Plzeňské sympozium spadá k událostem, které si dlouhodobě udržují imunitu vůči novotám, aniž by jim to ubíralo na podmanivosti a prestiži. Krizové posunutí standardního termínu třídenní akce má letos zamezit jejímu přemístění do virtuálního prostoru monitorů. Riskantní manévr organizátorům vychází. Ústup epidemie i aktuálně platná opatření vlády umožňují, aby se účastníci namísto rozvichřeného února sešli osobně během parných červnových dnů v chládku secesních útrob Západočeského muzea. Nestandardní okolnosti jednačtyřicátého ročníku akce pak při zahájení přece jen připomíná omezená kapacita sálu, zarouškovaní posluchači a bohužel i citelné škrtání příspěvků v avizovaném programu.
Mezioborová konference, jíž je někdy vyčítána „vedleoborovost“ bez patřičných průniků, tentokrát vystupující skližuje pod tematickým heslem Výpravy k já. Projevy individualismu v české kultuře 19. století. Úbytek přednášejících letos zvýrazňuje kolísavou jakost jednotlivých příspěvků. Zaznívají anekdotická líčení kuriozních lidských osudů, slyším zrecyklovaná excerpta starších výzkumů, ale hltám i věru novátorské a originální příspěvky, z nichž přece jen nakonec prosvítá žádoucí interdisciplinarita a také — ač jaksi mimoděk, bez záměru řečníků — odpověď na to nejdůležitejší: jak poznávání ega, sebestřednosti a individualismu uvnitř kultury 19. století pomáhá pochopit dnešnímu člověku sebe sama? Z těch nejpoutavějších vystoupení, která odeznívají, stojí za vyzdvižení alespoň tři z nich vyvolávající ve mně chuť polemizovat nebo i jen tleskat.
Petra Kolářová svou prezentaci „»Čelem k sobě«. K autoportrétům Karla Hlaváčka“ pentlí dvaceti drobnými autoportréty výtvarníka a básníka K. Hlaváčka z let 1896–1897, jejichž genealogickou proměnu interpretuje coby produkt autostylizace poučené výtvarnými a literárními postupy symbolistů a dekadentů. Musí však být plíživá metamorfóza juvenilního Hlaváčka v zamračeného pekelníka s pronikavým pohledem očí, které upřeně hledí před sebe, jako by chtěly někoho obvinit anebo hypnotizovat, nutně důsledkem působení dekadence? Ta sice estetizuje lidskou „degeneraci“, tělesný rozklad, vyšinutou mysl i pokrčené a rozšklebené tváře neurotiků, jenže Hlaváčkovy autoportréty mohou klidně být výtvarným výrazem jeho queer já, které nakonec přetavil do podoby ďábla ve svém posledním egocentrickém kusu Můj Kristus, jenž zdobí i plakát letošního sympozia. Společnost, psychiatrie, natožpak církev, homosexualitu toho času diabolizovaly. Není plynulé zďábelšťování autoportrétů Hlaváčka, latentního homosexuála, jen souběžným dopadem vážného zvnitřňování tohoto zraňujícího společenského stanoviska jedním z mnoha nebohých moderních umělců?
Daniela Tinková svým referátem „Sívíčko nemocné duše“ odtajňuje další fázi svého dlouhodobého výzkumu biomoci uvnitř moderního (post)osvícenského státu, která se od 30. let 19. století zpupně rozlézá a rukama pražských psychiatrů, mimopražských lékařů a chirurgů i venkovských ranhojičů vtahuje do pražského zemského ústavu pro choromyslné stále širší a okrajovější vrstvy obyvatelstva. Stanovování diagnóz, klasifikací pacientů (depresivní apatici i euforičtí erotomani), typů terapií (pouta a otáčivé židle nahrazují „lidštější“ praktiky konejšivých pohovorů, pouštění žilou, svěracích kazajek, studených sprch nebo pobytů v temné komoře) a celého procesu kontroly a dozoru nad tělem (od spánku, přes pohyb, po vyměšování) se Tinková dobírá díky pramenným perlám: dizertacím pražských psychiatrů, ústavním přijímacím protokolům i anamnézám mimopražských ošetřujících lékařů a ranhojičů. Do „blázince“ přitom člověka mohla dostat jakákoli rodině, obci či občanům „škodlivá“ a „nebezpečná“ výstřednost od kálení do obecní studny, přes demolici domácnosti, po kuriozní sklony k nadměrnému vzdělávání a četbě románů.
Václav Smyčka pak potvrzuje svoji pověst temného badatele, který rád osahává ložiska naší modernity. Jeho příspěvek „Psychoanalýza před psychoanalýzou. Zájem pozdního osvícenství o nevědomí a trauma“ zkoumá pozornost pozdněosvícenských vzdělanců G. I. Wenzela a Ch. H. Spieße obrácenou k patologickému chování „podivínů“, „dobrodruhů“ a „od normálu se odchylujících lidí“. Tyto dva osvícence fascinovali jedinci, kteří se potáceli mezi normálem a propadem do čirého šílenství, a to v době, kdy osvícenský stát ještě neměl vůli ani aparát k jejich systematické internaci, a ze kterých na svých terapeutických křeslech šmahem udělá pacienty a traumatizované neurotiky až freudiánská psychoanalýza. Právě Smyčkovo (zne)užití slovníku samotné psychoanalýzy k rozboru osvícenských textů mu umožňuje rozkrýt paralely mezi topikou „psychoanalýzy“ okolo roku 1800 a psychoanalýzy okolo roku 1900 (např. Wenzelova Dichtkraft má zvěstovat pozdější Freudovo Verdichtung). Je ale osvícenská kvazitopika opravdu blíže topikám Freudovým, který vědomí, předvědomí i nevědomí (včetně ega, superega a id) lokalizuje kdesi v mozku, než topice takového Lacana, který lidskou psychiku rozkouskoval a umístil vně lidského těla do virtuálních rejstříků reálna, imaginárna a symbolična? Smyčka přece jen analyzuje texty z doby, kdy se tělo člověka pod skalpely a mikroskopy formujících se věd teprve zpředmětňuje, uzavírá a ohraničuje, a člověk sám sebe, svou subjektivitu i své moderní já ve svých útrobách a lebce teprve hledá.
Hodně jistě osvětlí a mnoho nápaditého přinese tištěná publikace s jednadvaceti studiemi, která vykompenzuje hubenější účast návštěvníků i okleštěnost sympozia krizovým nařízením. Plzeňský sborník je totiž naštěstí tradičně odolný nejen vůči virům, ale i tržním principům, numerickým indikátorům a ekonomickým ukazatelům scientometrie, což mu rok co rok brání být ryzím akademickým produktem „bez čtenářů“ a zajišťuje mu širší čtenářskou pozornost poučených laiků.
Vychází v České literatuře 4/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
