Aleš Haman (1932–2023) byl jednou z výrazných osobností nejen své bohemistické generace, ale i naší literární vědy vůbec. Úctyhodná byla již soustavnost a akribie jeho působení. Relativně úplná bibliografie jeho tištěných prací, zahrnující období od prvních příspěvků z roku 1957 jen do zhruba poloviny roku 2010, obsahuje 1 130 položek.
Bibliografii velmi pracně a mimořádně pečlivě sestavila někdejší Hamanova doktorandka a dnešní vědecká pracovnice ÚČL AV ČR Veronika Košnarová a otiskla ji jakou součást jeho knihy Kontexty a konfrontace, Praha, Arsci 2010, tam na s. 359–434. Z jejího soupisu také vydatně těžím. Přitom v 70. a v podstatné části 80. let, po nuceném odchodu z tehdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, byly pro Aleše Hamana publikační možnosti drasticky redukovány. Od druhé poloviny roku 2010 navíc v následujících pěti letech vyšlo — když už pomineme další publikační fóra v časopisech, sbornících a novinách — dalších sedm knih, jejichž byl Haman autorem, spoluautorem či duchovním hybatelem a spoluredaktorem (kromě autorských titulů ještě sborník Mácha redivivus [2010], výbor z prací Herty Schmidové Struktury a funkce [2011] a Olega Maleviče V perspektivě desetiletí [2015]; vše ve spolupráci s Radimem Kopáčem). Kompletní bibliografie by tedy patrně přesáhla počet 1 500 položek. Množství jistě samo o sobě ještě nepředstavuje kvalitu. O té ale již cosi napovídá rámcové rozvrstvení Hamanovy práce. Nebyl úzce profilovaným badatelem, zaměřeným na speciální okruh problematiky, z něhož by vystupoval jen sporadicky nebo vůbec. Po celou dobu svého působení se naopak soustavně a podstatně věnoval jak kritice, tak teorii a literární historii. A úzkým specialistou nebyl ani jako literární historik: pohyboval se naopak na celé ploše novější české literatury, od obrození po postmodernu, přičemž pravda preferoval zejména prózu. Soustavně přitom promítal — věc ne zcela běžná — bohemikální problematiku do širšího evropského kontextu. Skutečná hodnota Hamanova čtení, myšlení a psaní by se ukázala, pokud bychom se podrobně, analyticky věnovali jeho práci v uvedených třech oblastech. K tomu ale nemáme v rámci nekrologu prostor. Obhlédněme je tedy alespoň v hrubých obrysech. Literární kritice se Haman věnoval od počátku a neopustil ji po celou dobu svého působení. Není ani možné vypočítávat záplavu recenzí; Veronika Košnarová ve výše zmíněné bibliografii shledala jednačtyřicet periodik, do kterých přispíval mezi lety 1957 a 1990, dalších dvaatřicet přibylo po tomto roce. Zájem přitom neplatil jen původní beletrii, ale i edicím a literatuře literárněvědné, teoretické a estetické. Pozornost nejen k obrysům a vrcholům, ale i k zákoutím literární produkce v nejširším slova smyslu tedy byla soustředěná a velmi podrobná. Svým způsobem tu zároveň přicházelo ke slovu přesvědčení, že literatura je věc veřejná a má se stávat předmětem veřejné rozpravy, rezonovat ve veřejném prostoru. Z věci i z letory vyplývalo, že se Haman jako kritik nebránil polemice, často i ostřeji vedené, založené ale vždy na jasných hodnotách a přísně věcně argumentované. Nikoli samozřejmou předností přitom bylo, že se neuzavíral do přátelské enklávy, ale vycházel vždy z věci, tedy z textu, a směřoval k jeho podobě, hodnotám a potencionálnímu působení. Nesnášel povrchnost, rutinní snadnost a podbízivou komerčnost. Ne nadarmo má již jedna z kritik z roku 1966 název „K otázce hodnot. Problém diletantismu a tvorby“ (Literární noviny XV, 1966, č. 4, 23. 4., s. 5). V jiné se výmluvně rozlišuje mezi tvůrčím experimentem a autorskou exhibicí („Experimenty a exhibice“, Plamen X, 1968, č. 12, s. 40–44). Kritika také Hamanovi nebyla jen úlitbou dni, ale podstatnou součástí práce. Dokládají to i knižní publikace, tak Prozaické surfování (Olomouc, Votobia 2001), obsahující výbor z kritik let 1990–2000, recenze jsou obsaženy i v titulech Východiska a výhledy (Praha, Torst 2002), Literatura v průsečíku pohledů (Praha, Arsci 2003) či konečně Kontexty a konfrontace (ibid. 2010). Základy literárněhistorického řemesla Aleš Haman získal studiem na filozofické fakultě UK, kde mimo jiné poslouchal i přednášky Jana Mukařovského. Po absolutoriu (1956) a krátkých profesních peripetiích nastoupil do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV (1957) a stal se redakčním tajemníkem kritického vydání Spisů Jana Nerudy. Působil tu až do roku 1972, kdy byl donucen odejít. Kromě mnohé organizační a redakční práce editoval dva svazky Nerudových spisů (Menší cesty [1961] a Aforismy a dodatky [1976, připravováno ale ještě před rokem 1972]); později jako editor z Nerudy připravil ještě souhrn básnické tvorby pro Českou knižnici (Nakladatelství Lidové noviny 1998) a Různé lidi Arsci 2002). Vydavatelskou pozornost věnoval i Quisovi či Herrmannovi a jiným, ale Neruda se nadlouho stal těžištěm jeho bádání.
Výsledkem byla dodnes mimořádně cenná kniha Neruda prozaik (Odeon 1968), původně obhájená jako dizertace. Na rozdíl od spíše přehledové příručky o Adolfu Branaldovi (1963) tu jde primárně o metodu. Základní snahou je „postavit tuto [literární, DT] vědu na vlastní systémovou základnu, vycházející z nezastupitelnosti umění a literatury“ (s. 9). Výslovně se polemizuje s pojetím sociologickým, nazírajícím dílo jako produkt vnějších společenských podmínek. V podstatě ovšem šlo o pojetí marxistické a o koncepci odrazu. Hamanovo stanovisko je ale založeno hlouběji než jen na polemice, pro jisté proudy šedesátých let možná příznačné. Stejně tak se polemizuje s přístupy pozitivistickými či psychologizujícími. Vlastním cílem totiž byla „fenomenologická poetika“ (s. 21), která by nazírala literární dílo jako výsledek „specifické lidské aktivity, umělecké aktivity“, v níž je postižen „komplexní esenciální prožitek možné (lidské) identity“ (ibid.). Mohli bychom hovořit třeba o antropocentrickém základu Hamanova pohledu, který do centra pozornosti nestaví ani vše určující mechanismy dějin, ani izolovanou problematiku stylu či tvaru, ale člověka. Jde tedy o „lidský smysl uměleckého obrazu, bez něhož se dějiny literatury stávají mechanicky samohybným procesem“ (s. 26). Slovy o několik desetiletí pozdějšími: „V umění přece jde spíše o problematiku antropologickou, přesahující horizont společenskohistorický“ (Kontexty a konfrontace, Arsci 2010, s. 253). Zde mimo jiné leží důvod, proč Haman nikdy nepřitakal tezi smrti autora, proč nelibě nesl snahy různých ideologicky náročivých přístupů i proč stejně skepticky hleděl na postupné rozpouštění literární historie v kulturologických studiích. Literatura mu provždy zůstala nezastupitelně specifickou a hluboce lidskou záležitostí.
V analytických kapitolách nerudovské monografie se podrobně a objevně zkoumají specifické kvality prózy nejen Nerudovy, ale i Máchovy, Tylovy, Němcové a dalších prozaiků. Specialista na 19. století tu najde velmi mnoho podnětného.
Pro dnešní situaci, kdy se slovo poetika v některých pojetích stalo takřka libovolným heslem, volně vířícím prostorem, je ale instruktivní zejména ono metodologicky důkladně promyšlené a analyticky široce ukotvené hledání „poetické hodnoty“, jež „není dílem dána, ale jen umožněna, kterou […] lze konstituovat fenomenologicky“ (Neruda prozaik, s. 203). Předmětem speciální rozpravy by se muselo stát, že se tu nemluví o hodnotě estetické, ale právě poetické, že tedy Haman nespočinul na tehdy znovu odkrývaném dědictví předválečného českého strukturalismu, stejně jako bezvýhradně a nekriticky nepropadl podnětům německé teoretičky Kätte Hamburgerové, jakkoli s jejím dílem Die Logik der Dichtung (1957) zásadně pracoval. Ani zde ani později kdekoli jinde nenalezneme ono snad pro české poměry příznačné a již Šaldou ironizované „lapání praporečků à jour“, což Hamana výrazně odlišovalo od mnohých zejména po roce 1990.
Nerudovskou monografií měl Aleš Haman nakročeno k širšímu a komplexnějšímu pohledu na proměny české prózy 19. století. Založen by byl jistě i komparatisticky. Vidět je to v textech publikovaných po roce 1990, v nichž se vedle sebe staví literatura česká a především francouzská. Haman pro to byl vybaven kulturně i jazykově, četl a překládal z němčiny, angličtiny, a především z francouzštiny. Vše ale změnil nucený odchod z ústavu akademie věd. Tuskulum v dnešní Národní knihovně sice nepředstavovalo pokus moci o naprostou profesní likvidaci, přesto mezi lety 1972 a 1979 můžeme registrovat jen čtyři publikované položky, z toho tři pod pseudonymem. Poté přibývají texty samizdatové; jedinou studii, věnovanou Mukařovského pojetí hodnoty, otiskl německy Wiener slawistisches Almanach. Rokem 1983, tedy po deseti letech mimo Akademii věd a s přechodem z oddělení článkové bibliografie do oddělení výzkumu a metodiky knihovnictví, se k publikaci otevřely knihovnické časopisy Čtenář či Zpravodaj Státní knihovny ČR, ve kterých se mohly otiskovat výsledky výzkumu čtení a čtenářství. Haman tu publikoval výsledky kvantitativně sociologizující, ale také zaměřené na principy čtenářské recepce či na obsahovou analýzu. Od roku 1987 se pak začaly objevovat i texty literárněhistorické, zásadní změna ale přišla až s rokem 1990. Nové poměry brzy přinesly Aleši Hamanovi i nové možnosti a podněty. Nakrátko se ještě vrátil do akademického ústavu, již od roku 1990 ale současně učil na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, o dva roky později se tu habilitoval a roku 1998 se stal profesorem. Následujícího roku přešel na budějovickou bohemistiku, nejprve na pedagogickou fakultu, kde působil jako vedoucí katedry, a poté na nově vzniklou fakultu filozofickou. Zde také roku 2006 založil a vedl Ústav estetiky a dějin umění. Nasazením ve výuce, organizační prací i podporou mladších kolegů a jejich odborného i kvalifikačního růstu se podstatně podílel na utváření profilu mladé FF JU. Nevynikal sice podmanivým stylem přednášení, ale zato studentům zprostředkoval svou širokou a nespornou kompetenci, náročností je měl k soustavné práci a čím více pokročili ve studiu, tím platnější jim byl i jako konzultant kvalifikačních projektů. Nejvíce mohli z jeho vkladu těžit doktorandi, a to nejen jeho vlastní. Po roce 2000 byl pravidelným účastníkem výjezdních workshopů, kde svou práci prezentovali interní i externí doktorandi Ústavu bohemistiky FF JU, ti druzí tehdy převážně z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Ze „seniorních konzultantů“ se tu objevovali mnozí, namátkou Miroslav Červenka, Vladimír Svatoň, Jiří Pelán, Peter Zajac; všichni byli neocenitelným přínosem, ale Aleš Haman vynikal neúnavnou pozorností, se kterou během třídenního jednání svedl kriticky komentovat a svými podněty posunovat témata i zpracování dizertací v celé jejich šíři, od obrození po současnou literaturu, vždy s jasným metodologickým vhledem a s hlubokou znalostí zkoumané matérie i její sekundární literatury.
Univerzitní působení mělo vliv i na Hamanovy publikace. Z bohemistického pohledu tu stojí za zmínku především svazek Trvání v proměně (Arsci 2007, revidované vydání tamtéž 2010). Nešlo o jedinou ani první Hamanovu knihu s didaktickým záměrem, zato o knihu nejpodstatnější. V publikacích tohoto typu se vždy z povahy věcí pojí faktografické penzum s koncepčním rozvrhem. Aleši Hamanovi se primárně jednalo o to druhé. Pouze přehledově faktografické příručky Haman také dosti odmítavě kritizoval, tak publikaci Josefa Poláka Česká literatura 19. století („Kotrč — Kotalík redivivus?“; Česká literatura XL, 1992, č. 1, s. 110–112). Hned v úvodu proklamuje snahu „podat literární proces v proměnách literárních modelů“, jejichž úběžníkem byla „postupující modernizace“ (první vydání, s. 5). Kategorie modernity/modernosti se vůbec po roce 1990 stala základním pořádajícím prvkem Hamanova myšlení o novodobé literatuře. Dokladem je i studie Proměny a střety literárních modelů a uměleckých rolí na cestě k moderně v české literatuře 19. století (Estetika XXXVIII, 2002, č. 2–4, s. 20–31). Modernita mu byla nadčasovou kategorií, nezávislou na konkrétních společenských situacích, a proto nepostižitelnou zvnějšku, obklopováním literárního textu vnějšími fakty. Zároveň představovala něco víc než jen estetickou funkci či poetiku. V jádru opět spočívala ona „fenomenologická poetika“, oscilující kolem požitku lidské identity, jak jsme ji dotkli v pasáži o knize Neruda prozaik. Pro pojetí konce 18. a první poloviny následujícího století je důsledkem akcent na vnitřní různotvary romantismu (možná příliš schematicky a skromně je dotčena problematika klasicismu, v podstatě redukovaná na zrod národního povědomí). Romantika je zato vnitřně členěna na proud odosobňující, individualizující, objeví se i preromantismus a zcela nově postromantismus, korelátem romantismu je pak biedermeier. Před očima čtenáře se tak rozprostírá vnitřně dynamická síť o mnoha bodech i vektorech. Zcela zmizely tradiční a dosti schematické etapy. Pro druhou polovinu století je příznačná soustředěná pozornost k 60. a 70. létům jako k době, kdy se na stále zřetelném pozadí romantiky postupně vyhraňoval realismus. Jako zásadní inovace se pak jeví znovuzavedení pojmu parnasismus, kterým se nahrazuje dřívější schematická ruchovsko-lumírovská klasifikace. Právě parnasismu ostatně Haman věnoval soustředěnou koncepční i analytickou pozornost jako spiritus agens i první autor kolektivní monografie (Český a slovenský literární parnasismus, Host 2015).
Z oboru literární historie jistě nelze pominout monografii Arnošt Lustig (1995) či knihu Tři stálice moderní české pózy: Neruda, Čapek, Kundera (Karolinum 2014). Paralelně se ale Aleš Haman věnoval i literární a uměnovědné teorii či estetice. Nejednalo se o zájem nový, uvedený snad v život univerzitním působením. Datací nejstarší text tohoto zaměření představuje článek z roku 1964 „K problémům naší současné literární historie“ (Plamen VI, 1964, č. 2, s. 68–72). Hamanovo teoretické myšlení přitom často vyrůstalo z podrobných, analytických a kriticky komentujících recenzí knih předních osobností domácího i západního teoretického uvažování. Podstatný výbor z nich byl přetištěn ve čtvrté části publikace Kontexty a konfrontace (Arsci 2010, s. 219–352), knižně vyšly svazky Kritické úvahy o západní literární teorii (Arsci 2006, spolu s Jiřím Holým a Vladimírem Papouškem), Literární dílo a soudobá literární věda (Arsci 2012) a Osudy moderního umění (Pulchra 2012). Bez významu nejsou ani komentáře ve výše zmíněných edicích připravených s Radimem Kopáčem.
Postihnout principy i souvislosti Hamanova teoretického myšlení by mohla jen velmi zevrubná studie. Pokud bychom chtěli alespoň provizorně vytknout jeho základní souřadnice, byly by jimi soustředěnost k dílu jako ke zdroji specifické komunikace o podstatě člověka a lidskosti na jedné straně a odpor k dekonstrukci či k ideologickým projektům. Východisko tu je v podstatě strukturalistické: „když hovoříme o literatuře, měli bychom vždy mít na mysli atribut uměleckosti a dominanci estetické funkce“ (Literární dílo a soudobá literární věda, s. 25). Haman ale své stanovisko rozvíjel přes hranu strukturálního přístupu, domýšlel je a dále profiloval v polemickém kontaktu s plejádou předních teoretiků od Gadamera přes Eka, Jausse, Greimase, Genetta, Merleau-Pontyho, Derridu, Barthese, Cullera, Compagnona, Ricoeura a mnohé další, které detailně prostudoval a velmi kriticky uvážil. S řadou z nich vedl pomyslný spor o společensky i lidsky nezastupitelnou specifičnost uměleckého díla, o nepřípustnost, ba nemožnost rozpustit jeho význam i smysl ve víru libovolných druhotných operací, vnímaných jako riziko „relativistické džungle“ (Kontexty a konfrontace, s. 285). Haman naopak pléduje za pokoru čtenáře, „jaká mu dává možnost setkat se s estetickou hodnotou, jejíž prožitek mu prostřednictvím uměleckého díla nabízí tvůrčí osobnost umělcova“ (ibid., s. 327). S nepochopením pak shlíží na přístup, v němž „pyšný čtenář chce dotvářet a přetvářet význam sdělení [pouze; DT] na základě svých možností volby, své svobody“ (ibid.).
Již z několika málo citátů je patrné, že konsekventní a setrvale hájený Hamanův teoretický postoj nejenže vyplývá z polemiky, ale zároveň se otevírá k diskuzi. Na těchto stránkách pro ni není prostor. Konstatujme zato, že všechny tři základní oblasti Hamanova působení v rámci literární vědy byly neseny přesvědčením o literatuře jako o osobně i společensky živé, nezastupitelné a pro člověka mimořádně důležité záležitosti, stejně jako imperativem hájení jejího významu. V době rozpouštění merita literární vědy v jiných disciplínách a náročivé expanze ideologických projektů to vůbec není málo.
Vychází v České literatuře 1/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
