Jméno rodáka z Vysočiny Emila Saudka bylo odborné veřejnosti až do nedávna známo především v souvislosti s jeho překlady poezie Otokara Březiny do němčiny, zbytek jeho rozsáhlého překladového díla stejně jako jeho působnost coby prostředníka mezi českou a německou kulturou v povědomí čtenářů chyběly. Jen nemnozí rovněž dokázali uvést jméno Emila Saudka do souvislosti např. s Věrou Saudkovou (snacha) či Janem a Kájou Saudkovými (prasynovci).
To se změnilo rokem 2022, kdy o tomto překladateli, kulturním propagátorovi a mimořádné postavě vídeňského i pražského intelektuálního prostředí na přelomu tisíciletí a v první polovině 20. století a jeho tvorbě vyšly hned dvě publikace. Tou první je českojazyčná kniha editorů Lucie Merhautové a Michala Topora Nalezen v překladu. Emil Saudek (1876–1941), kterou vydal Institut pro studium literatury. Autorsky se na ní podíleli kromě obou zmíněných vydavatelů i další přední tuzemští a zahraniční germanobohemisté a germanobohemistky Ines Koeltzschová, Václav Petrbok a Štěpán Zbytovský. Druhou knihou je pak německojazyčná publikace Emil Saudek (1876–1941). Ein Übersetzer und Kulturvermittler zwischen Metropole und Provinz, kterou vydalo německé nakladatelství Böhlau. Kromě samotných vydavatelů Lucie Merhautové, Michala Topora a Václava Petrboka do knihy přispěli opět Ines Koeltzschová a Štěpán Zbytovský, dvě kapitoly napsali i Vratislav Doubek a Josef Vojvodík. Německá publikace je výstupem grantového projektu Found in Translation. Emil Saudek und die jüdisch-tschechisch-deutschen Interaktionen im „kreativen Milieu“ Wiens, který se uskutečnil ve spolupráci Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky a Institutu pro studium literatury. Předmětem této recenze je zejména českojazyčná publikace, letmé srovnání obou knih je ale přesto namístě. Obě se sice věnují Emilu Saudkovi a jeho dílu a napsali je z větší části stejní autoři a autorky, liší se ale obsahem i strukturou a v žádném případě se nejedná o identické, byť jinojazyčné texty.
Deset kapitol rozsáhlé českojazyčné publikace v chronologickém pořadí mapuje pětašedesát let Saudkova života odehrávajícího se převážně mezi Prahou a Vídní. První z kapitol jde hlouběji do historie rodu Saudků a odkrývá jejich židovské kořeny na Vysočině, dokonce jsou v ní detekováni i předci pochovaní na humpoleckém židovském hřbitově. Tato kapitola ukotvuje Saudka v drsné krajině Českomoravského pomezí, vykresluje jeho mládí v asimilované českojazyčné židovské rodině žijící v malém městečku Polnička u Žďáru nad Sázavou a dobu jeho studií na německém gymnáziu v Jihlavě (1887–1895), která byla tehdy německým jazykovým ostrovem a kde v té době žilo asi 1 500 Židů (z celkového počtu necelých 25 tisíc obyvatel). Zmapování této fáze Saudkova života se jeví jako zcela zásadní, neboť právě v ní pramení jeho rozkročenost mezi češtinou a němčinou, která jej provázela po zbytek života a stala se i jeho životní a pracovní náplní. Autor této kapitoly, Václav Petrbok, se na rozdíl od svých kolegyň a kolegů, kteří pracovali i s rodinným archivem a autorovou korespondencí, musel spolehnout téměř výlučně na úřední dokumenty, neboť Saudek ve svých zápiscích tuto dobu prakticky míjí. Nezmiňuje ani své spolužáky z jihlavského gymnázia, pozdějšího skladatele a dirigenta Gustava Mahlera ani Karla Hanse Strobla, který se ve dvacátých letech proslavil jako autor studentských románů, na konci třicátých let se ale dal plně do služby nacismu a stal se dokonce významných nacistickým pohlavárem v oblasti kultury.
S těmito potížemi se autoři a autorky následujících kapitol ovšem potýkat nemuseli, k dispozici totiž měli celou řadu Saudkových dokumentů, čerpat mohli i z unikátního rodinného archivu, který jim poskytli Saudkovi vnuci František a Vladimír Saudkovi a Anna Třeštíková. Každou kapitolu tedy provázejí výňatky ze Saudkovy korespondence, zápisků, jsou citovány i Saudkovy texty (fejetony, statě, recenze apod.). Především díky nim před námi vyvstává plastický obraz Saudka jako vášnivého milovníka Březinových textů a jeho touha zprostředkovat jeho dílo i německým čtenářům („Co znamenají mé osobní záležitosti — jich zdar či nezdar — proti této nedočkavé touze viděti krystaly Vaší krásné moudrosti roztavené v krvi všech bratrů a sester“ [Emil Saudek Otokaru Březinovi, 6. 10. 1903, s. 81]), jako přítele a obdivovatele Josefa Svatopluka Machara („Slovutný pane, již dávno pobízí mne vděčnost vysloviti Vám, drahý průvodce duší na cestách pravdy a krásy, svůj dík za tisíce rozkoší a slastí, jež způsobilo mi Vaše božské slovo.“ [Emil Saudek Josefu Svatopluku Macharovi, 28. 2. 1898, s. 58]), kongeniálního překladatele („Ovšem překládati znamená originálem způsobenou vlastní činnost básnění, a proto se snadno stává, že činnost, čistě vědomá, záležející v zachování věrnosti doslovné, má někdy těžké postavení. Smířiti tyto dva požadavky musí být ovšem ideálem a doufám, že se mu přiblížím…“ [Emil Saudek Emanuelu Chalupnému, 23. 4. 1907, s. 117]) a nadšeného a neúnavného propagátora české literatury a kultury v zahraničí („Brzo bude Březina slavnou osobností světové literatury, neb bude se o něm psáti všudy! […] jsem šťasten, že český duch najde nového velkého uznání v cizině a že tato se dovtípí, že máme ještě víc pokladů, o nichž nevědí.“ [Emil Saudek Miloslavu Hýskovi, 27. 10. 1908, s. 147]). Saudkova činnost kulturního prostředkovatele je spjata především s prostorem Vídně, který pro něj představoval tranzitní místo — most, přes který se česká kultura nejenže rozšíří dále do Evropy, ale který napomůže i posílení její prestiže a tím případně ovlivní i politická jednání o česko-německých vyrovnáních („Myslím, že zdejší vhodné ovzduší musí z nás učiniti propagátory českého umění, každého dle jeho sil a vloh. […] Známosti s Němci dávají nám zde příležitost ukázati jim dle okolnosti český obraz, českou plastiku, upozorniti je na překlady, na informační články a časopisy […], zazpívati nebo zahráti jim národní nebo jinou píseň atd.“ [Emil Saudek: „Jeden z úkolů českého inteligenta ve Vídni!“, s. 364]). Prakticky se Saudkovy snahy o kulturní sbližování kromě překladatelské činnosti projevovaly např. spoluorganizováním literárních večerů, účastí v ustavení spolku Deutsch-czechisches Komitee nebo přípravou nakonec nevydaného almanachu „Aus dem modernsten Böhmen“ ad. Zmapování Saudkova téměř třicetiletého působení ve Vídni v letech 1895 až 1922 proto představuje zcela zásadní badatelský počin. Tři kapitoly („Úvodní vídeňské desetiletí [1895–1905]“, „Vystoupení na scénu [1905–1908]“ a „Mezi Vídní a Prahou, centrem a předměstím: publicistické okruhy, personální sítě, postoje a tvorba“) zachycují Saudkův příchod do Vídně, seznámení se a následné přátelství s básníkem Macharem a jeho postupnou integraci do vídeňského kulturního života, počínaje okruhem slavistů (Josef Karásek, Jaromír Doležal a Miloslav Hýsek), přes vytváření kontaktů a sítí mezi Prahou a Vídní až třeba po zapojení se do duchovní platformy Volná myšlenka.
Následně je v chronologickém sledu pozornost věnována Saudkově činnosti během první světové války, v době převratu a vzniku Československa a jeho „pražským létům“. Již v posledních válečných letech lze přitom podle autorky kapitoly „Čas převratu (1917–1922)“ Lucie Merhautové vysledovat změnu v rétorice Saudkových textů a zaujetí určitého nacionalistického stanoviska projevujícího se především v polarizaci „našeho“ a „cizího“ („Ale naši čeští lidé nemyslí na sebe; každý nosí smutek všech a pociťuje jeho společnou váhu. […] lid vídeňský jest »lidem bez dějin« a lid český žije bohatě smutkem i radostmi všech svých předchozích věků!“ [Emil Saudek: „České léto v Praze“, s. 503]). V roce 1922 Saudek přesídlil z Vídně do Prahy, kde získal místo vrchního prokuristy v nově vzniklé Anglo-československé bance. Jeho manželka Elsa a syn ho následovali o rok později. Přesun do Prahy byl pro Saudka spojen s jistým rozčarováním: došlo k zpřetrhání mnoha vídeňských vazeb (např. spolupráce s Vídeňskými listy), což mimo jiné vedlo k zeslabení jeho publikační činnosti, a jemu samotnému se nedařilo zcela proniknout do nového prostředí. O to víc se to ale povedlo jeho synovi Erikovi, který vstoupil do povědomí pražské kulturní obce již krátce po maturitě v roce 1924 a záhy se zde etabloval jako kritik a překladatel české literatury do němčiny (podílel se např. na překladu Goethova díla pod vedením Otokara Fischera). Pro jeho otce, Emila Saudka, se dvacátá léta naopak nesla ve znamení ústupu z české kulturní scény. To se změnilo až rokem 1930, kdy Emil Saudek odešel z Anglo-československé banky a navázal spolupráci s německojazyčným týdeníkem Prager Börsen-Courier, kde až do roku 1937 publikoval celou řadu různě zaměřených článků.
Závěr Saudkova životního příběhu tvoří poslední kapitola „Na hraně zapomnění“. Zmiňuje osudy rodiny Saudkových v letech protektorátu: Emil Saudek zemřel 23. 9. 1941, jeho žena Elsa byla transportována do Terezína a pak do Osvětimi, kde zahynula, syn Erik Adolf válku přežil zejména díky sňatku s nežidovkou, pod pseudonymem byl dokonce i překladatelsky činný. Právě v této době začíná proces Saudkova postupného mizení z české literatury a paměti. V protektorátu byl coby Žid zcela eliminován z oficiálního diskurzu, ale ani po válce svými předválečnými snahami o sbližování mezi Čechy a Němci a svou spojitostí s Vídní nezapadal do nově nastoleného řádu „lidovosti“ a „pokrokovosti“. Na své znovuobjevení ale musel čekat dokonce dalších třicet let i po roce 1989.
Celá kniha je sice primárně zaměřena na osobu Emila Saudka, je ale zajímavá a obohacující především tím, že jeho život a dílo zasazuje do širšího kontextu a souvislostí, věnuje se jeho rodině a souputníkům, obšírněji těm, kteří do Saudkova života zasáhli (kromě zde zmiňovaných např. Emanuel Chalupný, Hermann Bahr, Otokar Fischer, T. G. Masaryk, Hugo Sonnenschein, Albert Ehrenstein, Franz Werfel, Růžena Svobodová, Ivan Olbracht, Kurt Wolff a mnozí další) nebo jen zmínkou těm, kteří se jej jen letmo dotkli. Publikace vyplňuje celou řadu bílých míst ze Saudkova života a tvorby, neopomíjí přitom ale ani fakta známá, která dále rozšiřuje, doplňuje a usouvztažňuje. Celá jedna kapitola je tudíž věnována Saudkovu překladu Březinovy sbírky Ruce (něm. Hände [1908]). Michal Topor v ní podrobně popisuje genezi překladu, na němž Saudek začal pracovat v roce 1907 a který se nakonec rozhodl knižně sám vydat. Březinovo dílo vůbec tvořilo jeden z pilířů Saudkova překladatelství. Čtenář se zde dozvídá i mnohé o soudobé recepci a o významu tohoto básníka pro česko-německé kulturní vztahy. Na základě analýz překladů Březinových básní Saudkem, Otto Pickem a Pavlem Eisnerem se podařilo odhalit Saudkův jedinečný překladatelský rukopis.
Osud Emila Saudka vykreslený v této osmisetstránkové publikaci je příběhem českého asimilovaného Žida v turbulentní době na přelomu tisíciletí a v první polovině 20. století. Jeho život představuje jednu z možných identit, které se Židům tehdy na území Českých zemí nabízely. V multinárodnostní Rakousko-Uherské monarchii a poté i v mladém Československu se Židé mohli rozhodnout, zdali se přihlásí k češství či němectví, měli na výběr z několika jazyků (čeština, němčina, jidiš, ivrit). Emil Saudek byl výjimečný tím, že se hlásil k češství a němčinu používal pouze jako nástroj k zprostředkovávání české literatury a kultury a nikdy ji neuplatnil pro vlastní literární ambice.
Srovnáme-li českou publikaci s německou, poslední jmenovaná není uspořádána chronologicky, ale je tvořena vnitřně provázanými autorskými studiemi zaměřenými především na Saudkovo překladatelství a jeho vídeňské období. Některé studie německého svazku zobrazují širší kulturní a historický kontext (např. studie Václava Petrboka o překladatelích a překladatelkách českých zemí nebo text Vratislava Doubka o zpravodajcích a kulturních prostředkovatelích Gustavu Eimovi, Josefu Penížkovi a Bedřichu Hlaváčovi), další jsou pak zaměřeny na samotného Saudka, a to jak na jeho činnost překladatelskou, tak i na jeho působení jako kulturního prostředníka: Lucie Merhautová se ve svých studiích zabývá Saudkem a jeho činností během jeho vídeňského období, jednak mapuje Saudkovo překladatelství a prostřednictví na pozadí vídeňského prostředí a dále rozkrývá jeho vztah k básníku Macharovi, s nímž se Saudek během svého života ve Vídni seznámil a spřátelil. Několik studií se z různých hledisek věnuje Saudkovu vztahu k Březinovi a jeho překladům: Josef Vojvodík předkládá čtenářům Saudkovo interpretování Březinových básní a uvádí je do souvislostí s modernou začátku 20. století. Michal Topor se zabývá genezí překladu Březinovy sbírky Ruce a ranou recepcí tohoto překladu, jímž Saudek Březinovi otevřel cestu k mezinárodnímu uznání. Štěpán Zbytovský v jedné studii podrobuje analýze překlady Březinových básní i dalších překladatelů jako byli Otto Pick, Paul Eisner, Albert Ehrenstein nebo Rudolf Fuchs. V další pak zkoumá vliv rakouských expresionistů Hugo Sonnenscheina a Alberta Ehrensteina nejen na Saudkovu tvorbu, ale i na jeho pojetí literatury vůbec. Dvě kapitoly jsou věnovány roli Saudkových překladů v přelomové době 1917 až 1922, a to na příkladu překladu Masarykova spisu Nová Evropa (Lucie Merhautová) a vesnických příběhů židovského spisovatele Vojtěcha Rakouse (Ines Koeltzschová). Těžištěm poslední, jedenácté kapitoly je pak překladatelská činnost Saudkova syna Erika Adolfa Saudka. Na rozdíl od českého svazku v německém chybí Saudkova korespondence a texty, část lze najít pouze v dílčích studiích (např. ve studii Michala Topora o překladu sbírky Ruce).
Lze konstatovat, že tvůrci a tvůrkyně obou publikací v podstatě pokračují v Saudkově odkazu tvoření mostů mezi kulturami. Nejenže vrátili Emila Saudka, jeho dílo a působnost do povědomí českých i německých čtenářů a čtenářek, a našli mu důstojné místo v plejádě židovských prostředníků a prostřednic mezi českou a německou kulturou první poloviny 20. století, ale zasadili ho i do česko-německého/rakouského, dokonce do evropského rámce. Svým důkladným zpracováním opřeným o rozsáhlou rešerši a doplněným o vlastní Saudkovy texty podávají celistvý obraz této pozoruhodné postavy česko-rakouských kulturních dějin. Tento formát by si dozajista zasloužili i další z židovských prostředníků mezi kulturami jako třeba Otto Pick, Rudolf Fuchs nebo Camill Hoffmann. Můžeme tedy jen doufat, že tato publikace nebude poslední svého druhu.
Lucie Merhautová — Michal Topor (edd.). Nalezen v překladu. Emil Saudek (1876–1941). Praha, Institut pro studium literatury 2022. 830 stran.
Vychází v České literatuře 5/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
