Ústav pro českou literaturu AV ČR Institute of Czech literature of the CAS
Obsah vašeho košíku

Nemáte žádné položky v košíku

Marco Caracciolo — ekokritika mezi formou, zkušeností a existencí

Autor: JAN TLUSTÝ
Datum zveřejnění: 04. března 2024

V současných ekokritických přístupech v literární vědě by neměla zůstat nepovšimnuta práce Marca Caracciola, který v posledních letech vypracovává nové interpretační strategie, jak uvažovat o literatuře dotýkající se environmentální tematiky, vztahu lidského a mimolidského (nonhuman) světa a nejistoty spojené s ekologickou krizí.

Marco Caracciolo: Contemporary Fiction and Climate Uncertainty. Narrating Unstable Futures. London/New York/Oxford/New Delphi/Sydney, Bloomsbury Academic 2022

Nejde však pouze o nové „klíče“, jimiž je možné odemknout i staré literární poklady: Caraciollo literaturu nahlíží v širším kulturním kontextu, všímá si institucionálního rozměru čtení a ukazuje, jak příběhy mohou ovlivnit vyjednávání témat, která ovlivňují sociální a politickou praxi. Výsledkem Caracciolova intenzivního zájmu o ekokritickou problematiku je volná trilogie „NARMESH“ (akronym Narrating Mesh), což je zároveň název prestižního projektu, který Caracciolo obdržel od Evropské rady pro výzkum (ERC) a řešil v letech 2017–2022. Recenze se zaměřuje na poslední díl trilogie, úvodem se ale ještě zmíním o prvních dvou knihách. Pro úplnost dodejme, že letos v létě vydal Caracciolo další ekokriticky zaměřenou knihu Contemporary Narrative and the Spectrum of Materiality (Současný příběh a spektrum materiality [2023]).

Každý díl trilogie NARMESH akcentuje jinou perspektivu: v Narrating the Mesh. Form and Story in the Anthropocene (Vyprávět pletivo. Forma a příběh v antropocénu [2021]) se Caracciolo zaměřuje na formální prostředky, které umožňují konfrontovat čtenáře s neantropocentrickou optikou a uvažovat o světě z hlediska vzájemné provázanosti (a závislosti) lidského a přírodního, resp. mimolidského světa, nelineární temporality a vícevrstevnatosti procesů (tzv. multiskalarita). V pozadí je patrný Mortonův koncept pletiva, který rezonuje i v titulu, ten se však u Caracciola dostává do dialogu se současnými poznatky naratologie, literárněvědné ekokritiky a kognitivní vědy. Platí přitom, že čtenář může získat zkušenost s nelinearitou, vzájemnou závislostí a multiskalaritou nejen při čtení děl s ekokritickými tématy. Naše přítomnost, kterou zásadně ovlivňuje environmentální a ekologická problematika (či nové výzvy a otázky, před nimiž jako lidstvo „existenciálně“ stojíme), může vést k větší rezonanci těchto strategií i u dříve vydaných knih; tento model Caracciolo aplikuje i v pozdějších pracích, kde čte například ekokriticky i takové texty, jako je Podsvětí Dona DeLilla. Podobnou strategii ostatně zvolil v jedné z posledních knih Kde to jsem? Poučení z lockdownu (2021, čes. 2022) Bruno Latour a ve světle pandemie covid-19 přečetl Kafkovu Proměnu: je to čtení prospektivní, neboť Latour ukazuje, jak se Kafkova imaginace společně se zkušeností pandemie mohou stát příležitostí k novému uchopení lidské situace na Zemi a změně společensko-politické praxe. Rovněž Caracciolovo psaní bylo ovlivněno covidem-19 a zkušenost lockdownu se stává plátnem, na něž jsou promítána sledovaná témata.

Jak jsem předeslal, v Narrating the Mesh se Caracciolo primárně zaměřuje na formální strategie vyprávění, které se přímo či vzdáleně dotýkají otázek změn klimatu, antropocénní stopy a propojenosti lidského světa s biosférou, zohledněny jsou ale i poznatky kognitivních věd či ekolingvistiky. Caracciolův zájem o narativní formu se inspiruje novoformalismem Caroline Levinové (opouští výhradně textocentrickou perspektivu a zasazuje úvahy o formě do širšího sociálního a kulturně-politického kontextu), ale také ekonaratologií Erin Jamesové a Alexy Weik von Mossnerové: obě autorky překračují dosavadní praxi v ekokritice zaměřenou především na motivy či témata a staví do popředí samotné narativní strategie, skrze něž je vztah lidského a přírodního světa prezentován. Pro všechny díly trilogie, ale i poslední knihu je pak charakteristická neustálá pulzace mezi teorií a interpretací — převažuje korpus anglicky psané literatury, řada interpretovaných děl se objevila i v českém překladu, například Solar Iana McEwana (2010, čes. 2019), Cesta Cormaca McCarthyho (2006, čes. 2008) či Tuláci Paula Hardinga (2009, čes. 2011).

Druhý díl Slow Narrative and Nonhuman Materialities (2022) staví do centra čtenáře, přičemž do popředí ještě více vystupuje kognitivní perspektiva. Caracciolo se v kognitivních vědách pohybuje s velkým přehledem a občas vplouvá i do nových oblastí: bylo tomu tak už v jeho debutu The Experientiality of Narrative. An Enactivist Approach (Experiencialita příběhu. Enaktivní přístup [2014]), kde originálně navázal na podněty kognitivní vědy druhé generace, která zdůrazňuje vtělenou povahu kognitivních procesů: mysl však není jen vtělená, ale také do prostředí zanořená (embedded), enaktivní (nezrcadlí pasivně svět, ale spoluutváří svou zkušenost interakcí se světem) a rozšířená (extended) ve smyslu propojenosti s různými nástroji a technologiemi — zkráceně 4E. Z této perspektivy, obohacené ještě o teorii predikčního zpracování v současných neurovědách, také společně s Karin Kukkonenovou přehodnotili tradiční kategorie literární teorie a nabídli nové konceptuální rámce (With Bodies. Narrative Theory and Embodied Cognition [2021]).

Osou Slow Narrative je rozpracování konceptu „pomalého čtení“, který však nemá nic společnosti s rychlostí recepce — Caracciolo jím vyjadřuje intenzifikaci čtenářovy pozornosti, respektive její „zahuštění“ (thickening of attention): k té dochází tehdy, pokud je věnováno více prostoru tělesně-afektivnímu zakoušení textu, tedy zhruba ta rovina čtení, kterou Kukkonenová pojmenovala vtěleným čtenářem. Podle Caracciola pomalé čtení upozaďuje zaměření na průběh a uzavření zápletky u lidských postav a směřuje pozornost k provázanosti člověka s mimolidským prostředím, případně k prostředí samotnému. Pomalé čtení je tedy neteleologické, nesměřuje prvotně k cíli (vyřešení zápletky), ale více zohledňuje ty aspekty fikčního světa, které pro většinu čtenářů figurují jako pozadí příběhu (popisy přírody a různých mimolidských fenoménů a procesů), případně vtahuje do popředí větší pozornost k formě. Samotný proces zahušťování pozornosti představuje intenzifikaci smyslovosti, zvýšené povědomí o materialitě, především ale vhled do vzájemné „zapletenosti“ lidského a mimolidského světa. Různé podoby pomalého čtení ukazuje Caracciolo opět na konkrétních příkladech (romány, povídky, ale také komiksy beze slov, počítačové hry a film). Naučit se pomalu číst, tedy více si všímat zapletenosti lidských a mimolidských dějů či popisů, prostředí či dalších strategií narušujících linearitu příběhu, je běh na delší trať; čtenář vždy bude v pokušení směřovat svou pozornost a emocionální investici k vývoji zápletky, případně na něho vtěleně-popisné aspekty textury mohou působit nudně. Velkým benefitem je ale získání zkušenosti mnohovrstevnatosti, složitosti a vzájemné závislosti jevů v našem světě (či světa samotného). Tato zkušenost se podle Caracciola pak může nepřímo promítnout i do změny postoje ke světu, tedy k opuštění antropocentrické perspektivy a modelů jednání, které se spolupodílejí na ekologické krizi.

Přesuňme se k samotnému poslednímu dílu trilogie — Contemporary Fiction and Climate Uncertainty. Narrating Unstable Futures (Současná fikce a klimatická nejistota. Vyprávění o nestabilní budoucnosti [rovněž 2022]). Jestliže v Narrating the Mesh byla hlavním tématem forma a v Slow Narrative čtenářská zkušenost, respektive strategie pomalého čtení, nyní vystupuje do popředí perspektiva existenciální. Tato pozice je dána výhledem, jak dále bude ekologická krize a související změny proměňovat nejen životní prostředí a celou biosféru, ale také společnost, politiku, životní styl či mezilidské vztahy. Zásadním problémem tohoto výhledu však je, že jej nelze predikovat, protože do procesu změn vstupuje celá řada faktorů a pochopit všechny souvislosti je prakticky nemožné. Vědci se sice shodnou na klíčových faktech (globální oteplování, zvyšování kyselosti oceánů, vymírání druhů), ale výhled dalšího vývoje je už věcí spekulace: na jedné straně jsou zde apokalyptické scénáře, na druhé modernistická víra v možnosti techniky a umělé inteligence (viz např. Novacén Jamese Lovelocka [2019, čes. 2022]). Krátce řečeno: výhled budoucnosti je nejistý, kříží se v něm kontrafaktuální scénáře oscilující mezi nadějí a depresí.

Tato protichůdnost, vzájemně vylučující se příběhy, scénáře, které kolují v kulturním prostoru, podle Caracciola zapříčiňuje ve společnosti vznik obrovské nejistoty (která — dodávám — může nakonec vést k přimykání se k autoritativním politickým systémům, sektářskému myšlení a podobně). Namísto běžné strategie vyhnout se nejistotě promýšlí Caracciolo scénáře, jak nejistotu přijmout a naučit se s ní žít. Zde pak vstupuje do hry literatura, respektive texty, které ve čtenáři mohou nejistotu vyvolat a vstoupit tak do procesu „vyjednávání“ nejistoty související s ekologickou krizí. Caracciolovo ekokritické čtení jde tedy za představu některých teoretiků, že čtení literatury s ekotematikou může přímo změnit postoje čtenáře k životnímu prostředí, zvířatům, rostlinám a vést je k proenvironmentálnímu jednání (zhruba v tom smyslu, že by čtení o mašinérii zabíjení kuřat v románu Ke dnu Anny Bolavé mohlo ze čtenáře učinit vegetariána): proces proměny čtenářova světa není lineární a přijetí jiné perspektivy (alespoň během četby) ještě nevede k přímé změně životní praxe. Jde o dlouhodobou záležitost, kdy literatura (a šířeji zkušenost s ostatními uměleckými formami) postupně může měnit naše myšlení, emocionalitu i hodnoty: Caracciolova pozice je tedy blízká Slow Narrative a stejně jako tam se i nyní dovolává koncepce „formativní fikce“ Joshua Landyho, která právě tyto dlouhodobé benefity zkušenosti s literaturou vyzdvihuje.

Ani zkušenost s nejistotou během čtení ale není samozřejmá: Caracciolo upozorňuje, že interpretace oceňující hodnotu nejistoty vyžaduje od čtenáře rovněž ochotu nejistotě se otevřít. Jeho přístup se částečně inspiruje Abbotovou koncepcí tzv. do očí bijících mezer (egregious gaps) v Real Mysteries (Skutečné záhady [2013]), podle které jdou trvalé, „do očí bijící mezery“ proti našemu základnímu kognitivnímu nastavení, tj. potřebě porozumět, respektive vědět (ve smyslu vytvoření kauzálních vztahů). Nakonec tedy záleží na čtenářově rozhodnutí, zda od nevědění uteče, či jej zruší volnou imaginací (tzv. stínové příběhy), nebo zda se mu plně vystaví. Abbott tuto zkušenost promýšlí mj. v souvislosti s tzv. nečitelnými myslemi (Caracciolo zkoumá jen jednu jejich podobu — mysli zvířat), přičemž jeho úvahy přesahují i do etiky. Caracciolo však postupuje dále a promýšlí rovněž institucionální rozměr takové interpretace: přijetí nejistoty během čtení a její zapojení do procesu interpretace vyžaduje nácvik spojený s výukou, upozorňováním na texty, které takovou zkušenost mohou zprostředkovat a podobně.

Kniha podrobně analyzuje tzv. spektrum vyjednávání o nejistotě, a to převážně na pozadí děl tematizujících klimatickou krizi. Tato nejistota může být: 1) přímo zobrazena popisem mentálních stavů postav (referenční rovina), 2) zprostředkována specifickými formálními prostředky (rovina formy), 3) vyvolána obecnou mezerovitostí související s dočasnou (či trvalou) neznalostí některých faktů během vyprávění — v duchu Sternbergovy triády narativních univerzálií, 4) poslední rovinu představuje samotné afektivní přerámování nejistoty u čtenáře ve smyslu jejího přijetí. V dílčích interpretacích se Caracciolo dotýká všech rovin, hlavní pozornost nicméně směřuje k formě, prostřednictvím níž vyprávění umožňuje postihnout základní strukturální aspekty nejistoty. Podrobně se pak Caracciolo zaměřuje na šest oblastí, v nichž může být nejistota zakoušena: může souviset s časem, respektive budoucností (techniky budoucího času vyprávění — future tense narration či využití paralelních příběhových světů, např. v How To Be Both Alli Smithové), prostorem (vytvoření nestability fikčního prostoru skrze postupy oscilace, vymazání, fragmentaci či vznášení, např. Anihilace Jeffa VanderMeera, Kniha zvláštních nových věcí Michela Fabera), postavami (zde mimolidských či úžeji zvířecích, jejichž mysl je psychologicky nepřístupná, např. The Swan Book Alexis Wrightové), metafikčností (nejistá hranice mezi různými ontologickými rovinami v rámci fikce či zproblematizování hranice mezi světem autora a fikcí; Atlas Mraků Davida Mitchella, Deník špatného roku Johna Maxwella Coetzeeho), zneklidňující uzavření vyprávění prostřednictvím „deus ex machina“ (technologie, které vyřeší ekologickou krizi; Stromy znamenají svět Richarda Powerse, Hybatelé Davida Mitchella) a nakonec nejistota volby v nelineárních, interaktivních hrách (Kentucky Route Zero od společnosti Cardboard, Heaven’s Vault vývojáře Jona Ingolda). Každému z šesti aspektů „fenomenologie nejistoty“, jak Caracciolo svá zkoumání také nazývá, je věnována samostatná kapitola, v jejímž úvodu najdeme poměrně hutný teoretický úvod, který (jakkoli naratologická a ekokritická perspektiva stojí v centru) propojuje opět poznatky různých věd. Vlastní interpretace se zaměřuje převážně na romány a povídky vztahující se přímo či vzdáleně k ekologické krizi; krouží se kolem různých žánrů (cli-fi, sci-fi, podivná fikce/weird fiction či texty poetikou „postmoderní“, byť Caracciolo se vůči tomu označení v souvislosti se současnou literaturou již brání), které rozehrávají odlišné rejstříky nejistoty a nabízejí čtenáři „trénink“ v existenciální otevřenosti.

Téma nejistoty, ambivalence, otevřenosti či nevědění není samozřejmě v myšlení o literatuře nové (Iser, Eco, Sternberg, Abbott, Kundera), Caracciolo ale vyzdvihuje psychologickou, etickou a ekologickou hodnotu této zkušenosti právě na pozadí změn životního prostřední a šířeji ekologické krize. Interpretace textu (a estetická zkušenost) se tak stává důležitou součástí aktuálního společenského vyjednávání nejistoty: tento rozměr interpretace byl zatím pouze naznačen Abbottem, u Caracciola je ale hlouběji rozpracován a ukotven v současných teoriích zkoumajících společenskou roli narativů (Luc Herman a Bart Vervaeck). Zdůrazňování existenciálního rozměru čtení zároveň představuje novou konkretizaci fenomenologicko-hermeneutických přístupů, jimiž se autor ostatně inspiroval již ve svém debutu. Sama existencialita je však redefinovaná, neboť pojmy svobody a otevřenosti již nejsou promýšleny výhradně z lidské perspektivy, ale nově z hlediska samotného zjevování či vyvstávání světa, jehož je člověk součástí. Zkušenost nejistoty tak nemusí zrcadlit pouze naši nejistotu, jak — či zda vůbec — v nastávajícím čase obstojíme, ale jak — a zda — bude existovat živý svět.


Marco Caracciolo: Contemporary Fiction and Climate Uncertainty. Narrating Unstable Futures. London/New York/Oxford/New Delphi/Sydney, Bloomsbury Academic 2022. 219 stran.

Vychází v České literatuře 6/2023.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek