Kniha Ady Andelského o Máchově Máji představuje jeden z mnoha pokusů pochopit smysl básně. V mnoha aspektech se jedná o pokus zajímavý až novátorský, a to i přesto, že autor přistupuje k interpretaci díla na základě klasických metod, které by bylo možné považovat za již překonané.
Hlavní otázkou studie, jak již naznačuje její název, je otázka, zda či v jakém smyslu je Máj básní o lásce. Autorova odpověď zní, že Máj je skutečně básní o lásce a že nese sdělení, že lidská láska je paradoxní v tom ohledu, že se jeví jako zdroj života (plného, radostného života), ale ve skutečnosti je zdrojem utrpení (žalu) a smrti (s. 137). V tomto ohledu studie objevná není, originální je však v tom, že Máj pojímá nejen jako reflexi lásky milenecké, ale i lásky otcovské a mateřské. Uvedené jednotlivé typy lásky dokonce přiřazuje jednotlivým zpěvům. Překvapující může být tato teze především, pokud se jedná o lásku mateřskou, ale pokud připustíme, že země je matkou člověka a že tématem třetího zpěvu je láska matky země k člověku, pak je přijatelná. Podle autora první zpěv ukazuje, že lidská milenecká láska je vystavena nepřízni osudu a vášnivosti, které způsobují, že končí žalem a smrtí (v básni konkrétně smrtí svůdce, Jarmily a Viléma [s. 55]). Druhý zpěv odhaluje, že ani láska mezi otcem a synem není natolik pevná, aby byla neotřesitelnou jistotou: i ona je provázena žalem a končí smrtí obou aktérů (s. 81). A stejně je tomu s láskou mezi člověkem a matkou zemí. Člověk zemi — krásnou přírodu — miluje jako svou matku, ale po popravě Viléma se vyjevuje — v okamžiku, kdy matka země jeho krev nepřijímá (s. 96) —, že země, jež člověka rodí, je vůči jeho osudu lhostejná. Totéž potvrzuje i obraz hrdličky, jež na konci prvního a třetího zpěvu volá k lásky hrám právě ty postavy, jež právě kvůli lásce přišly o život (s. 98). Tedy matka země (příroda) má pouze zájem o plození svých tvorů, a to bez ohledu na to, že jim touha po lásce, kterou do nich vkládá, přináší utrpení a smrt (s. 98).
Kdyby k uvedeným závěrům došel autor pouze na základě rozboru epické roviny básně, pak by působily nevěrohodně. Naštěstí, a v tom spočívá druhá výrazná přednost jeho práce, přináší velice podrobnou analýzu Máchovy metaforiky. Například prvnímu odstavci prvního zpěvu věnuje celých třicet čtyři stran (s. 17–51). Přitom dochází k závěru, že mnoho Máchových básnických obrazů má ironickou povahu, jež spočívá v tom, že zdánlivě (v první, zjevné rovině) rozvíjejí tradiční toposy, jež představují oslavu určitých fenoménů, aby diverzními motivy (jež stojí v pozadí básnického obrazu) usvědčil jejich domnělou vznešenou pravdu z neudržitelnosti. Tak první odstavec Máje rýsuje obraz idylické přírody a zároveň ho usvědčuje z nepravdy (alespoň pokud jde o lidskou lásku) tím, že do něj začleňuje motivy, jež jsou vnitřně rozporné a jež idyličnosti odporují — lhoucí strom, bolné jezero, hasnoucí hvězdy, sebezahleděnost luny atd. (s. 40–51). Autor studie pak dokonce některé básnické obrazy označuje jako paradoxní (např. obraz hvězd odrážejících se v slzách Jarmily či zmíněný obraz matky země nepřijímající krev svého syna) a dovozuje, že právě v nich se skrývá jádro výpovědi básně (s. 65, 81, 97). Výpovědi o světě, který není idylický a je bytostně vnitřně rozporný. V tomto ohledu se Máchova poezie prokazuje jako poezie romantická: jako poeticky a jazykově rozporné výpovědi o vnitřně rozporném světě.
Další předností studie je okolnost, že se snaží podat výklad skutečně celé básně, tj. i čtvrtého zpěvu, jenž bývá při interpretacích často opomíjen nebo bývá redukován na oxymóra. Tento zpěv chápe jako sebereflexi básníka — jeho citového bytí ve světě — v konfrontaci s příběhem zobrazeným v prvních třech zpěvech (s. 115), ale klíčem k ní nečiní téma času samého o sobě, ale protiklad vřelého a po lásce toužícího básníkova srdce (manifestujícího se v jeho „vřelých slzách“) na jedné straně a světa v podobě „pustých“, chladných, necitlivých skal na straně druhé (s. 119). Na tomto základě pak verš 820 chápe jako sdělení, že člověk niterně touží po neotřesitelné, vždy jisté lásce — po blízkosti, souladnosti, soucitnosti — v jakékoli podobě (tedy v podobě lásky milenecké, rodičovské nebo v podobě lásky přírody k člověku) a že ji stále — co věčný poutník — hledá, i když taková láska ve světě není (s. 121).
Studie, jak je patrné, své závěry opírá především o analýzy použitých metafor, básnických obrazů či komplexů básnických obrazů. Přitom se snaží alespoň v náznacích zodpovědět i otázku po jejich zdrojích. Samozřejmě ji nalézá v Máchově ovlivnění díly jeho současníků i předchůdců, ale oproti jiným pracím, jež hledají jeho inspirace v romantické, popř. v barokní poezii, se zaměřuje na básníkovo navázání na tvorbu jeho sentimentálních předchůdců či současníků, a ukazuje, že básník přebírá standardní obrazy současné idylické a nábožensky laděné poezie (s. 19–37), ale že se vůči nim obsahově jednoznačně vymezuje a artikuluje v nich — v jejich kritickém či ironickém domyšlení — vlastní romantické porozumění světu a místu člověka v něm (v poznámkách pod čarou jsou verše Máje konfrontovány především s poezií J. K. Chmelenského). Zároveň však studie přichází s tvrzením, že nejvýznamnějším zdrojem Máchovy poetiky je sám přirozený jazyk, přesněji básníkova schopnost využít a domyslet metaforičnost přirozeného jazyka (zejm. s. 110, ale též s. 33, 34, 55–56, 105). Uvedenou tezi se její autor snaží doložit tím, že hledá-li smysl některých důležitých básnických obrazů, nalézá ho právě v nevyřčených běžných — tedy obecně sdílených a obecně srozumitelných — metaforách (s. 72, 119).
Další významné téma, s nímž studie přichází, spočívá v kladení otázek, zda báseň chce být pravdivým poznáním skutečnosti a jakým způsobem pravdu, je-li tomu tak, básník uchopuje. První otázky, pokud jde o báseň Máj, se zhošťuje tvrzením, že poezie 18. a počátku 19. století měla obecně ambici poznávat pravdu. Druhý problém řeší tezí, že básnické metafory spočívají na obrazných analogiích a že právě prostřednictvím nich básník uchopuje, poznává skutečnost (s. 34–39). Platnost této teze se pak snaží prokázat její aplikací na Máchovy verše, když zkoumá, jak která metafora v sobě obsahuje zkušenost žitého světa (s. 39, 54, 65, 99 ad.) nebo konceptualizaci fixovanou v toposech, v nichž básníkovi předchůdci a současníci mysleli (s. 56, 100 ad.). V tomto bodě se studie opět dotýká otázky vlivu přirozeného jazyka (a vlastně i jazyka soudobé filozofie a vědy) na poetiku a obsah básně. V obou případech se však jedná pouze o zajímavé dílčí otevření problému, neboť studie neobsahuje komplexní analýzy, které by bylo možné považovat za řešení položených otázek.
Ještě méně je zdůvodněna teze, že Máchovu poezii lze zařadit do kontextu vznikajícího existencialismu, což je škoda, protože se jedná o nosnou hypotézu, již by bylo však třeba zdůvodnit šířeji než jen odkazem na motiv věčného poutnictví a věčného bloudění člověka na zemi (s. 125). Odkazy na Máchovy poznámky k Máji v jeho dopise z 8. června 1836 a na jeho osobní život (s. 127–133) takovouto systematickou analýzu nahradit v žádném případě nemohou.
Studie je však zatížena i řadou dalších nedostatků. Jejich první druh vyplývá z východiska zkoumání, které se omezuje na jedno téma, zde téma lásky. Pak vzniká nebezpečí, že budou opomenuta ostatní témata a motivy a porozumění dílu bude příliš ploché. Autor studie si je této okolnosti snad na obecné úrovni vědom (na s. 137 upozorňuje, že tématem lásky se Máj nevyčerpává), konkrétním způsobem uvedené omezení překonává na jednom či dvou místech. Poprvé když téma lásky spojuje s tématem domova při výkladu druhého zpěvu (s. 79) a podruhé když rozebírá motiv jezera (s. 67–72, 101–102, 111–112). Z jeho analýz vyplývá, že lidská touha po lásce je provázena i touhou po smrti a že obě touhy mají strukturně stejný základ: obě jsou touhou člověka po souladném cítění, po nalezení porozumění u druhého. Zároveň však obě míří jiným směrem. Touha po lásce se chce realizovat v životě, touha po smrti míří k rozplynutí v elementu (vodě či povětří, s. 71–72), který má tu zvláštní povahu, že pojímá lidské touhy tak, že je zároveň ruší (tím, že je koncem lidské vášnivosti a snad i individuálnosti) a zároveň uchovává a nejasně („tajemně“) vyjevuje v podobě šepotu vlnek či hlasu větru (s. 41–42). Tak získává zobrazení lidského života nejen výšku (symbolizovanou pohledem člověka ke hvězdám), ale i hloubku (zde symbolizovanou hlubinami jezera) a příroda se stává živou či oživenou i tímto druhým způsobem: tím, že zaznamenává a uchovává neuskutečněné lidské touhy. Domyslíme-li jakožto čtenáři recenzované studie tento náznak, pak v rámci tohoto výkladu i obě intermezza, jež bývají ve výkladech Máje spíše opomíjena, získávají jasnější smysl.
Studie dále vykazuje i řadu nedostatků, které spadají, jak se zdá, na vrub neznalosti jejího autora. Především disponuje jen jedinou metodou výkladu básnického díla, a to metodou sledování jednotlivých témat či motivů. Novější přístupy v studii uplatněny nejsou. A i když činí jádrem výkladu básně analýzu básnických obrazů a metafor, není zřejmé, zda autor studie má jasno v pojmech, jež používá. Například metaforu pojímá bez bližšího objasnění jako druh analogie (přestože existuje mnohem více teorií tohoto básnického prostředku), což ho však pak nutí zavést pojem paradoxní metafory (s. 61, 64), k čemuž by se nemusel uchýlit, kdyby použil adekvátnější teorii. Ač své závěry dokládá argumenty a citáty, přesto občas využívá i neprokázaná tvrzení. Například tezi, že v jádru Máchova obrazu bolného jezera stojí metafora přirozeného jazyka „vyplakala moře slz“ (s. 72), nepodkládá žádným odkazem na soudobou jazykovou praxi, jímž by doložil, že tato metafora byla součástí tehdejší češtiny nebo němčiny.Teze, že Máj má implikovat neexistenci Boží lásky ve světě, popř. neexistenci Boha (s. 139), také vyžaduje širší argumentaci. Politováníhodným nedostatkem je v tomto kontextu i to, že studie zcela nedostatečně reflektuje příslušnou sekundární literaturu. Její autor má pravdu, že je málo interpretací Máje, které by ho vykládaly pouze na základě tématu lásky (s. 13), ale to neznamená, že neexistuje řada studií, jež se k danému tématu vyslovují. Z údajů ke knize je patrné, že neprošla recenzním řízením, což je politováníhodné, protože by jí to každopádně prospělo. Po stránce stylistické trpí studie tím, že autor v některých částech až nadmíru často opakuje své hlavní teze.
Přístup autora studie a jeho limity jsou dobře patrné například již na způsobu, jak uchopuje Máchův obecný koncept lásky. Téměř zcela opomíjí všechna dosavadní zkoumání Máchova pojetí lásky (mimo tři víceméně nahodilé zmínky na s. 96, 98, 121), ale zato nalézá a interpretuje dosud opomíjenou pasáž v románu Cikáni, na jejímž základě se mu daří formulovat závěry o povaze lidského srdce a lidské lásky (totiž že láska je souzněním, vzájemností citů, pokud jde o sdílení individuálních duševních bolestí [s. 79]), jež jsou platné pro celek Máchova díla. Tím se však dostává do rozporu s jiným svým tvrzením, jež vyvodil ze samotného Máje, a sice s tezí, že lásku do člověka vkládá příroda (s. 121, 140), která s sebou nese tendenci redukovat lásku pouze na lásku tělesnou, směřující k rozmnožování přírodních druhů, do níž by bezprostředně nespadala láska netělesná, například mateřská a otcovská. Toto napětí zůstává v jeho úvahách nereflektované, i když studie vlastně poskytuje podněty k jeho řešení. Na základě předložených analýz lásky matky země (autor mohl připojit i obraz cikánů pečujících o své děti ve dvanácté kapitole románu Cikáni) je patrné, že Mácha i lásku mateřskou a otcovskou pojímá jako lásku danou všem zvířecím druhům přírodou — jakožto pud pečovat o své potomky —, jen ukazuje, že lidská láska je na jednu stranu shodná s láskou přírodní (zvířecí), ale že je na druhou stranu fatálně odlišná od zvířecí v tom, že není pouze pudová a okamžitá, ale je spojena s vědomím času a s pocity a vášněmi založenými na vědomí času (srov. Josef Hrdlička, „Karel Hynek Mácha a jeho duch“, Souvislosti XIV, č. 3, s. 257, 250), čímž se člověk vyděluje z přírodní idyly. Výše uvedené ukazuje, že Mácha se v Máji skutečně pokouší uchopit fenomén lásky zároveň jako přírodní i jako přírodu překračující jev, což plně odpovídá snahám jeho doby.
Přestože tedy studie vykazuje řadu vážných nedostatků, lze ji hodnotit jako dílo přinášející nové postřehy a formulace, které inspirují k zamyšlením a které mohou máchovské bádání posunout o další krůček dál.
Ada Andelsky: Je Máj básní o lásce? České Budějovice, Adiaphora 2021. 147 stran.
Vychází v České literatuře 5/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
