V noci na 3. srpna zemřel dlouholetý pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR, literární historik a kritik, lexikograf a editor Jiří Opelík. V ÚČL pracoval v letech 1961–1998, tedy bezmála čtyři desítky let.
Jiří Opelík se narodil v Olomouci 21. října 1930. V letech 1950–1955 zde vystudoval češtinu a němčinu na Univerzitě Palackého a v Olomouci zůstal i po absolutoriu jako asistent na katedře bohemistiky (1954–1961, s intermezzem roční práce v továrně za účelem ideologické převýchovy). Roku 1961 přešel do pražského Ústavu pro českou literaturu, kde setrval až do svého penzionování.
Opelík ve všech oblastech svých literárněvědných aktivit dosáhl naprostého vrcholu. Publikoval od poloviny padesátých let a brzo se zařadil k nejvýznamnějším literárním kritikům – patřil k hlavním autorům kolem brněnského literárního měsíčníku Host do domu. Kultivovaným výrazem, vysokým stylem, nekompromisností kritérií i naléhavým směřováním k významové plnosti navazoval na nejlepší tradice české literární kritiky a podílel se tak na mimořádném vzestupu české literární kultury šedesátých let; samozřejmostí pro něj bylo radikální odmítnutí vnějších, mimoestetických měřítek dobových stranických kulturtrégrů. Výbor ze svých kritických textů vydal pod názvem Nenáviděné řemeslo (1969).
Po nástupu normalizace a ztrátě možností kriticky pracovat obrátil svou pozornost k literární historii, lexikografii a edičním projektům. Už v roce 1964 spolu s Rudolfem Havlem jako vedoucí redaktoři připravili průlomový Slovník českých spisovatelů, který pro českou literaturu vyprostil řadu jmen ze zajetí ideopolitického pohledu či úplné negace. Stejného přístupu se držel i jako vůdčí duch monumentálního čtyřdílného Lexikonu české literatury (1985–2008), jenž se stal stěží překonatelným veledílem i normou pro českou moderní lexikografii. Slovo řemeslo, objevující se i v názvu souboru Opelíkových studií literárněhistorických (Milované řemeslo, 2000), vyjadřuje jeho vztah k oboru: teprve od fundamentálního sumáře stále navyšovaných znalostí a rozvíjených dovedností se může odvíjet porozumění a důsažný výklad ve všech souvislostech a kontextech. Jeho monografie Josefa Čapka z melantrišských Odkazů (1980) zazářila v normalizační poušti jako zjevení. K zvažované olbřímí monografii jedné z dalších životních lásek, Karla Čapka, se Opelík již neodhodlal, ale zůstala zde plnohodnotná náhrada v podobě knih Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek (2008) a Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (2016). K nejpozoruhodnějším holanianám se zařadil i Opelíkův hutný nástin básníkova díla Holanovské nápovědy (2004).
Ediční činnost Jiřího Opelíka byla neobyčejně rozsáhlá i rozličná, zahrnuje české moderní klasiky (Václav Řezáč, Ivan Olbracht, S. K. Neumann, Josef Kainar), jím milované moravské básníky (Jan Skácel, Oldřich Mikulášek) i autory menší a zapomínané (Jindřich Uher, Jiří Sumín, Čeněk Kramoliš); poctu vzdal i svým učitelům O. Králíkovi a J. L .Fischerovi. V posledních desetiletích došlo mj. na přípravu Spisů Josefa Čapka a Ladislava Grosmana, ale také na soubor básnického díla Jana Kameníka – netřeba dodávat, že doslovy a vědecké aparáty zůstavaly vždy na perfektní úrovni.
V povaze Jiřího Opelíka se spojovala pokorná skromnost s důslednou náročností a velkorysostí. Neokázale se zajímal o starosti a problémy zvláště mladších kolegů a byl jim ochotně nápomocen v jejich zrání a mladých zápasech. S Jiřím Opelíkem odchází legenda české literatury, vzácný kolega i obdivovaný vzor a příklad, který hrdě pronesl svůj prapor všemi dobami a zanechal za sebou kromobyčejně cenné a dobré dílo, jež nebude zapomenuto.
