Vyústěním mnohaletého zájmu Michala Jareše o populární literaturu první republiky a obzvláště o sešitovou sérii o Léonu Cliftonovi je „monografie jednoho sešitu“ Případ Clifton. Jedná se o knižní vydání autorovy dizertační práce Cliftonovo století doplněné o další podrobné apendixy a rejstříky. Uvedený podnázev dobře nastiňuje zdánlivý paradox: důkladně rešeršovaná kniha o 583 stranách se věnuje cyklu sešitů o 32 stranách, jejichž životnost měla zhruba odpovídat jejich týdenní periodicitě. Již první kapitola však nenechá čtenáře na pochybách, že skutečná životnost celého fenoménu „cliftonek“ naopak přesáhla jeho domnělou záruční lhůtu o více než století.
Původní cliftonky byly anonymně publikované osmerkové sešity vycházející v letech 1906–1911 v edici Detektivní novelly. Koncipovány byly jako paměti soukromého amerického detektiva Léona Cliftona a celkem jich v první emisi vyšlo 275. Následovalo dalších pět pokusů o nové vytěžení původních textů v nových vydáních, přičemž ne vždy bylo dodrženo původní číslování i původní názvy, což činí z celého podniku bibliografické peklo. Rozumí se, že v knihovnách se z této série zachovaly jen zlomky, na pomoc přišly antikvariáty a sbírky sběratelů, ale ani s jejich pomocí se nepodařilo ověřit úplně všechny svazky všech vydání. Užitečným vedlejším produktem bádání jsou skeny značné části těchto sešitů přístupné online v Digitálním archivu populární literatury na stránkách Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde Michal Jareš působí.
Jarešovi se šťastně podařilo zachytit fenomén, jehož význam byl přehlížený a jehož samotná existence v novější době již téměř absentuje ve čtenářském povědomí. Přitom takřka pět set poznámek pod čarou, z nichž většina odkazuje na dobovou reflexi cliftonek, dokládá opak: sešitové série a cliftonky obzvlášť měly v první polovině 20. století takovou míru sociální prevalence, že mohou být označeny za literární kategorii, ba dokonce za kulturní fenomén i moderní apelativum (slovo klifton se v pozdější době používalo jako označení pro detektiva či policistu).
Podobně jako v případě rodokapsů byly cliftonky považovány za určitý literární typ a zároveň za „guilty pleasure“ mládí, četbu spojenou s určitým věkem či mentálním nastavením. Sešity vydával v pražském Karlíně Rudolf Storch, syn zakladatele rodinného vydavatelství, kde vycházely rozličné sešitky již od konce 19. století. V roce 1905 rozšířil Rudolf Storch záběr na erotiku edicí Zapovězené ovoce a o rok později na kriminální žánr s detektivem Cliftonem. (Naplnil tak obě kategorie četby pro intelektuály dle teorie mistra koláře z Černých baronů, který nabízí vojínu Kefalínovi ke čtení cliftonky a říká, že „vzdělanci si žádají detektivky nebo pornografii“.)
Jareš popisuje vydavatelský kontext sešitových novel literární historií prakticky neregistrovaný až do studií Pavla Janáčka o rodokapsu. Storchovy Detektivní novelly brzy získaly konkurenci ze strany jiných nakladatelů, ovšem zatímco Clifton vznikal v Česku, jiné řady (Nick Carter, Tom Shark a další) byly vesměs překlady z němčiny, eventuálně z angličtiny. Úspěch cliftonek byl tak výrazný, že konkurence volila i velmi podobně vyhlížející grafiku obálky. Letmé nahlédnutí do ciziny a sledování vydavatelství, která s tímto druhem četby přišla na trh jako první, tvoří velký klad studie. Škoda, že nezbyl čas a prostor na podrobnější průzkum jejich produkce a její porovnání s tuzemskou variantou.
Stručně, ale přínosně Jareš také načrtává ekonomicko-obchodní podmínky vydávání této literatury. Knihkupci tento druh čtiva odmítali prodávat, a tak se vydavatelé uchýlili ke kolportáži vyzkoušené již dříve na nekonečných krvavých románech. Novinkou bylo, že namísto děje natahovaného na mnoho set stran se tentokrát jednalo o uzavřené příběhy. O to snadněji se sešity dostaly k mládeži, zvláště pak prostřednictvím nových distribučních míst — novinových kiosků a papírnictví.
Že se i na cliftonky snesl hněv samozvaných regulátorů morálky a národní kultury obecně, je nasnadě. Jareš zde připomíná jednotlivé vlny tažení proti „pokleslé literatuře“, které ovšem podrobněji pojednal již Pavel Janáček v monografii Literární brak. Zajímavostí je, že se někdy v tomto svatém tažení svezly spolu s literárním „škvárem“ do stejného toxického pytle i kinematograf či gramofon. Podrobně se autor věnuje sbírání důkazů pro jednotlivé varianty možného autorství a slouží mu ke cti, že přiznává nedostatek přímých důkazů i pro označení A. B. Šťastného coby autora, jakkoli k němu vede nejvíce důkazních nitek.
Jareš ve své knize příliš neteoretizuje, snáší pouze důkazy v podobě popisů a nad rámec této literární historie a deskriptivity se prakticky nepouští. Opět můžeme jen soudit, že nechtěl zatěžovat již tak rozsáhlou práci. Kniha sice obsahuje převyprávěné obsahy všech sešitů, ale jako k literárním textům k nim v podstatě přistupováno není. Autor sám označuje za nejdůležitější kapitolu „Clifton a jeho svět“, kde dopodrobna popisuje fikční svět novel včetně vlastností protagonisty, ale svou výčtovostí bez dalších syntetických kroků nakonec vyznívá jako nejméně zajímavý text v knize, v podstatě soupis kuriozit a výstředností.
Pozoruhodná je kapitola „Ve šlépějích Cliftona“ přinášející příklady využití této postavy v jiných dílech. Například v překladu francouzského románu Tajemný aeroplan Antonina Reschala vyměnil překladatel František Štěpánek jednu z postav za detektiva Cliftona, aby děj přiblížil českému čtenáři a možná i zvýšil prodeje. Známá je také cliftonovská hra Jiřího Voskovce a Jana Wericha Gorila ex machina, u které Jareš jako první dokládá, že nečerpala přímo z cliftonek, ale z na nich založené divadelní hry Jaroslava Puldy Zatkněte vraha! z roku 1907. V kapitolách o posmrtném životě edice Jareš spekuluje, že pokles zájmu o cliftonky ve třicátých letech mohl být způsoben i ustanovením české školy detektivních románů nesrovnatelně vyšších kvalit. Jisté je, že další generace čtenářů již na tyto sešity často hleděla buď s útrpností, nebo s melancholickou vzpomínkou.
Michal Jareš provedl nesmírně důkladný průzkum materiálu a vyvrátil i mnohé pozdější nepřesnosti publicistů i editorů z poválečné doby, kteří bez dostatečných informací mnohdy stříleli fakta i dohady od boku. Velmi užitečné jsou i jeho anotace jednotlivých svazků. Zde si jen můžeme postesknout, že přehled není vysázen nijak přehledně a že způsob, jak Jareš pracuje s přiřazováním různých dalších žánrových charakteristik jednotlivým titulům, se jeví značně arbitrární. Rejstříky míst, povah zločinů či detektivových pomůcek si možná také pár uživatelů najdou.
K přednostem knihy patří i pro autora typický jemný smysl pro humor, s nímž tu a tam upozorňuje na bizarní pasáže či nechtěnou komiku zdrojových textů. Četba tohoto objemného svazku téměř encyklopedických kvalit je pak o to příjemnější.
Michal Jareš: Případ Clifton. Monografie jednoho sešitu. Praha, Academia 2022. 583 stran.
Vychází v České literatuře 3/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
