Nová kniha Čtení o Bedřichu Václavkovi mě velice potěšila. Mám pocit, jako kdyby kniha byla udělána přesně pro mě, nadšence díla tohoto průkopníka české marxistické literární vědy a inovátorského teoretika lidového a společenského zpěvu. Tento pocit mě však zároveň přivádí do rozpaků. Tato kniha je pro mě — a pro kolik dalších lidí na světě? Kdo chce dnes číst Bedřicha Václavka, natož staré stati o něm?
Kniha vychází jako 18. svazek edice „Antologie“ Institutu pro studium literatury, čímž se Čtení o Bedřichu Václavkovi přidává k řadě výborů historických textů o významných intelektuálních osobnostech. V edici se už objevily knihy o Václavu Havlovi, Jaroslavu Haškovi, Jaroslavu Seifertovi, T. G. Masarykovi nebo Dantovi Alighierim. Z tohoto seznamu je už patrný editorův provokativní záměr — jeho implicitní tvrzení, že Bedřich Václavek si zaslouží zařazení mezi dva prezidenty, laureáta Nobelovy ceny, autora snad nejznámějšího českého literárního díla a velikána světové literatury. Je sice pravda, že se v edici ocitají vedle světoznámých osobností také osoby známé spíše jen v užším českém kontextu, jako jsou Eliška Krásnohorská, Marie Majerová nebo Jiří Kolář, ale i v této společnosti je Bedřich Václavek pravděpodobně osobnost nejméně známá.
Vědci samozřejmě nemají volit témata podle jejich populárnosti. Bedřich Václavek si zaslouží pozornost a zaslouží si knihu o sobě právě proto, že není obecně znám, že se o něm dlouho málo psalo i mluvilo. Jde nicméně o odvážný počin, protože čtenářův přístup ke knihám cyklu Čtení o… závisí od toho, co čtenář o dané osobnosti předem ví. Tyto antologie totiž neobsahují texty přímo psané jmenovanými osobnostmi, nýbrž texty, které svědčí o jejich recepci v různých historických etapách; v tomto případě jde zejména o dobové recenze autorových prací, vzpomínky na jeho život a pozdější bilancování významu jeho díla.
Takováto kniha může mluvit ke dvojímu publiku. Na jedné straně k těm, kteří už o autorovi slyšeli a četli jeho práce. Těm kniha umožní nový pohled na Václavka: pohled historické recepce, která se liší od recepce dnešní, ukazuje autora v (pro nás) novém světle a obohacuje naši interpretaci autorova myšlení ve světle oněch polozapomenutých historických debat, v jejichž rámci autorovy texty vznikaly. Na druhé straně jsou čtenáři, kteří o autorovi ví málo a pro něž tato kniha bude prvním setkáním s ním; bude to setkání nepřímé, vykonané očima autorových známých a interpretů. Pro tyto čtenáře bude kniha náročnější čtení.
Pro první typ publika je Čtení o Bedřichu Václavkovi objevné. Přibližuje mu literárněteoretické debaty, jež dokazují, že Václavek byl ve středu meziválečných českojazyčných diskuzí o vztahu mezi literaturou a společností. Kromě pohrdavých negativních recenzí v knize čteme také věcné úvahy, v nichž například komunista Eduard Urx polemizuje s Václavkem o charakteru dialektiky, tehdejší (a poněkud atypický) komunista J. L. Fischer vyzdvihuje přednosti i nedostatky Václavkovy sociologie umění nebo nekomunista Václav Černý přemítá o limitech Václavkových (a jiných) snah o vysvětlování uměleckého vývoje jako výrazu ekonomických dějin. Sám seznam Václavkových recenzentů a soupeřů v debatách prokazuje, že Václavek byl skutečně významnou osobou své doby, na jejíž práce reagovaly velké osobnosti literárněkritické scény; kromě zmíněných autorů se k Václavkovi v knize vyjadřují také F. X. Šalda, Arne Novák a další.
Václavkovo renomé však po jeho smrti ještě rostlo, jak prokazují stati ve třetí a čtvrté části knihy. Ve třetí části čteme dojemné osobní vzpomínky a jeho činnost v odboji a v Osvětimi, kde v roce 1943 zemřel, což pomohlo k vytvoření jisté (byť skromné) mytologie kolem Václavka jako mučedníka-zakladatele komunistické literární teorie. (Tuto roli ovšem sdílel s dalšími osobami, mj. s již zmíněným Eduardem Urxem, a texty v této sbírce svědčí spíše o upřímné lítosti a úctě Václavkových bývalých spolupracovníků než o oportunistickém mýtotvoření.)
Ve čtvrté části knihy sledujeme komplexní posmrtný život Václavkova díla, když se tento nadšený zastánce a teoretik socialistického realismu v šedesátých letech stane pro mladší generaci jakousi branou k oficiálně odmítnuté avantgardě. Václavek mohl tuto roli hrát přesto, že sám se v třicátých letech spolu s hlavním proudem komunistů distancoval od avantgardy — asi proto, že se na rozdíl od jiných autorů (jako například S. K. Neumanna) choval k avantgardě vždy vstřícně a nevnímal socialistický realismus jako tendenci nepřátelskou avantgardě, nýbrž jako realizaci avantgardních cílů novými prostředky. O tom svědčí v této knize zejména text Květoslava Chvatíka, jakkoli je nutné říct, že tu nenacházíme dostatek zdrojů na to, abychom mohli komplexně a systematicky sledovat vývoj Václavkovy recepce. Na to bychom potřebovali vědět více o textech, které se do knihy nevešly, například o Chvatíkově knize Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky (1962), kde je význam Václavkova vztahu k avantgardě popsán mnohem podrobněji.
Pro experty a znalce Bedřicha Václavka je tedy kniha velmi přínosná. Avšak pro onen mnohem větší počet potenciálních čtenářů, kteří by bez této knihy o Václavkovi nic nebo téměř nic nevěděli, představuje kniha těžší úkol. Musí Václavka představit, a to nikoli jeho vlastními slovy ani slovy dnešních vědců (editorův úvodní text je sice hodnotný, ale na tento úkol příliš krátký), nýbrž slovy Václavkových současníků a přeživších z první generace po jeho smrti. Ve chvíli, kdy má kniha pochybujícím nebo neznalým čtenářům dokázat, že Václavek je skutečně významnou osobou, vzniká potíž. Formát knihy se sice přimlouvá za jeho význam, za totéž se přimlouvá záběr známých autorů, kteří v knize o Václavkovi píší, ale nemáme tu k dispozici Václavkovy texty samotné, a nemůžeme tedy adekvátně posoudit, jak psal a myslel. V první půlce knihy nalézáme především kritické recenze, které poukazují spíše (přes svou obecnou vstřícnost a věcnost) na vše, co Václavek myslel špatně, resp. co v očích recenzentů nedomyslel. V poválečné recepci naopak vidíme hlavní pozitivní hodnocení, což ovšem patří k žánru vzpomínek na zemřelé (část III) a do jisté míry také k žánru intelektuálních dějin, respektive interpretace myslitelů minulosti (viz většinu části IV). Autoři zde poukazují na vývoj Václavkových myšlenek a upozorňují na to, čím Václavek přispěl k historickému vývoji české literární teorie. Ale protože i tyto interpretace se k nám dostávají z kontextu poměrně odlišného od naší současnosti (poslední uvedený text je z roku 1974), neslouží tyto texty jako přímé argumenty pro to, zda si Václavek ještě (resp. znova) zaslouží uznání jako významný myslitel nebo významná historická postava. Vidíme, že byl kdysi považován za důležitého; nevidíme, jestli by za něj měl být považován i dnes.
Na tomto místě bych rád otevřel jinou otázku, která je v knize do jisté míry opomenuta: význam Václavkovy práce v oboru hudební folkloristiky. Čtenář této knihy se sice dozví, že Václavek psal o lidových písních, ale s výjimkou jednoho krátkého textu Inocence Arnošta Bláhy (s. 120–122) je tento fakt podán hlavně jako životopisná zajímavost, ne jako živá součást Václavkova myšlení. Já bych přitom (poněkud polemicky) tvrdil, že právě v oboru folkloristiky byl Václavek mnohem originálnějším myslitelem než v oboru literární teorie. V literární teorii byl Václavek zejména talentovaným syntetizátorem, jenž důsledně propracoval rozporuplné postoje svých kolegů; napsal chladné a logicky argumentované monografie o konceptech, které například v textech Karla Teiga zazněly jako závratná, bezdechá a překvapivá protiřečení. Je však otázka, nakolik dnešní čtenář najde u Václavka zcela originální teoretické podněty. Ve svém folkloristickém díle byl Václavek ale skutečným průkopníkem, jenž teoretizoval vztah mezi ústní a písemnou tradicí a rozvíjel strukturalistické koncepty novými směry ve světle dynamického chápání sociologie písně.
Je pravděpodobné, že zde nenese vinu editor, nýbrž formát knihy. Je pravda, že se publikovalo mnohem více recenzí Václavkových knih literárněkritických než jeho knih folkloristických, které vycházely až na konci jeho života, těsně před nacistickou okupací a posléze během ní. Hraje zde roli také skutečnost, že literární kritika se těší větší pozornosti intelektuální veřejnosti než folkloristické monografie nebo sbírky lidových a společenských písní. Právě proto bych v knize rád četl nejen to, co se už o Václavkovi psalo, ale více to, co by se o něm ještě psát mělo.
Toho se možná — doufám — dočkáme v budoucí knize, pokud editor Čtení o Bedřichu Václavkovi hodlá pokračovat ve výzkumu a představit život a dílo Václavka v rámci rozšířeného analytického aparátu, širšího pohledu o celkovém vývoji Václavkovy recepce a podrobnější argumentace o tom, které z Václavkových teoretických podnětů si dnes zaslouží nejvíce pozornosti.
Roman Kanda (ed.): Čtení o Bedřichu Václavkovi. Tvorba, metoda, dějiny. Praha, Institut pro studium literatury 2021. 218 stran.
Vychází v České literatuře 1/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
