Ve dnech 9. a 10. 11. 2023 se na Filozofické fakultě UK konala konference Paměť oboru: Šmilauer — Hausenblas — Stich 2023, věnovaná odkazu tří významných osobností české lingvistiky. Vedle zmíněné Filozofické fakulty byly spolupořadateli konference také Pedagogická fakulta UK a Ústav pro jazyk český AV ČR; podnětem či příležitostí k jejímu uspořádání byla kulatá výročí, jež uplynula od úmrtí uvedených filologů, v případě profesora Hausenblase (1923–2003) i sto let od narození. Konferenci samé předcházelo 8. 11. hojně navštívené Vzpomínkové setkání v Kruhu přátel českého jazyka, na němž na tyto osobnosti vzpomínali jejich žáci a kolegové; prof. Vladimír Šmilauer (1895–1983) pak byl připomenut zejména autorkou jeho biografie Martinou Šmejkalovou a prostřednictvím archivních materiálů.
Všechny tři připomínané filology vyznačuje šíře odborných i obecně kulturních zájmů a tomu odpovídá i dosah jejich působení, pro literární historii a teorii jsou však relevantní Karel Hausenblas a Alexandr Stich (1934–2003); v následujícím textu se proto budu zabývat pouze vybranými konferenčními příspěvky, které se vztahovaly k dílu těchto dvou osobností.
Z úvodního bloku příspěvků, které se volněji či těsněji vztahovaly zároveň ke všem třem lingvistům, resp. k „paměti oboru“ tematizované v titulu konference, připomenu příspěvek Jany Hoffmannové „Medailony, nekrology, vzpomínkové texty tří jubilantů“. Autorka se zabývala texty, které jednak psali sami jubilanti o jiných, jednak těmi, které byly napsány o nich. Ukázala, že tyto z hlediska odborné publikační politiky marginální žánry mohou být cenným dokladem dějin oboru, zvláště jejich osobní dimenze, a zdrojem stylisticky zajímavého jazykového materiálu.
Vystoupení věnovaná Alexandru Stichovi byla všechna soustředěna do prvního dne konference. V příspěvku Miloše Sládka (Literární archiv Památníku národního písemnictví) „Materiály k problematice raně novověké literatury v osobním fondu Alexandra Sticha“ mj. zaznělo, že materiály vztahující se k období uvedenému v titulu představují asi desetinu Stichova osobního fondu a většinu z nich tvoří cizí rukopisy, tedy práce Stichem vedené, oponované, lektorované atd. Zároveň z vystoupení vyplynulo, že nejpozději na přelomu 80. a 90. let měl A. Stich již rozmyšlený „ediční plán“ barokních literárních památek, jež pak spolu s kolegy během 90. let postupně realizoval (Země dobrá, to jest země česká; Kořínkovy Staré paměti Kutnohorské a Kochemův Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše — ten vyšel péčí mj. právě M. Sládka a jeho studentů až v roce 2007). A zaznělo také, že zde jsou původní Stichovy nepublikované texty o barokní literatuře, v nichž se uplatňuje sociologický přístup k literatuře, ovlivněný patrně Stichovým učitelem Karlem Krejčím — to vyvolává otázku, zda je reálné vydání Stichových nepublikovaných textů, nejen o baroku.
Jiří Homoláč a Kamila Mrázková (oba Ústav pro jazyk český AV ČR) v příspěvku „Filologie věc veřejná“ přistoupili k Stichově publicistice z 90. let s analytickým aparátem Hausenblasovy funkční stylistiky. Za nejvýraznější rys Stichova stylu označili značné stylové rozpětí prostředků na ose vysoké — nízké a staré — nové, jež se projevuje na všech rovinách výstavby textu, počínaje pravopisem, přes lexikum a konče prostředky výstavby textu. Nezávisle na žánru konkrétního textu (recenze, esej…) slouží prostředky všech rovin persvazivní funkci, velmi často v podobě apelu a především polemiky s konkrétními texty nebo dobovými názory. Vedle toho autoři ukázali také, že výstavbovým principem Stichových publicistických textů uplatňujícím se na výrazové i tematické rovině je zpřítomňování minulosti: užívání archaismů, historismů, nepřeložených latinských citátů či např. motivická výstavba napodobující starší literaturu korespondují s tím, co Stich říká: že ztráta klasické vzdělanosti a dehistorizace soudobé společnosti je něčím, co tuto společnost ohrožuje a je třeba s tím něco dělat.
Stichovy publicistiky se zčásti týkal i příspěvek Aleny Andrlové Fidlerové (Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK) „Alexandr Stich a pravopisné půtky“. Autorka v něm hledala spojnice mezi Stichovou aktivní účastí v pravopisných polemikách 90. let a jeho praxí jazykové kultury a lingvistickými výzkumy, na nichž se podílel na přelomu let 60. a 70.; v závěru se pokusila na sociolingvistickou interpretaci pravopisných variant podívat z hlediska současných výzkumů gramotnosti (tzv. literacy studies).
K odborným zájmům A. Sticha se vztahovala i vystoupení Josefa Ernsta (Vídeň) „Příspěvky profesorů Sticha a Šmilauera k rozvoji české vojenské terminologie“; Pavla Koska (Filozofická fakulta MU) „K jazyku českých kramářských písní ve sběrech moravské lidové písně z fondů Etnologického ústavu AV ČR, v.v.i.“ a Jana Červenky (Filozofická fakulta UK) „Produkce vydavatelství Romaňičhib: Lingvoliterární aspekty jedné významné vlny romského národního obrození“. Zastavím se o příspěvku Pavla Koska: Autor ukázal, jak v jazyce kramářských písní duchovního charakteru existuje vedle sebe čeština Bible Kralické a barokní čeština, přitom prvky starší normy přetrvávají celé 19. století; starší tvary se udržely zejména tam, kde byly podporovány prozódií a rýmem a také v hagiolektismech, tedy archaismech spjatých s hagiografickým kontextem.
Z referátů prvního konferenčního dne byl Karlu Hausenblasovi věnován pouze příspěvek Elišky Doležalové (Pedagogická fakulta UK) „Karel Hausenblas a jeho aktivity lingvodidaktické“; autorka v něm připomněla modernost komunikačního přístupu ke školní výuce češtiny v učebnicích, jež vznikaly pod Hausenblasovým vedením. Druhý konferenční den zazněly celkem čtyři hausenblasovské referáty: „Karel Hausenblas a Jan Mukařovský: vztahy, vlivy, konfrontace“ Ondřeje Sládka (ÚČL AV ČR), „Styl a téma. O jednom aspektu Hausenblasova pojetí stylu“ Petra Mareše (Filozofická fakulta UK), „Od štylistických reflexií K. Hausenblasa k reflexiám o inkluzívnosti štýlu a štylistiky digitálnej éry“ Oľgy Orgoňové a Aleny Bohunické (obě Filozofická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě) a „Karel Hausenblas a »řeč o řeči«“ Milady Hirschové (Pedagogická fakulta UK). První dva ze zmíněných příspěvků se zabývaly Hausenblasovou teorií stylu, a z tohoto hlediska stojí za bližší pozornost.
Ondřej Sládek připomněl, že K. Hausenblas vymezoval své pojetí stylu také ve vztahu k Janu Mukařovskému: přestože — jak konstatoval Hausenblas — zacházel Mukařovský s pojmem styl, resp. sloh většinou tradičním způsobem, ve spojení se stylem individuálním a v kontextu uměleckého díla, společné oběma bylo hledání jednotícího principu výstavby textu/díla; jak známo, pro Mukařovského je tímto principem sémantické gesto, pro Hausenblase styl, jež má u něj vedle integrační a charakterizační funkce také funkci sémantickou. Sládek ve svém příspěvku ukazuje, že Mukařovského zájem o sloh byl ve skutečnosti hlubší a systematičtější, než jak jej vnímal K. Hausenblas, a že lze u Mukařovského hledat i oporu pro pojetí stylu jako interindividuálního, normovaného.
To, že Hausenblas přisuzuje stylu funkci integračního principu, který ve vertikální dimenzi prochází všemi rovinami textu a organizuje všechny typy prostředků, znamená, že na stylu textu se podílí i jeho tematická rovina. Petr Mareš ve svém referátu shrnul argumenty podporující toto pojetí, tj. zahrnutí tématu do oblasti stylu, a problémy, které s sebou tato teoretická koncepce nese při praktické aplikaci, tedy analýze struktury a smyslu textů. Ty spočívají především v předpokladu vzájemné podpory mezi jednotlivými rovinami výstavby textu, tedy existence spojnic, analogií či homologií mezi výrazovou a významovou rovinou. Ne vždy jsou totiž tyto spojnice prokazatelně identifikovatelné, ani v Hausenblasových stylistických analýzách nejsou podle P. Mareše případy vzájemné podpory příliš propracovány; možným, ale ne zcela uspokojivým řešením je vyjít z toho, že stylová integrace mezi výrazovou a tematickou rovinou se v různých textech projevuje různě výrazně a někdy je pouze latentní. Další potíží spojenou s tématem jako součástí stylu je otázka selekce: zatímco v případě jazykových prostředků lze stanovit soubory paradigmat, z nichž při tvorbě textu vybíráme, poměrně snadno, v případě tematických jednotek je to nepoměrně složitější.
Příspěvky z konference Paměť oboru: Šmilauer — Hausenblas — Stich 2023 budou publikovány v AUC Philologica ve dvou číslech, jež by měla vyjít v roce 2024; lze doufat, že mezi nimi budou i texty, které kvůli nemoci autorů na konferenci nezazněly. Ze vzpomínkového večera, který konferenci předcházel, existuje zvukový záznam a např. Daniel Vojtěch svůj vzpomínkový text věnovaný Alexandru Stichovi již zveřejnil na stránkách i-kanonu (http://i-kanon. cz/2023/11/16/urcujici-setkani/).
Vychází v České literatuře 5/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
