Bubenečská Petschkova vila je sídlem opravdu důstojným, nadto hezky opraveným. Celý komplex působí příjemně a kulturně; dokázal spojit jistou domáckou atmosféru, která k literatuře a jejímu čtení patří, s institucionálním sebevědomím. Z vlastní zkušenosti mohu sdělit, že Literární archiv funguje spolehlivě; badatelna je uživatelsky příjemná — kapacitně vybavena tak akorát a světlá. Vstupné do expozice 100,- Kč se mi zdálo na spodní hranici očekávání; klidně by se sneslo i o něco vyšší. Model deseti sálů se stálou expozicí a jednoho na krátkodobé výstavy mi přijde funkční.
Pokud jde o stálou expozici, zde zůstávám poněkud v rozpacích. Jde o dvě patra — v jednom se nachází literatura 19. století a ve druhém literatura 20. století. Kde zůstala literatura starší? A čtyřiadvacet let našeho století také není hodno pozornosti? Jde o období živé, právě teď vznikající tvorby, která by mohla celou výstavu „odmuzeálnit“. Nebo snad není co nabídnout a co propagovat? Toť první, co mě překvapilo. — Koncepce výstavy spočívá v představení několika tematických bloků z těchto dvou století. Co do způsobu prezentace jde o nabídku opravdu širokou: knihy, rukopisy autorů, výtvarná díla daných epoch, stojany, kde si návštěvník může poslechnout dobové projevy spisovatelů, vizuální smyčky. Pestré. Otázkou zůstává, nakolik je tohle vše funkční, což znamená: komu je to určeno. Asi tak nějak všem — soudím. Školní mládež možná stráví chvíle u filmové smyčky, v níž vysoce stylizovaný mladý muž v klobouku (trochu ve stylu Harryho Pottera) předvádí Karla Hynka Máchu. Lidé zvědavější na informace a poznání stráví více času tam, kde se prezentuje samizdatová a exilová literatura. Kdo si chce prožít s literaturou intimitu, zaleze do něčeho, co vypadá jako stan, a bude si v něm poslouchat Březinovy verše. Jiný se zase může pokochat obálkami Karla Teigeho — a zjistit, že jsou výtvarně stále velmi svěží. Takový trochu literárněmuzejní supermarket. Variabilita über alles. Věru nevím, leč chápu, že obsahově koncipovat výstavu tohoto typu je těžký oříšek. Výstavní kultura, kdy jsme se procházeli kolem vitrín plných artefaktů a textů, je zřejmě nenávratně pryč. Co naplat, žijeme v době zážitkového muzejnictví, kdy přestává stačit, že se chceme jen něco dozvědět, poučit se, informačně se obohatit. Okolnosti tomu chtěly, že jsem stálou expozici navštívil v době, kdy v Muzeu literatury byla instalována výstava časová — Knihy do rukou lidu, což se týká zákona z roku 1949 a jeho důsledků; co bylo před ním a co po něm. A s touto výstavou se mi podařilo navázat kontakt. Je totiž ideálně informativní co do rozsahu i množství údajů; má jasné sdělení. Dozvíte se z ní, pokud o daném tématu nic nevíte, to zcela základní. Pokud o něm už něco víte, upoutají vás některé unikátní věci — například korektury nevydané knižní prvotiny Bohumila Hrabala. Míra doprovodných textů je tak akorát. Možná by tohle mohla být i cesta, jak naložit se stálou expozicí. Jde o model sice tradičnější, leč — zdá se mi — funkčnější.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
