Publikace ukazuje autora jako dramatika neustálých výzev, jehož hry mají široký tematický i žánrově-stylový záběr. Sidon si například vyzkoušel psychologickou dramatickou výpověď (v pozoruhodné „vesnické hře“ Zpívej mi na cestu), grotesku z vojenského prostředí (Latríny), „portrétní“ hru (jeho nejznámější Shapira), opakovaně hledal vlastní „podání“ absurdní hry (zde je třeba poukázat zejména na brilantní, zcela neznámou Etudu o hodináři), s úspěchem se pokusil o dramatickou parafrázi biblických příběhů (purimová hra Ester) nebo o dramatizaci (Komenského Labyrintu).