepředstavitelnou silou, a to ho vede k reflexi lidské situovanosti ve světě, ale také k hledání dosud neužitých výrazových prostředků, jež by mu dovolily přesvědčit čtenáře, že nepodává jen exotickou kulisu, ale snaží se v dramatickém obrazu postihnout výjimečnost živlu. Stejně jako zbožný cestopisec doby humanismu hledá styl, jímž by čtenáře uvedl do světa nebývalých zkušeností, usilovala Hana Bočková ve svých komentovaných edicích o uvedení současného čtenáře do světa viděného na základě jiného světonázoru, vědění a přesvědčení.
V našem ústavu jsme se s Hanou Bočkovou mohli setkat právě nad komentovanými svazky České knižnice, jež s nesmírnou péčí edičně připravila sama (jako v případě Prefátovy Cesty z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny vydané v roce 2007) nebo ve spolupráci s dalšími (Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země jůdské a dále do Egypta a velikého města Kairu Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, připravené ve spolupráci s Markétou Melounovou a Lucií Storchovou v roce 2017). V diskusi nad druhým titulem tehdy přítomný historik připomněl, kolik skrytých souvislostí by snad bylo možno ještě vypátrat. Hana Bočková souhlasila, jen dodala, že na to by byl třeba ještě jeden badatelský život!
Ten její byl věnován nejen výzkumu cestopisu coby traktování poznání světa, ale také dalším naučným a vzdělávacím spisům, ať už byly určeny především lidovému čtenáři jako Knihy nábožné a prosté. K nábožensky vzdělávací slovesné tvorbě doby barokní (monografie 2009), nebo učené rozpravě jako moralistní spis Nathanaela Vodňanského z Uračova Theatrum mundi minoris (ed. 2001). V analýzách se zaměřovala jak na spisy, tak na osobnosti českého humanismu a baroka Jana Blahoslava, Jana Amose Komenského či Bedřicha Bridela. V posledních letech se připojila k interdisciplinárnímu výzkumu kramářských písní, který probíhal ve spolupráci literárních historiků, lingvistů, etnologů a muzikologů, a přispěla do několika kolektivních monografií: Do Brna široká cesta. Kramářské písně se světskou tematikou (2020), Czech Broadside Ballads as Text, Art, Song in Popular Culture, c. 1600–1900 (2022), Dvanácte vrchů strom ten má. Kramářské a poutní tisky s náboženskou tematikou (2022), Má svou známou notu. Kramářské písně v ústní tradici Moravy a Slezska (2022).
Se stejnou důsledností jako vědecké práci se věnovala i úloze šéfredaktorky brněnského časopisu Bohemica Litteraria.
Její absolventky/ti a studující na ni budou vzpomínat s vděčností: s velkou trpělivostí a laskavostí se věnovala jak těm, jimž se práce dařila, tak těm, kdo s ní zápasili. A projevovala porozumění i těm, jimž studium ztěžovaly životní starosti – neváhala však připomenout, že práce za ztížených okolností je něco, co k životu nevyhnutelně patří.
Jako by v té velkorysosti byl slyšet ozvuk nabádání oněch humanistických cestovatelů k vytrvalosti a pokoře. V jednom ale musíme zbožnému Oldřichu Prefátovi z Vlkanova odporovat z pozice sekulární: „A jest se jistě čemu podiviti, že my lidé na tomto světě jsouc na zemi mnohokrát větší naději kladem a doufání máme v lidi a v věci lidské, které nestálé a pominutedlné jsou, nežli v samého Pána Boha“ – jenže Hana Bočková pro nás byla právě člověkem, v nějž jsme to doufání a naději kladli. A bude nám chybět.
Alice Jedličková a Stanislava Fedrová
