Ústav pro českou literaturu AV ČR Institute of Czech literature of the CAS
Obsah vašeho košíku

Nemáte žádné položky v košíku

Jiří Weil, jehož jméno budiž pochváleno!

Autor: OLGA ZITOVÁ — ŠTĚPÁN BALÍK
Datum zveřejnění: 19. února 2024

Prosebnou exklamaci citovanou z Weilova románu Makanna — otec divů (Praha 1945, s. 87), která tvoří název této zprávy, pronesl jako první ve svém příspěvku Urs Heftrich a tato slova se posléze nesla celou mezinárodní literárněvědnou konferencí o životě a díle Jiřího Weila (1900–1959). Konferenci ve dnech 27. a 28. dubna 2023 uspořádalo Centrum pro studium holokaustu a židovské literatury FF UK (dále CSHŽL) společně s Ústavem pro českou literaturu AV ČR (dále ÚČL) na půdě druhé jmenované instituce pod názvem „Věčný outsider Jiří Weil: Život a dílo“. Obě instituce zastupovala hlavní organizátorka Marie Brunová. Součástí konference byla komentovaná prohlídka Židovského muzea, v němž Jiří Weil po válce pracoval, a také oslava sedmdesátých narozenin Jiřího Holého. Z konference je pořízen videozáznam dostupný na youtube kanálu ÚČL.

pozvánka na konferenci Věčný outsider Jiří Weil: Život a dílo

Jedinečnost dvoudenního programu vyzdvihl v úvodním slově Petr Šámal, ředitel ÚČL, a připomněl mimo jiné, že Jiří Weil není rozhodně periferní autor, neboť jeho díla jsou přeložena do několika jazyků. Jako vedoucí CSHŽL se následně ujal slova Jiří Holý a upozornil na názor Jiřího Opelíka, který ve druhém vydání Života s hvězdou v 60. letech předpovídá, že to není zřejmě naposled, co je Weilovo dílo umlčeno. Jiří Holý také podotkl, že právě při přípravě weilovského svazku č. 10 pro Českou knižnici si uvědomil desideratum české literární vědy a napadlo ho založit CSHŽL.

Samotnou konferenci zahájil úvodní přednáškou „»Stará, odvěká, líná Asie je vyhazována do povětří.« Asie, Rusko a Evropa na ideologické mapě Jiřího Weila“ Urs Heftrich z Heidelbergu. Tři části Moskvy-hranice a dvě knihy Dřevěné lžíce tvoří podle Heftricha pětiaktovku o vymírání jednotlivce, rozpouštění západního individua a utváření masového asijského kolektivu. Pro Weila, který — jak vícekrát zaznělo i v diskuzích — zůstal navzdory svému pohnutému životnímu osudu (internace v gulagu, vyloučení ze strany atd.) po celou dobu přesvědčeným komunistou, není Asie jen hmotnou pevninou, je to mentální místo, pocit, postoj a všudypřítomný tvůrčí princip. V procesu transformace člověka i společnosti dochází k asianizaci, tedy kolektivizaci individua, a naopak k modernizaci samotné Asie (tradiční nomádství je postupně nahrazováno pohybem pracovníků, nucenými pracemi a masovými deportacemi).

Heftrich v přednášce nastínil existenciální napětí přítomné v životě i díle Jiřího Weila. Souhlasně s Heftrichem vyslovila kupříkladu Lucie Antošíková v příspěvku „Hranice kultury. Mikro- a makrocivilizační střety v díle Jiřího Weila“ myšlenku, že by Weilovo dílo mělo být podrobeno postkoloniální kritice, neboť Weil je sice vnímán jako český autor, ale sám představuje svým životním osudem hraniční existenci. Román Moskva-hranice přináší podle Antošíkové vhled do procesu transkulturace, ve kterém jsou hranice vyznačovány, ale zároveň překračovány, případně zcela splývají. Erik Gilk navázal na úvodní přednášku úvahami nad románem Makanna otec divů coby historickou alegorií, která ale — jak ukázala navazující diskuze — nabízí různé polohy čtení od historického románu po vyrovnání se s vlastním postojem vůči Stalinovi či Hitlerovi. Jindřich Toman se zamýšlel v referátu „Returns to Bohemia. Displacement and Belonging in Jiří Weil’s Works“ nad různými kvalitami a rovinami návratu ze Sovětského svazu i jiných zemí do Čech v autorově díle na pozadí české kulturní tradice. Na jeho úvahy do jisté míry navázala Gertraude Zandová, která se zabývala v přednášce „Good Guy, Bad Guy. Levičácké typy a stereotypy“ souborem reportáží Češi stavějí v zemi pětiletek. Vídeňská bohemistka na základě glorifikace československých úspěchů v Kyrgyzstánu a podtrhování českého autostereotypu, českého kulturního panteonu definovala danou perspektivu jako šovinistickou, v níž nechybí prvky kýče.

Hned několik přednášejících se věnovalo rozličným aspektům Weilovy poetiky. Eva Štědroňová zvolila v příspěvku „»Pravdu je nutno učiniti uměleckou pravdou.« Noetické aspekty poetiky Jiřího Weila“ lingvoliterární perspektivu, v níž zdůraznila Weilův kompoziční paralelismus, rytmizaci textu, roli neurčitých zájmen a zobrazování fikčního světa pomocí negativních abstrakt. Upozornila také na podobnost Weilovy poetiky s filmovými postupy Alfréda Radoka v Daleké cestě a ocenila přínos rozsáhlé archivní práce Hany Hříbkové pro pochopení Weilova odkazu. Andreas Ohme vystoupil s referátem „Facts and Fiction. The Logic of Jiří Weil’s Texts“, v němž se tematicky překrýval s nedávno publikovanou monografií Marie Brunové Die faktualen und fiktionalen Texte Jiří Weils (2022). Miroslav Olšovský hovořil o díle Jiřího Weila ve světle tvorby Borise Pilňaka. Všichni přítomní se shodli na tom, že Weil mj. nazírá realitu polyperspektivně, využívá paralelní řazení a anaforu, které se promítají i v kompozici textů, či techniku proudu vědomí. Z navazujících diskuzí vyplynulo dále usouvztažnění s poetikou Skupiny 42 (Weil patřil do okruhu kolem Jiřího Koláře), zmíněna byla také „stylová chladnokrevnost“ Viktora Šklovského a schopnost efektivně využít minimum prvků pro dosažení kýženého uměleckého efektu, která Weila přibližuje Franzi Kafkovi či německé nové věcnosti. Systematické roztříštění celku do jednotlivých detailů přibližuje Weilovu poetiku postupům Isaaka Babela, jehož dílu se autor intenzivně věnoval, a do češtiny ho přeložil další z Weilových přátel a spolupracovníků, jenž byl na konferenci zmíněn — Jan Zábrana. Pavlina Radiová pronesla referát „»… And Ashes Cover the Land.« Revisioning Memoralization and (Post)Memory as Lament in Jiří Weil’s Life with a Star and Lamentation for 77,297 Victims“, v němž zmínila důležitou funkci refrénu a polyfonie, která Weila spojuje s experimenty Jamese Joyce a Virginie Woolfové.

V souvislosti s Životem s hvězdou se vedla debata o tom, zda úroveň textu nesnižuje určitá komunisticky laděná tendenčnost románu, neboť židovský hrdina Roubíček nakonec nachází vzor u dělníka Materny, tedy v dělnické třídě. Jiní naopak poukazovali na to, že text nabízí několik rovin čtení. Je v něm například obsažena kritika židovské buržoazní pražské společnosti, poslední dvě strany vykazují vliv existencialismu a objevuje se také postava Žida se zbraní v ruce. Roubíček před příklonem k Maternovi dlouho váhá, což pro schematičnost socialistického realismu není typické a zároveň je tato fáze dočasného nerozumění důležitá. Diskutující se ale shodli na tom, že postava dělníka působí v textu do určité míry jako deus ex machina. Weil v románu zobrazil člověka, který se rozhoduje mezi tím, zda se stane obětí vraždící mašinerie, nebo zda bude sám obětován. Roubíčkovo rozhodnutí nemá s komunistickou ideologií nic společného, je naopak naprosto existenciální a v textu organicky přítomné. Předmětem diskuzí byla také otázka anonymity města zobrazovaného v románu, která by Weila přibližovala ke Kafkově poetice a jeho textům vztahujícím se nepřímo k Praze. Zaznělo také, že pro pražského čtenáře je topografie města v románu transparentní, a nejspíše omylem při postupných autorských pracích na jednotlivých verzích Praha zůstala v textu dokonce čtyřikrát explicitně zmíněna. Jedinou symbolicky záměrně zdůrazněnou lokalitou podle diskutujících představovaly Střešovice; Weil tedy vědomě balancoval na hranici mezi dokumentárním a univerzálním.

V řadě příspěvků si referenti kladli na různých rovinách otázku po roli předmětů ve Weilových beletristických textech. Veronika Ambrosová poukázala v příspěvku „Weil’s Fictional Tapestry. People, Objects, and Genres“ na to, že se Weilovi podařilo vytvořit modernistický fikční narativ jako polyfonní tapiserii. Zazněly i spojnice s Janem Amosem Komenským, barokní tradicí a Nikolajem Vasiljevičem Gogolem, který se jí nechal inspirovat, či s moderním divadlem E. F. Buriana a jeho experimentováním s předmětností. Marie Brunová v diskuzi poznamenala, že na celé Weilovo dílo je přenositelný princip tapiserie, v němž předměty často zachraňují i život. V tomto duchu hovořil Jiří Holý v referátu na téma „Umění detailu. Funkce detailu ve Weilově románu Život s hvězdou“. Připomněl různé funkce věcí v textu: negativní (závislost na věcech u Židů i nacistů) i pozitivní (věci mění svoji hodnotu a např. cibule, miska může zachránit život) a motiv dvojí smrti z básně „Dvě smrti“ Władysława Szlengela, kterého Weil překládal z polštiny, smrti banální, „za nic“, a smrti tradiční, heroické. Upozornil na to, že Weil byl první, kdo učinil tuto banalitu předmětem literárního díla. Role předmětů, konkrétně soch a sošek, se dotknul Daniel Soukup v přednášce „»Eva, vznešená Paní, koruna tvorstva Šechiny.« Frankistické motivy ve Weilově románu Harfeník“, jejichž pomocí je v Harfeníkovi vyobrazeno téma falešného mesianismu.

Martina Halamová se věnovala reflexi Weilovy tvorby v 70. a 80. letech 20. století v exilu a samizdatu. Xavier Galmiche, mj. první překladatel Weila do francouzštiny, navázal referátem na téma „Reflexe Jiřího Weila ve Francii“. Připomněl promarněnou šanci v uvedení Weilova díla na francouzskou literární scénu v podobě nezdařených editorských zásahů do referentova překladu Života s hvězdou, které se opíraly o anglickou mutaci. Ve francouzské verzi tak chybí mnohé pasáže a jsou tam chybně přeloženy předmětné detaily, které jsou pro Weilovu poetiku podstatné. V návazné diskuzi se hovořilo o vydavatelských strategiích při uvádění méně známých autorů do cizojazyčného prostředí. V případě Weila a mnohých jiných to byla cesta přes „stín Franze Kafky“ pomocí antologie Ecrire à l’ombre de Kafka (2007, Psaní ve stínu Kafky). Překladům se věnovala také Marie Brunová v přednášce „Ztracen v překladu? K překladatelské činnosti Jiřího Weila“. Poukázala na soustavnost i bohatost Weilovy překladatelské činnosti a na relativní neprobádanost této oblasti. Weil překládal již od 20. let, a to z ruštiny a po válce i z polštiny. Výjimečná byla také jeho pohotovost, neboť právě on byl patrně prvním překladatelem Majakovského textů nejen v Československu, ale vůbec za hranicemi Sovětského svazu. Brunová se zamýšlela nad vlivem překladatelské činnosti na Weilovu vlastní literární tvorbu. Michael Špirit, pod jehož editorským vedením vycházejí v nakladatelství Triáda Weilovy souborné spisy, v referátu „»Vzal si za úkol zachytiti chemickou válku.« Jiří Weil, novinář a kritik“ zmapoval tři fáze Weilovy novinářské činnosti a zmínil se o jeho přešlapech např. v podobě článku „Otázka viny“, v němž Weil neprávem zaútočil na filozofa existencialismu a autora stejnojmenné knihy Karla Jasperse. Špirit tak poukázal na paradox, kdy Weil, spojován v souvislosti s Životem s hvězdou s existencialismem, se sám vůči této filozofii negativně vymezuje.

Konferenci v bloku společně s Jiřím Holým uzavírala Agata Firlejová, která se jako jediná věnovala Weilově dramatické činnosti, a to na příkladu nevydané divadelní hry Filoktet, a Reinhard Ibler, který si za předmět svého zájmu zvolil cyklus Barvy.

Weilovy umělecké, publicistické i překladatelské texty byly v příspěvcích a diskuzi hodnoceny s kritickým nadhledem. Jednalo se například o jeho unáhlené povrchní žurnalistické soudy či příliš schematický popis střední Asie, jehož autorem byl paradoxně člověk, který v dané oblasti nuceně strávil část života. Také některé jeho překladatelské počiny byly hodnoceny značně kriticky. Na druhou stranu byl zdůrazněn rovněž nejen v souvislosti s románem Na střeše je Mendelssohn Weilův osobitý smysl pro humor a smysl pro grotesku. Účastníci konference se shodli, že síla Weilových textů spočívá — ne nepodobně jako u Kafky — právě ve schopnosti popsat zlo všedně a banálně, k čemuž přispívá i určitá otevřenost a nedořečenost jeho textů. Unikátní jsou Weilova díla slovy Xaviera Galmiche také „uměním lexikálního detailu“, které koresponduje s nejednou na konferenci zdůrazněným motivem, resp. leitmotivem prostého předmětu. Weilovým přínosem je pak především demaskování lidské závislosti na věcech (Jiří Holý), jež v souvislosti s tematikou šoa vyznívá drsně i přesvědčivě. Obohacující byly úvahy týkající se intertextových souvislostí a vlivu soudobých uměleckých proudů jako expresionismus, kubismus či existencialismus na Weilovy texty.

Závěrem lze jen souhlasit se slovy Jiřího Holého z úvodu konference, který zdůraznil, že díky badatelskému a organizačnímu úsilí Marie Brunové je rehabilitace Weilova literárního díla svým způsobem dovršena. Po této konferenci bude Jiří Weil, jehož jméno budiž pochváleno, jen stěží nazván „věčným outsiderem“.


Vychází v České literatuře 5/2023.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek