Narativní způsoby v české próze 19. století jsou tlustá brožovaná kniha velkého formátu (což vede k uživatelsky ne zcela přívětivé manipulaci). Kolektiv autorů se v ní soustředí na českou literaturu třicátých až osmdesátých let 19. století a její specifika, aniž by ji nutně kladli do opozice k dílům dob starších i novějších. Věnují se nejen kanonickým „perlám“, ale i méně známým či méně podařeným textům, které dlouho zůstávaly mimo hlavní centrum pozornosti literárněvědné analýzy, přestože v dané době literární pole podstatným způsobem utvářely a nastavovaly čtenářská očekávání.
V návaznosti na „diachronizaci“ naratologie ze začátku 21. století (či aspoň apelu na ni, například Moniky Fludernikové či Evy von Contzenové) se autoři od textů 20. a 21. století obrací do doby, kterou máme spojenou spíše se studiem literárněhistorických či autorských stylů. Slučují naratologii s českou tradicí poetiky. Navazují tak na podnětné práce kolektivu okolo Daniely Hodrové i na Doleželovu průkopnickou práci o narativních způsobech v české literatuře, berou si však inspiraci i v zahraničí (např. P. Hühn, W. Schmid, J. Pier, J. Phelan, K. Kukkonen, „rétoricky“ orientovaná naratologie). Stranou ovšem zůstává text jako médium a výzkum jeho materiality (a obecně nakladatelské praxe 19. století) a v centru stojí samotné vyprávění. Na překrývajícím se korpusu textů autoři sledují jednotlivé narativní elementy (čas, zápletka, řeč postav apod.) a techniky, ale také proměnu jejich funkcí.
Vzhledem k tomu, že se klasické naratologické pojmy koncipovaly na základě analýz moderních děl, neplatí automaticky, že musí být tyto zavedené naratologické kategorie pro starší texty funkční. Teoretická východiska tak autorům monografie nesloužila jako jednoznačná metodologická opora, ale jako nestabilní kostra, kterou možná bude třeba v průběhu výzkumu přestavět či opravit.
Jádro publikace otevírá kapitola Jiřího Kotena o vypravěčské autoritě, v níž v dobovém materiálu nachází soubor rolí, do nichž se vypravěčský hlas stylizuje. Od lidovýchovných povídek přes historizující prózy až k parodistickým črtám sleduje způsoby komponování převládajících podob, jakých nabývala próza daného období. Zkoumání, odhalování a systematizující pojmenovávání typu vypravěčských postojů (tedy „stylizace“) (např. bard, historik, svědek, humorista) působí i na základě rozsáhlého korpusu textů přesvědčivě. Jako problematická se však ukazuje samotná konceptualizace pojmu autorita vypravěče. Ta je zde definována jako „kapacita vypravěčské instance představit vyprávěné, tj. uvádět fakta světa příběhu jako vypravěčem ověřená nebo čtenářem ověřitelná. […] Míra i podoba vypravěčské autority jsou dány vypravěčovou pozicí vůči příběhu (kompletní přehled nadosobního vypravěče o světě příběhu), jeho vztahem k vyprávění (průběžná kontrola nad vyprávěním u vypravěče rétorického) či vztažením vyprávění k mimoliterární skutečnosti (poukaz na ověřitelnost vědění vypravěče mimo text vyprávění)“ (s. 461). Problematický je tento pojem zaprvé proto, že je autorita těžko izolovatelná k samostatnému zkoumání a souvisí s celkovou výstavbou narativu (tzn. se zápletkou, perspektivou, komentáři, rozvrstvením postav aj.); na Kotenovu kapitolu ostatně zpětně odkazují ostatní autoři jako na jakýsi referenční bod — jako by autorita vypravěče stála nadřazena jiným rovinám a byla hlavním určujícím narativním „segmentem“. V tomto pojetí jako by se autorita vypravěče překrývala s autoritou/přesvědčivostí celého narativu, což však — i vzhledem k následnému zkoumání vypravěčských „postojů“ — není totéž. Zadruhé je vypravěčská autorita dávána do souvislosti s typem vypravěče („Jako samozřejmá se jeví autorita nadosobního vypravěče“ [s. 461]). Zjevný vypravěč (pomiňme teď problematičnost termínů) však přeci může dosahovat stejné autority jako nezjevný, ale činí to jinými prostředky, v jiném typu textů. Je skutečně nadosobní „vševědoucí“ vypravěč ten nejautoritativnější? Jaký je tedy vztah autority vypravěče, míry vědění (která se ji zdá zakládat) a rétorické přesvědčivosti, i kdyby měla implikovat přiznanou neznalost? Přestože se u vypravěčské autority podle všeho jedná o stupnici, Koten užívá i spojení autoritativní vypravěč. Jaký vypravěč je pak neautoritativní? Ten, který zpochybňuje svá tvrzení či znalosti? Nejde pak o autoritu jiného charakteru, a přesto narativně působivou? Nejasný význam klíčové koncepce autority, na niž se v průběhu celé monografie odkazuje, a interference s pojmy jako přesvědčivost, vědoucnost či hlasitost zakládají zmatení recipienta, který tak od začátku pátrá po jasném ukotvení tohoto bazálního narativního elementu. Ve druhé kapitole věnované vypravěčským komentářům Pavel Šidák přejímá od Jiřího Kotena štafetu, a to nejen v následnosti studií, ale také vzhledem ke Kotenově nedávno vydané monografii na toto téma (Poetika narativního komentáře [2020]). Šidák na ni v jádru navazuje, téma nicméně koncipuje podle svého (systematicky a na základě několika typologií) a rozkrývá v tomto rétorickém postupu další možné směry výzkumu. Na materiálu české literatury 19. století „upřesňuje“ či modifikuje Chatmanovu terminologii a ke „komentářům k příběhu“ a „komentářům k vyprávění“ přidává kategorii „komentářů ke světu“. Rozebírá různé funkce komentářů, ale ukazuje také, v jakých částech narativu se nejčastěji objevují (případně i autorskou neschopnost je koherentně zapracovat do vyprávění) a k čemu slouží. Kromě očekávatelných typů (naučný, moralizující, metanarativní ad.) nachází v komentářích bohatě zastoupené i vyjádření kulturních schematismů — zvláště vymezení se vůči německému prostředí a genderově stereotypizované formulace na úkor žen a dívek. Autor dokazuje, že vypravěčský komentář tak může vystupovat nejen v určité stabilizované funkci, ale také jako místo ustálených rétorických figur („dříve a nyní“, kulturní klišé), následně umožňující parodické užití.
Jak se ukazuje v dalších částech monografie, v podstatě pouze Koten a Šidák usilují o pokrytí celého vymezeného pole prózy 19. století, ostatní autoři si ve svých kapitolách stanovují vlastní fokus (př. historizující vyprávění 19. století, dětská řeč, milostná zápletka), čímž rezignují na přehledovou/ vývojovou perspektivu syntetizující monografie a uchylují se (vzhledem k rozsahu a pestrosti literatury daného období pochopitelně, avšak nekoncepčně) k zacílenějšímu výkladu; vypichují jen určitý typ narativu, který se jeví vhodný k analýze. Snad nejnápadnější je to v kapitole Richarda Změlíka, který si pro zkoumání kognitivní a percepční perspektivy volí nikoli sledování vývoje či typologii, ale případovou studii, založenou na arabeskách J. Nerudy a romanetech J. Arbese. Vybírá si modelové texty a nebere v potaz předchozí vývoj, dobovou situaci ani tradici, do níž vybraná díla vstupovala. Na jeho kapitolu se tak z ostatních studií odkazuje minimálně, jako by se z celku vylamovala. Změlík se soustředí na zobrazení vnímání a jeho souvislost s prostorovou perspektivou, v jádru je nicméně spíše představením Nerudova umění rozmanitého zacházení s perspektivou a Arbesova zobrazení oklamaného či halucinačního stavu mysli.
Alice Jedličková následně v poněkud nepřehledné kapitole sleduje řeč postav. Z nepřeberného množství promluv si z ne zcela jasného důvodu vybírá pro detailnější zkoumání řeč dětskou a řeč lidovou. Má jít patrně o sociální vrstvy, které v danou dobu v literatuře „dostávají hlas“; i proto se autorka nevěnuje pouze jejich promluvám, ale i pojetí a konstelaci daných postav či narativním schématům obecně (př. dítě-oběť, „malý dospělý“). V návaznosti na Geoffreyho Leecha a Micka Shorta (Style in Fiction [1981]) se Jedličková dotýká i tzv. zprávy o řeči. V této formě podání vypravěč řeč nereprodukuje, pouze informuje o tom, že se odehrála. Zajímavě se jí tak doplňuje slavná Doleželova typologie a jistě by stálo za to, prozkoumat tuto — oproti polopřímé řeči zdánlivě nudnou, přesto v daném materiálu dle slov autorky hojně zastoupenou — oblast blíže.
Na tuto otázku „vyprávění o událostech“ navazuje Kateřina Piorecká v kapitole věnované času, když vedle dramatického monologu nachází v české próze poslední čtvrtiny 19. století i dramatický dialog, tedy „ztělesnění idejí v postavách protagonistů“ (s. 243), plnící funkci, již standardně nese pásmo vypravěče. Nejedná se nicméně o genettovskou systematizaci zacházení s kategorií času; Piorecká se zaměřuje na čas vyprávěný, tedy na zobrazení minulosti, jež souvisí s dobovým (citovým) pojetím dějin. V analyzovaných pasážích leckdy nejde o narativní temporalitu, ale o budování určité atmosféry (např. pomocí motivu světla) dávnověku. To odpovídá historizujícímu charakteru textů — tedy tendenci budovat dojem historičnosti, ale podávat dobově příznačné zápletky.
Právě na zápletky coby základní kompoziční struktury narativu se zaměřil Michal Charypar. Naráží tak na problematiku literárních postav a jejich zapojení do výstavby narativu; jedná se o stručně podaný přehled postavený na teoretické typologizaci, jež je na konkrétní realizace v české literatuře zvoleného období aplikována jen zběžně. V mnoha případech se navíc jedná o obecná schémata vyskytující se i v literaturách jiných dob a regionů (př. kontrast, vztah padouch — mstitel apod.) a není zcela jasné, co to má vypovídat o situaci české prózy 19. století. Je škoda, že se autor víc nevěnuje konkrétním typům postav, které se u nás v té době vyskytovaly více než jindy, nebo že podrobně nezkoumá zmíněnou omezenost rolí ženských figur.
Charypar navrhuje rozlišovat dva typy zápletek, a to semknutou a rozvolněnou („Zjednodušeně lze říci, že v prvním z těchto typů je děj externalizován a v textu zcela dominuje, zatímco v druhém je internalizován a podřízen ostatním složkám vyprávění, jako je popis a evokace prostředí, charakterizace, řeč postav apod., zároveň však všemi těmito složkami prorůstá“ [s. 282]). Je skutečně možné zápletky takto rozlišit? Jestliže má být zápletka „vyšší stupeň uspořádání děje v celkovém rozsahu konkrétního epického literárního textu“ (s. 281) a podílejí se na ní všechny složky, jedná se o abstraktní strukturu, způsob, jímž jsou logicky příčinně propojeny součásti děje, a nelze ji tedy charakterizovat co do ne/dostatečnosti realizace. Lze namítat, že koherence zápletky je „jedinečným zakončením“ (př. svatba, potrestání zločinu) dána jen v určitých žánrech. Charyparův výklad pak vyvolává otázky, jak by měla s typem zápletky souviset rychlost děje nebo množství postav.
Umělé vymezení semknuté zápletky nicméně autorovi dovoluje identifikovat rozšířené narativní figury (anagnorize, nastolení smíru). Vzhledem k tomu, že je zápletka záležitostí vyššího stupně uspořádání, zůstává Charypar na rovině výčtu děl, v nichž se určitý typ dějového schématu vyskytuje. Podobně dochází pouze k evidenci jistých kompozičních technik (vyprávění vložené či rámcové), a čtenář se tak dozví, že se vyskytují, ale nikoli, k čemu byly využívány. Rozbor děl z hlediska příslušnosti k zápletce by vyžadoval celkovou analýzu, což by znamenalo věnovat se určitým textům více do hloubky. Už tak se autor omezuje zvláště na milostnou zápletku, v níž se však od tématu kompoziční strategie odchyluje k tematickému rozboru vztahů (spontánní erotické střetnutí, milostný trojúhelník, ideální pár).
Na to navazuje Stanislava Fedrová kapitolou o popisu, respektive kulturních stereotypech a literárních konvencích. Z podstaty věci naráží na tak nějak očekávatelné shodné líčení podoby ideálních hrdinek či ustálenou figuru „chudoba cti netratí“. Už proto, že jde o typizaci či schémata — v české literatuře se tolikrát, až okatě opakující —, by se mohlo zdát, že výklad neodhaluje nic nového. Autorka nicméně sleduje specifickou, konvencionalizovanou oblast popisu nejen v jejím ustalování, ale také při postupném rozkližování a ironizaci. Charakter postav následně Fedrová propojuje s jejich sociálním ukotvením a v souvislosti s analýzou kontrastu nevinných blondýnek a temperamentních jižanek odkazuje na zavedenou ideu fyziognomiky, v níž „zevnějšek a vlastnosti bývají podány jako související, nebo dokonce na sobě závislé“ (s. 366).
Výklad o narativních způsobech zakončuje studie Zdeňka Hrbaty o incipitech a explicitech. Ve své komparativní části, věnované množství evropských a amerických románů dané doby, se vymyká zadání monografie, a přitom tím do analýzy české prózy 19. nevnáší nic zásadně odhalujícího. Vliv jiných literatur a jejich osvědčených postupů či klišé na podobu narativních technik by pochopitelně šlo sledovat i u ostatních kapitol, ale neděje se tak. Hrbata s pojmem incipitu pracuje velmi volně, a hovoří tak někdy o vícero incipitech — jednom rétorickém úvodu (naučném, „vydavatelském“ apod.) a jednom incipitu samotného příběhu. Explicitům se věnuje minimálně, pouze ve vztahu k incipitům, přestože by šlo sledovat různé možnosti jejich propojení. Vzhledem k tomu, že incipity nastolují předporozumění příběhu, který následuje, by bylo možné se ptát, jaké tedy bylo pojetí vyprávěných dějin. Ze sondy do textů Václava Beneše Třebízského jako by vyplývalo, že „tragické“ (s využitím figur litanických, martyrologických či eschatologických). Platí to však obecně? Slouží V. Beneš Třebízský jako pars pro toto? Je možné z kompozice textů historické prózy 19. století vyčíst i jiné přednastavení? A pokud ano, v jakých textech (specifikovaných žánrovým zařazením, tematizovanou dobou, cílovým čtenářem apod.)?
Je zjevné, že se v publikaci projevují rozdíly nejen na rovině autorského stylu, ale obecněji v pojetí kapitoly či v užším metodologickém zakotvení. Výhodou tohoto pokusu pojednat situaci české prózy rozparcelovaně podle narativních složek je zacílení na vývoj či výrazné autorské/žánrové zacházení s danou kategorií či oblastí, negativní stránkou však je, že sledované izolované jevy v narativu nevyhnutelně souvisejí s těmi ostatními. Perspektiva nejde oddělit od žánrového rámce či temporality, autorita od zápletky, řeč postav od celkové kompozice, incipit od komentářů či vypravěčského postoje atd. Je příznačné, že se autoři v jednotlivých kapitolách leckdy odchylují od sledované narativní kategorie a ve výkladu či analýze se věnují všem rovinám textu. Leckdy by šlo kapitoly lépe propojit (př. vztah antiiluzivních a autentifikačních komentářů a vypravěčské autority; autorita národopisce a výstavba historizující prózy; orientátory a časová rovina; percepční rovina a postoj svědka; vztah zobecňujících komentářů a iterativního časového modu; aspekt výběru historických událostí a ideologická perspektiva). Ve výsledku tak vlastně chybí celková interpretace, jež by z dílčích poznatků vyplývala, a na ni navázané případné hypotézy o situaci české prózy 19. století.
Jako „bonus navíc“ působí slovník pojmů diachronní poetiky vyprávění, umístěný v závěru — pro interakci s texty monografie totiž není třeba do něho nahlížet. Vyvolává očekávání jakéhosi pokračování, tedy že by mohl shrnovat, k jakému upřesnění termínu, který jsme zvyklí užívat pro moderní literaturu, došlo na základě práce s prameny z 19. století, kde je třeba revidovat naše dosavadní znalosti či teoretická klišé. Ukazuje se však, že slovník je v tomto případě vskutku oním doprovodným glosářem, který definuje, jak autoři daný termín užívají. I proto působí trochu redundantně či povrchně (př. u hesel čtenář, metafikce, vypravěč) — ostatně v některých případech se jeho pasáže duplikují s výkladem v jednotlivých kapitolách (např. deskriptivní postup a deskriptivní funkce, komentář ke světu), zvláště pokud se jedná o nově zaváděné termíny (argument, dramatický dialog, textový modul, zpráva o řeči).
Závěry jednotlivých kapitol nesměřují k (re)definicím pojmů, ale ke shrnutí vývoje či situace dané narativní oblasti v české literatuře 19. století a zaváděné termíny slouží k popisu zkoumaných jevů, nikoli k navržení specifické kategorie či termínu. Teoretická část v závěru knihy se pokouší odděleně shrnout získané poznatky, vybrané pojmy by však bylo vhodné důkladněji prodiskutovat s ohledem na jejich dosavadní užití či s nimi související teoretické koncepce.
Opakujícím se čtenářským dojmem z Narativních způsobů v české próze 19. století je, že autoři mnohdy docházejí k témuž, i když z různých stran, a že tak dublují své závěry, místo aby je zpřesňovali. V celé monografii je možné sledovat jistý vývoj, jehož podstatou je postupné odideologizování textů. Hlavním distinktivním rysem je přítomnost či nepřítomnost výchovné funkce textu („Rozvinutí velké společenské prózy balzacovského typu brání lpění na osvědčených mechanismech mravoličné prózy, a zvláště potřeba nadále »výchovně« působit, to jest jednoznačně interpretovat negativní a pozitivní síly ve světě příběhu“ [s. 71]). Ta dělá ze zamýšleného historického románu pouze historizující, ze společenského mravoličný a v tom se liší Mácha od Klicpery, Arbes od Pflegra Moravského, Jirásek od Beneše Třebízského.
Autoři tento proces označují termínem epická emancipace. V návaznosti na výzkum narativních způsobů v české próze 19. století by tedy stálo za to prozkoumat, jak se ona epická emancipace projevuje na všech rovinách vyprávění, zvláště pak v přechodových textech šedesátých a sedmdesátých let, v nichž můžeme předpokládat postupné upouštění od interpretačních/ didaktických/výchovných tendencí ve prospěch „čistého“ vyprávění, jakkoli ještě nebude dosahovat charakteru moderních narativních textů. Valná většina studií tuto proměnu sleduje na přidělené rovině (rozdíl mezi historizující a historickou prózou; ústup moralistních komentářů apod.), bylo by však třeba pojednat je v souvislostech (například Šidák poukazuje na to, že nemusí mizet daná vyprávěcí technika, ale mění se její funkce, nebo že je určitý význam do narativu začleněn jinými prostředky [s. 89]).
V úvodu, vymezujícím metodologii a rozpětí zkoumaného materiálu, je uvedena poetologická hypotéza o dvou rámcových stavech: „Tím výchozím je pluralita podob zjevného vypravěče a zřetelné, až manifestní strategie řízení čtenářského publika na začátku třicátých let 19. století. Druhým rámcem je postupné tlumení vypravěčské rétoriky, které se sice v některých žánrech prosazuje už v padesátých letech, důslednějším se však stává v průběhu let osmdesátých. A výzkumná otázka zní: jaký byl v mezidobí vnitřní pohyb vyprávění?“ (s. 28). Přes toto explicitní nastínění problému nám monografie předkládá popis stavu mezi zmíněnými póly, nikoli však analýzu onoho pohybu k epické emancipaci. Je to pochopitelné, neboť výzkum se v jádru soustředil na samotné odhalení narativních základů; přesto mohla být v závěru místo sáhodlouhého shrnování jednotlivých kapitol nastíněna hypotéza nová, postihující právě tuto tendenci, jež zásadně ovlivňovala vývoj a podobu předmodernistické české literatury. Nic to ovšem nemění na podstatném přínosu knihy, spíše se zde otevírají další možnosti výzkumu. Stálo by za to věnovat se hlouběji ironii, intertextualitě, narativní koherenci i zobrazení mysli (na což se podle závěrečných poznámek autoři plánují v budoucnu zaměřit).
Alice Jedličková v úvodu vyjadřuje přání, aby knihou zalistovali studenti. Nezdá se, že by to šlo očekávat — na to je monografie příliš „nesystematická“; nevěnuje se konkrétním kanonickým dílům, stylům, žánrům, ale tak nějak všemu; není literárněteoretickou příručkou, ani literárněhistorickým kompendiem. Ve výsledku jde o kvalitní, ryze odbornou publikaci, již ocení především badatelé zabývající se předmoderními texty, neboť odkrývá určité převládající vyprávěcí postupy a poukazuje na jejich funkci a souběžně sleduje jejich petrifikaci do klišé a postupný rozklad, či naopak oživování v objevných narativních invencích.
Alice Jedličková et al.: Narativní způsoby v české próze 19. století. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR/Univerzita Karlova/Karolinum 2022. 540 stran.
Vychází v České literatuře 5/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
