V dnešním příspěvku uveřejňujeme recenze Jaroslava Meda a Rajendry A. Chitnise na monografii Dějiny nové moderny 2.
Obraz literatury v rozkolísaném světě
JAROSLAV MED
Významný literárněhistorický projekt Dějiny nové moderny, mapující příběh české avantgardy z let 1905–1938, už dospěl k vrcholům českého modernismu z let 1924–1934. Druhý svazek z proponované trilogie má mnohoslibný podtitul Lomy vertikál a je dílem kolektivu literárních vědců v čele s Vladimírem Papouškem.
Tak jako v předchozím svazku je zde přítomen autory deklarovaný konstruktivistický přístup k dějinám, umožňující sledovat literární texty v jiných než v tradičních vývojových a kauzálních souvislostech. Tento fakt podtrhuje, jako v předchozím svazku, „Plocha času“ s obsáhlou mapou kulturních událostí dané periody, aby mohl čtenář sledovat nejrůznější souvislosti, jež zůstaly mimo pozornost autorů předkládané práce. Tento přístup je velmi sympatický tím, že nevylučuje jiné metodologické pohledy a možnosti, přičemž hlavní důraz je kladen na literární texty a nikoli na obecné dějiny. Jakýkoli nástin dějinného vývoje se nemůže vyhnout problému periodizace; ta zde vychází z nalezení určitých paradigmatických zlomů, jež znamenaly radikální proměnu literárního diskurzu, proměn imaginace a způsobů, jimiž je koncipováno literární dílo. Tyto zlomy dokumentují v daném období jistý rozpad avantgardních snah, tak jak se vyčerpaly stimuly Teigova poetismu i vize o budoucím novém, sociálně spravedlivějším světě. K analýze těchto vizí, s nimiž chtěla avantgarda likvidovat starý svět, míří ony vertikály, k nimž odkazuje podtitul tohoto svazku.
V kapitole „Ve stínu »krize evropského lidstva«“ diagnostikuje Josef Vojvodík podobu evropské duchovní situace a kultury v zrcadle soudobé filozofie a literatury, vědom si faktu, že zatímco v nově vzniklém Československu převládala optimistická nálada, v ostatních evropských zemích bylo viditelné jisté zděšení a rozčarování nad degradací lidství, odhalené první světovou válkou. Fakt, že se zde ztrácí smysl bytí a upadá se do rozkladného skepticismu, je vnímán jako nebezpečí pro evropského ducha, jak na to upozorňují díla filozofů, jako byli Edmund Husserl, Ortega y Gasset, Julien Benda či Karl Jaspers, jejichž postoje Vojvodík analyzuje. Zvláštní je, že v tomto výběru filozofů není zmíněn Henri Bergson, jehož dílo Dvojí pramen mravnosti a náboženství byl v této době (1932, česky v překladu Václava Černého 1936) vnímán jako výjimečný filozofický čin; mj. hluboce ovlivňující např. Jacquese Maritaina a jeho vztah k tomismu, který byl viditelný i v českém kulturně filozofickém kontextu.
Brilantním způsobem Vojvodík dokládá, jak je v médiu básnického slova (poezie Halasova, Nezvalova, Horova) vyjadřováno radikální znejistění člověka 20. století, hledajícího pevnou půdu pod nohama a nalézajícího (podle Martina Heideggera) pouze nicotu.
Všudypřítomná filozofie i teorie umění se v různých variantách nepřestává zabývat problémem odcizení člověka sobě samému, jeho proměně v pouhou funkci, zbavující jej dějinné i lidské osobitosti. Tento existenciální faktor Vojvodík zkoumá v jeho nejrůznějších variantách a polohách; od osvobození umění od všeho lidského (Ortega y Gasset) přes Waltera Benjamina, konstruktivismus, teorii beztvárnosti Georgese Bataille až k avantgardním utopicko- -eschatologickým vizím surrealistů o „konci umění“ (Jindřich Štyrský). Tento myšlenkový pohyb ve filozoficko-estetickém prostoru autor sleduje a analyzuje velmi podrobně a erudovaně. A právě tento pohyb nemohl opominout ve třicátých letech probíhající diskuzi na téma „krize demokracie“. Zde si Josef Vojvodík všímá katolicky orientovaného časopisu Akord, redigovaného Jaroslavem Durychem, kde vyšly v roce 1931 úvahy rakouského filozofa, sociologa a národohospodáře Othmara Spanna, jež kriticky hodnotily mechanisticko- přírodovědné pojetí vědy z pozice katolického konzervativismu. Spann byl jedním z hlavních teoretiků a propagátorů tzv. stavovského státu, založeného podle středověkého vzoru na korporativistickém uspořádání, vylučujícím střetávání politických stran. Tato teorie nalezla v českém křesťansky orientovaném prostředí značnou rezonanci, jak to dokládají zejména dvě stěžejní práce: Josef Konstantin Miklík: Kniha o dobrém zřízení státu. Kritika demokracie a nový politický systém (1931) a R. I. Malý: Kříž nad Evropou — revoluce XX. století (1933). Škoda, že jejich existenci Vojvodík přehlédl, neboť jinak upozorňuje na soudobou fascinaci středověkem, v němž je viděno jisté východisko z bezbřehého rozpadu tradičních hodnot (objevení Nikolaje Berďajeva v Akordu).
Z románů, v nichž je reflektována soudobá krize myšlení i lidství, si Josef Vojvodík vybral Penězokaze Andre Gida a Stepního vlka Hermanna Hesseho. Gidův román je vnímán jako ukázka tzv. čistého románu, jenž je zbaven veškeré nadbytečné popisnosti a soustřeďuje se na projekci individua v hodnotově rozkolísaném světě. Individualistická koncepce osobnosti je zřetelná zejména v nabízené paralele postoje životního a uměleckého. Román v podstatě odsuzuje pokrytectví společnosti ve jménu svobody individua, jemuž je bráněno prosazovat své přirozené potřeby a sklony; avantgarda tento román uvítala jako výraz osvobození jedince z okovů morálky, což lze doložit tvrzením Vítězslava Nezvala, že Bretonův názor lze vnímat jako konsekventní domyšlení Gidova stanoviska.
Hesseho Stepní vlk je jedním z četných literárních děl mapujících situaci jedince ve světě rozpadu tradičních hodnot (Robert Musil, Thomas Mann, Joseph Roth, Arthur Schnitzler ad.). Koncepčně je Stepní vlk jakýmsi fiktivním deníkem člověka, jenž hledá zakotvení ve světě, který pozbyl kontinuity a celistvosti. V tomto románu jako by se zkondenzovaly všechny příznaky rozpolcenosti esteticky vnímavého jedince uprostřed utilitární měšťácké společnosti.
Svoji velmi podrobnou a poučenou analýzu moderny v tomto období Josef Vojvodík uzavírá přiléhavě varovným konstatováním: „Okolnost, že umění obou katastrofických totalitních ideologií 20. století, nacionálně socialistické i třídně socialistické, je striktně podřízeno harmonizující doktríně více nebo méně bombastického pseudoklasicismu, vylučujícího veškeré »rušivé« prvky, je nad jiné příznačné a stále nabádá k zamyšlení“ (s. 73).
V druhé části této kapitoly nalézáme úvahu Jiřího Brabce o spisovatelích v proměnách poválečného světa; je zde stručně zrekapitulována proměna postavení českých spisovatelů a intelektuálů v nově vzniklém státě, o jehož charakteru a směřování se vedly značné debaty. Jiří Brabec zde upozorňuje na důležité práce Ferdinanda Peroutky, Jiřího Mahena, Otakara Vočadla a především na klíčové dílo T. G. Masaryka Světová revoluce. První část své úvahy posléze Brabec věnuje převážně literatuře překladové, již chápe jako součást národní literatury, ovlivňující její ideové i světonázorové směřování. S velkou akribií si všímá jednotlivých jazykových oblastí, z nichž bylo překládáno, vědom si faktu, že součástí dějin české literatury jsou nejen překládaná díla, ale také dějiny jejich interpretací (vztah k soudobému Rusku, formování avantgardní estetiky). Neobyčejnou a zaslouženou pozornost věnoval Jiří Brabec ruské literatuře — jak soudobé revoluční, tak literatuře emigrantské. Neopominul ani literaturu pražských Němců. Při vší úctě k Brabcově důkladnosti, s níž sleduje překlady v českém literárním kontextu, nelze přehlédnout jeden dosti závažný nedostatek při jeho výčtu překládaných děl. Není zde vůbec zmíněn staroříšský okruh Josefa Floriana a jeho neobyčejně významné překladatelské objevitelství; Léon Bloy, Charles Péguy, G. K. Chesterton, Jehan Rictus, Tristan Corbiere, Georges Bernanos, Sherwood Anderson a celá řada dalších důležitých literárních osobností nenalezla místo v jeho podrobném přehledu.
Druhá část Brabcovy úvahy je věnována souvislostem mezi literaturou a politikou; zde jsou s podrobnou a velice zasvěcenou znalostí analyzovány veškeré peripetie ve vztazích literární obce se soudobou společensko-politickou situací (formování čapkovského okruhu okolo Peroutkovy Přítomnosti, rozpory v komunistické straně a jejich dopad na literární tvůrce, postavení T. G. Masaryka v současném společenském kontextu, střety levicové a pravicové části literární fronty atd.).
Vladimír Papoušek si ve své sondě „Dotek nicoty a rozprava o ohrožené jedinečnosti člověka“ všímá průniku filozofické reflexe do literární tvorby, usilujícího zachytit osud člověka, na něhož doléhá samota a vědomí konečnosti lidské existence. Papoušek upozorňuje na zrození pojmu existence, jenž vytvořil nový způsob indexování lidského pobytu ve světě i společnosti; do popředí se dostávají tendence noetické, dominující nad aspekty estetickými, nekonečno časoprostoru se stává součástí básnického univerza. V těchto souvislostech se ve třicátých letech autoři ujímali ontologických témat, chtějíce čtenářům poskytnout jistou psychologickou sondu o životě jedince, ztrácejícího se ve složitostech soudobého světa. Při této příležitosti se jazyk filozofie existence stále více sbližoval s jazykem básnickým, jak Papoušek upozorňuje při setkání s filozofií Martina Heideggera či Gabriela Marcela. V těchto souvislostech analyzuje Papoušek velmi podrobně a zasvěceně autory, kteří objevují jedinečnost lidské existence v kontextu s tajemstvím bytí; to znamená, že jsou zde uváděni do literatury jak autoři křesťanské orientace typu Jana Čepa či Jaroslava Durycha, ale také Richarda Weinera, Egona Hostovského či Milady Součkové. Z cizích autorů, směřujících ve své tvorbě k existenciální sebereflexi, nemůže být opominut James Joyce ani autoři křesťansko-existenciálního ladění, jako byli Georges Bernanos a François Mauriac; jsou zde také připomenuti tehdy málo známí američtí spisovatelé (William Faulkner, Sinclair Lewis). Spolu s Vojvodíkovou vstupní studií tak před sebou máme ucelený vhled do filozoficko-noetického směřování literární tvorby v letech 1924–1934, což je velmi důležitý fakt pro poznání moderny.
Rozpad tradičních hodnot, způsobený první světovou válkou, a hledání jistot v peripetiích doby, byly viditelné v celém prostoru literární moderny těchto let. I přes hlasitě anoncovanou levicovost se zde objevují příznaky tradiční touhy člověka po spočinutí v něčem nepomíjivém a nadosobním, jak to nabízí cesta k Bohu. Tato touha po nepomíjivých hodnotách se nemohla nedotknout i literární tvorby, což dokládá kapitola „Prostor spásy i prázdna. Česká literatura 1924–1934 v doteku s katolicismem“, jejímž autorem je Michal Bauer.
Český katolicismus prošel po konci války složitým vývojem, zbavujíce se stoletého sepětí „oltáře a trůnu“; a právě tento tzv. austrokatolicismus odcizoval katolickou církev společnosti, zejména vrstvám inteligence. Michal Bauer nemohl při svém pohledu na katolicky orientovanou literaturu pominout nejstarší český katolický časopis Archa (vycházející v letech 1912–1948), jasně dokumentující velmi průměrnou literární hodnotu děl inspirovaných katolictvím; převaha eticko-sociálních motivací nad hodnotami estetickými odsouvala tato literární díla na okraj soudobého literárního kontextu. I když Bauer zkoumá toto vývojové období velmi podrobně, musel konstatovat, že vyjma jistých překladatelských aktivit (O. F. Babler) zůstal tento proud katolicky orientované literatury mimo vývojové tendence doby a stal se posléze jistým bezpříznakovým anachronismem.
Zakladatelskou osobností nově prožívaného katolictví ve dvacátých letech se stal Jaroslav Durych, jehož aktivity spojovaly církevní ortodoxii s útočností vůči liberalismu a levicové avantgardě. Michal Bauer velmi podrobně analyzuje Durychovy časopisecké aktivity (Rozmach, Akord ad.), ale nepomíjí ani jeho literární dílo. Dále si všímá nejednoho z neuralgických bodů soudobého katolictví, jak je reflektovala tehdejší publicistika (zejména Durychova) — vztah k T. G. Masarykovi, poměr ke Karlu Čapkovi, problém fašismu, kult březinovský apod. Přirozeně nemohl přehlédnout neobyčejně iniciativní podíl na obrodě katolictví, vytvářený staroříšským okruhem okolo Josefa Floriana. Při té příležitosti analyzuje a charakterizuje dílo některých výrazných protagonistů katolické literatury, jako byli Jakub Deml, Jan Čep i Bohuslav Reynek; je pouze s podivem, že zde není uveden nikdo z nastupující generace katolických básníků, kteří nesporně obohatili diapazon české katolické literatury tohoto období (Jan Zahradníček, Václav Renč, Josef Kostohryz).
Díky poučenému vhledu a znalosti dané problematiky dokázal Michal Bauer beze zbytku postihnout problematiku tohoto složitého literárněhistorického období, v němž se setkávala a střetávala literární katolicita s modernitou.
Při pohledu na politicko-společenskou situaci let 1924–1934 nemohl být přehlédnut fakt boje o národní identitu, hledající oporu jak ve vypjatém nacionalismu, tak v návratu k půdě jako základní jistotě národního bytí. Tuto společensko-kulturní problematiku se snaží zmapovat sonda Veroniky Veberové „Mystika půdy, národa a krve. Spisovatelé ve vztahu k tradicionalistickým a regionálním kulturněpolitickým aspektům v letech 1924–1934“. V úvahách a polemikách okolo pojetí národní identity nemohly být přehlédnuty dva zásadní politicko-společenské faktory: pozemková reforma, vytvářející prohloubený vztah k půdě (vznik agrarismu) a rozmach integrálního nacionalismu jako ideového protichůdce všech avantgardních tendencí. Uvažovat o integrálním nacionalismu není možné bez pohledu na osobnost Viktora Dyka, jenž je jeho hlavním ideovým představitelem. Zde mohl být připomenut zejména Dykův vztah k T. G. Masarykovi, odhalující mnohá úskalí Dykova pojetí národní existence.
Velmi podrobně si Veberová všímá, jak se projevil vztah k půdě, k „rodné hroudě“ v literární tvorbě. Počínaje tradicionalistou Jindřichem Šimonem Baarem analyzuje autorka veškeré tvůrčí směřování tímto směrem až k vrcholným dílům ruralistů, sdruženým okolo časopisu Sever a východ. Samotný pojem ruralismus se v podstatě vytvořil (1932) až v průběhu velmi bohaté a složité diskuze, v níž byl vymezován rozdíl mezi regionalismem a ruralismem. Zatímco regionalismus byl vnímán jako výraz určitého pnutí mezi centrem a periferií, s akcentováním jisté specifičnosti periferijních oblastí (zde sehrál jistou roli i vliv francouzského, tehdy velmi překládaného regionalisty Charlese-Ferdinanda Ramuze), naproti tomu ruralismus byl spíše oslavou tradičního vztahu k půdě, oslavou selství, ohrožovaného dekadentními městskými vlivy. Autorka si všímá všech účastníků této obsáhlé diskuze, a tak zde nalézáme všechny představitele ruralistického hnutí i s výčtem těch nejpodstatnějších literárních děl, jimiž vstoupili do dějin české literatury.
Velmi zajímavá je sonda Libuše Heczkové „(Ženské) tělo zdravé, invalidní, mizející a plodné“, jejímž prostřednictvím vstupujeme do literárněhistoricky nepříliš analyzovaného prostoru, jímž je ženská tělesnost jako součást modernity. Genderová optika se v této studii prolíná s pocitem, že s ženstvím nelze tak jednoduše skoncovat, stejně jako se nelze vymanit z řeči, jež toto ženství formuje. Heczková nás především seznamuje se soudobou tzv. četbou pro ženy, v níž jsou zobrazeny víceméně typické ženské postavy své doby; dokládá to na řadě prozaických děl. Pro soudobou avantgardu, s jejím příklonem k levicovému materialismu, byl však příznačný jistý příklon k tělesnosti, jehož důsledkem byla i proměna fenoménu ženství, demetaforizace ženského těla. A právě tato tělesnost modernismu hledala svůj výraz a nalézala jej v radikální proměně tělesného jevištního pohybu a tance. V jeho rámci se objevuje výrazový tanec jako jeden z nejzajímavějších projevů moderního umění, v němž se děje poezie tělem; je neoddělitelná od slova, ale zároveň se od něho osvobozuje. V těchto souvislostech si Heczková všímá tvorby avantgardních režisérů (Jindřich Honzl, Jiří Frejka, E. F. Burian), snažících se vytvářet básnický tvar pro pět smyslů, a velmi podrobně analyzuje vliv Paula Valéryho a překladu jeho eseje Duše a tanec (1929), v němž se uvažuje o poezii, jež se děje tělem.
Ve velmi podrobné situační zprávě o postavení ženy v soudobé literatuře (není vynechán ani exkurz o nahotě a homoerotické tvorbě) dospívá Heczková posléze k závěru, že to byl poetismus, ale především surrealismus, který se nejradikálněji podílel na detabuizaci lidské sexuality, na defetišizaci ženství a v literatuře promlouval nejotevřeněji o lidských sexuálních touhách a představách.
Sonda Jana Wiendla s názvem „Syntézy v poločase rozpadu“ analyzuje generačně založené kritické a básnické koncepty let 1924–1934. Wiendl se zaměřil na čtyři umělecko-kritické modely, jejichž autoři byli spojeni byť různorodou, nicméně stejnou generační zkušeností. Tyto modely Wiendl posléze analyzuje na programových a kritických výkonech Karla Teigeho, Františka Götze, Bedřicha Fučíka a Bedřicha Václavka. Samozřejmě nepůjde jen o tyto osobnosti, ty jsou pouze zosobněním určitých názorů a postojů, vytvářejících složitě strukturovanou soudobou umělecko-kritickou skutečnost, pro niž je charakteristická jistá sebestřednost a kritická nesmiřitelnost. Autor této sondy velmi podrobně a citlivě zkoumá jednotlivé programové texty a jejich literární realizace (nemohl přirozeně nezačít Teigovým poetismem), přičemž kriticky zkoumá určitá klíčová literární díla (Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Josef Hora, Jakub Deml), v nichž vidí jisté umělecké zosobnění daných programových koncepcí. Jan Wiendl se je snaží vnímat v jejich historické pluralitě — vědom si všudypřítomné „krize demokracie“ —, jež umožňuje jejich vnímání bez jakýchkoli ideologických předporozumění. A tak máme před sebou neobyčejně erudovaný vhled do složitého přediva umělecko-historického panoramatu české literatury v letech 1924–1934. Touto kritickou sumarizací se tak uzavírá řada literárněhistorických statí a kritických sond, jež mapují a interpretují literární a umělecký život tohoto období. Spolu s nesmírně podrobnou mapou literárního a kulturního dění těchto let — zde svazek přirozeně navazuje na předchozí díl — máme před sebou monumentální dílo, shrnující vše podstatné o české avantgardě, jaké nemá v naší literárněhistorické tvorbě obdoby.
Různočtení nové moderny
RAJENDRA A. CHITNIS
Druhý svazek Dějin nové moderny na první pohled imponuje, stejně jako ten předchozí, velkolepým formátem a balením. Přehledné stránky jsou hojně opatřeny fotografiemi a barevnými reprodukcemi výtvarných děl. Po úvodu a sedmi analytických kapitolách je asi třetina knihy věnována „mapám literárního a kulturního dění“ pro každý rok sledovaného období, zahrnujícím seznamy vybraných nových původních děl a edic české beletrie, přeložených zahraničních děl a českého a světového psaní o literatuře a krátké odkazy na hlavní události v české a světové literatuře v daném roce. Nejedná se tedy o knihu, kterou by si čtenář chtěl vzít na cestu. I s ohledem na cenu je určena spíše pro školní, univerzitní nebo veřejné knihovny, kde si najde místo vedle slovníků, encyklopedií a příruček, věnovaných dějinám české literatury. Autoři ostatně hledají své čtenáře „v řadách vysokoškolských studentů a širší odborné a kulturní veřejnosti“ (s. 9). Knihou navíc neproniká žádný řídící argument — „»esenciální logos«, klíčový činitel, hybatel diskurzivního rámce“ (ibid.) —, který by nutil čtenáře probírat ji od začátku do konce, aby sledoval vývoj jejího smyslu.
Provedení knihy nicméně poněkud klame. Dějiny nové moderny nelze považovat za čistě informativní dílo, které má čtenář sundat z poličky, aby zkontroloval fakta. Autorský kolektiv explicitně rezignuje „na úplnost, která není nikdy dosažitelná a která je jen mýtem o celistvosti“ (ibid.). Všechno od samotné struktury, organizace a zaměření na osobnosti a texty, kterým autoři věnují pozornost a zahrnují do seznamů děl na konci knihy, je výsledkem volby. Za spolehlivost a kvalifikovanost této volby ručí odborná pověst jednotlivých autorů — Vladimíra Papouška, Josefa Vojvodíka, Jiřího Brabce, Michala Bauera, Veroniky Veberové, Libuše Heczkové, Jana Wiendla a Petra A. Bílka. Kniha sice vypadá monumentálně, ale chce patřit do světa „různočtení“, kde nic není definitivní. Funguje tedy jednak jako jeden možný, byť rozsáhlý a podrobný úvod do sledovaného období, jednak jako příspěvek k metodologii psaní dějin české meziválečné literatury i literárních dějin vůbec. Zůstává otázkou, zda jsou tyto cíle slučitelné v takto koncipovaném celku.
Část české literární vědy se soustředí na mapování literární historie, na tvoření a zvěčnění kategorií, hierarchií a nálepek. Zvedl jsem právě hlavu ke svým poličkám a podíval jsem se na množství příruček a slovníků, po kterých sahám každý týden a jako učitel a badatel se bez nich neobejdu, občas však působí jako náhrada skutečné literární interpretace. Nelze přehlédnout ideologickou funkci této organizační práce, jde-li o vyloučení či marginalizaci jmen a děl nebo naopak o „vracení“ dříve vyloučených. Touha po celistvosti, definitivnosti a „objektivitě“ je v českém kontextu pochopitelná v případě těch období, kdy byl obraz literárního dění očividně neúplný a zkreslený. O těchto souvislostech v Dějinách nové moderny takto přímočaře nikdo nepíše, ale tušil jsem je zvláště v kapitole Vladimíra Papouška „Co lze slovy dělat s dějinami literatury v dějinném čase?“. Vedoucí redaktor zde shrnuje teoretické úvahy autorského týmu a představuje metodologický úvod i určitý „návod k použití“ pro čtenáře. Papoušek vychází především ze severoamerického pragmatismu a neopragmatismu, nového historismu a teorií recepce a řečových aktů, aby hájil postup, který není založen na představě tradice a kontinuity — „projasňování“ či „zpřesňování“ pohledu předchůdců — a „hledání pravdy o dějinách, respektive pravdy v dějinách“, ale obrací pozornost „ke způsobům utváření rozvrhů světa při zacházení s literárními texty jako s objekty, jimž je přisuzována určitá hodnota, a právě proto se stávají předmětem lidské řeči a vyjednávání. Samotné literární texty pak nejsou mlčící entitou s hodnotou, která má být objevena, ale stávají se entitami, jež samy navrhují určitý rozvrh skutečnosti a zároveň vstupují do vyjednávání o sobě samých“ (s. 12–13). Toto tvrzení se objevuje hned na začátku poměrně hutného teoretického úvodu, jehož styl se podstatně liší od následujících čtenářsky přístupnějších literárněhistorických kapitol. Nechci podceňovat schopnost českého studentstva a širší odborné veřejnosti vstřebávat teoretický žargon, ale zdá se mi, že pro účely předpokládaného publika a pro atraktivitu knihy nevyžaduje přístup autorů tak odborně založené a složité ospravedlnění.
Vlastní naplnění výše naznačeného přístupu však znamená opravdový přínos pro historiografii literární epochy, která jako snad žádná jiná trpěla již zmíněnou hierarchizací. Většina předchozích prací znovu a znovu poslušně opakovala ideologická, často hrubě politicky motivovaná rozdělení, která vznikla v meziválečném období mezi umělci a kritiky a zamlžila estetickou či myšlenkovou spřízněnost, existující navzdory politickým a náboženským rozporům. Již v přehledových pracích pro školy, univerzity a širší veřejnost z devadesátých let, v kterých převažuje zmíněný sklon k celistvosti popisu, vyváženosti a zaplnění mezer, najdeme nejen pečlivé výčty všech hlavních trendů, ale také rodící se vědomí možnosti sledovat míru této spřízněnosti. V obou svazcích Dějin nové moderny je toto vědomí důkladně a ambiciózně rozvíjeno na základě jednak širokého pojetí „moderny“, vymezené spíše časově než jako literární směr či estetika příznačná pro vybrané autory daného období, jednak celkového pochopení literatury „nové moderny“ jako vyjadřování všeobjímajícího pocitu rozpadu a krize nebo reakce na tyto pocity.
V prvním svazku dojem bohatosti, paralelnosti a dialogičnosti těchto reakcí posílilo sledování literárního dění skrze perspektivu („průřezem“) určitého roku. V analytických kapitolách druhého svazku autoři úplně neopustili tuto strukturu, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale sledují jednotlivá léta v kapitolách věnovaných vybraným tématům. Tímto rozdělením se rezignuje na možnost nabízenou „Plochou času“ na začátku svazku, srovnat například Vančuru s Durychem nebo Hostovského s Halasem; zvolený přístup svědčí o tom, že autorský kolektiv by proti takovému „přecházení“ mezi vžitými kategoriemi vůbec nebyl, ale asi by vznikl až příliš komplikovaný obraz období, v němž množství vydaných knih nesmírně vzrostlo. Rozdělení tematických kapitol odpovídá myšlence vyjádřené podtitulem, že právě v letech 1924–1934 „vertikály sdílené víry v budoucí dokonalý svět, v možnosti radikální transformace společnosti a její kultury se začínají narušovat, zalamovat, aby se postupně zhroutily“ (s. 10). Je zajímavé, jak toto období vnucuje matematická přirovnání; sám jsem kdysi na stránkách tohoto časopisu uvažoval o užitečnosti představit si českou meziválečnou literaturu spíše jako jakýsi složitý, dynamický množinový diagram, poukazující na to, co spojuje a rozděluje nejrůznější autory. Proto asi nemohu než mít radost z podobné myšlenky formulované v poslední kapitole svazku, kde Jan Wiendl píše: „nahlížet na modernistické a avantgardní umění prizmatem snahy obhájit v jeho rámci určitou dominantní koncepci, vykládat ji jako tzv. vývojově stěžejní, určující z hlediska jistých imanentních dispozic, »přednastavených« ideových či metodologických hledisek nebo zkrátka na základě konsenzu odborné society […] je procesem, který znemožňuje snahu vnímat historické vazby v jejich pluralitě a v jejich dobovém protínání.“ Prosazuje se tedy přístup, který má mimo jiné přispět k poznání tohoto umění „jako hnutí plurálního a vnitřně rozrůzněného“ (s. 323).
Wiendl svá slova vztahuje především na levicovou avantgardu, dlouhou dobu nejprivilegovanější, zároveň však ideologicky nejvíce zjednodušovanou část české literatury meziválečného desetiletí. Jeho názor však platí i pro zbytek kapitol, kde jde autorům rovněž o fragmentaci utkvělých programatických představ o skupinách a hnutích a o vnímání spisovatelů jako jednotlivců s vlastními vizemi umění a života. Zaměření kapitol není sice revolučně jiné, než by se dalo očekávat, ale buď do kontextu uvádí módní zahraniční přístupy — v tomto vyniká kapitola Libuše Heczkové, věnovaná „(Ženskému) tělu zdravému, invalidnímu, mizejícímu a plodnému“ —, anebo mění tradiční důraz nebo úhel pohledu. Kapitola, která by se v pojetí někoho jiného možná zabývala „psychologickým realismem“, je v Papouškových rukou, podle autorova dlouhodobého zájmu, věnována v širším smyslu slova „existencialismu“. Na ni do určité míry navazuje následující výklad Michala Bauera, který se sice zabývá již tradičním tématem — meziválečnou katolickou literaturou —, ale zdůrazňuje u různých autorů osobní spirituální koncepce. Obdobný přístup lze pozorovat u Veroniky Veberové, jejíž kapitola věnovaná především konzervativnímu nacionalismu rozšiřuje téma „mystiky půdy“ od úzké skupiny ruralistů k jeho složitějším zpracováním v širším kontextu a pokouší se o stopování jeho „stojatějších“ a bujnějších proudů. Jan Wiendl pak nejen poukazuje na různorodost poetistů, ale také poněkud opravuje jejich status v daném období, když vyzdvihuje práce dalších avantgardních umělců a teoretiků.
Dějiny nové moderny vznikají v rámci projektu o dějinách novější české literatury v nadnárodních kontextech. Zatímco se mnohé přehledové práce často spokojují s povrchními, všeobecnými poznámkami o tom, co se právě neslo evropským či světovým éterem, historizující kapitoly Josefa Vojvodíka a Jiřího Brabce, ale i Papouškova kapitola o bytí a existenci vykládají přesněji, jaké texty nejvíce ovlivňovaly tehdejší kulturní život a tvorbu. Zvlášť v Brabcově kapitole o překladu jako součásti národní literatury vzniká dojem nikoli pouze otrockého kopírování světových vzorů, ale získáváme představu o (bohužel vesměs fiktivním) dialogu, který čeští umělci, kritikové a myslitelé vedli s okolním kulturním světem jednak svými texty, jednak svými volbami textů a myšlenek.
Kromě metodologie, kterou Dějiny nové moderny oživují výzkum tohoto období, lze tedy vyzdvihnout i uznání tvůrců jako nezávislých, složitých individualit, které jsou otevřeny světovým vlivům, ale nejsou jim zcela podřízeny. Známá a často zdůrazňovaná bohatost české meziválečné literatury se v Dějinách nové moderny projevuje poněkud novým způsobem; není redukována na několik základních linií, skupin či konfliktů, do kterých jsou řazena hlavní jména, ale je naopak rozmnožena ve své pestrosti, různorodosti i sofistikovanosti. Dějiny nové moderny s ohledem na různorodost svých cílů nemohou uspokojit všechny čtenáře. Významně však přispívají k uvolnění představ a přístupů o meziválečné české literatuře, což je rys, jímž se vyznačují i některé další současné studie o této literární epoše. Dějiny nové moderny vypadají jako milník, ale lze je vnímat také jako křižovatku.
Vladimír Papoušek et al.: Dějiny nové moderny 2. Česká literatura v letech 1924–1934. Lomy vertikál. Praha, Academia 2015. 622 stran.
Vyšlo v České literatuře 2/2016.
