Previous Next
Future of Czech and Polish Literary Bibliography − zpráva o řešení projektu ANNA GNOT — VOJTĚCH MALÍNEK — GABRIELA ROMANOVÁ — PIOTR WCIŚLIK   Rok 2015 lze v kontextu vývoje mezinárodní...
Čemu se smál středověký člověk? JAN MALURA V minulosti se poměrně často připomínal výrok německého pozitivistického filologa Wilhelma Scherera, podle...
Fenomén cestopisu v literárněhistorickém bádání střední Evropy JANA PÁTKOVÁ Monografie Marianny Koliové je zatím posledním příspěvkem k poetice i literárněhistorickému ukotvení...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

JIŘÍ SUK

Kniha Český literární samizdat, připravená k vydání devítičlenným autorským kolektivem pod vedením renomovaného literárního historika Michala Přibáně, obsahuje knihy dvě. Rozsáhlá úvodní část je kvalitním náběhem na dějiny samizdatu, třebaže autoři skromně tvrdí, že to nebyl jejich záměr. Hlavní — encyklopedický — korpus knihy je impozantní rozsahem i obsahem. Autoři „archeologickými“ prostředky vydobyli terén plný překvapivých nálezů; odhalili a zakreslili území svébytné knižní kultury, o jehož rozsahu, struktuře a členitosti jsme měli nedostatečnou představu. Přestože se v širším slova smyslu jedná pouze o literární samizdat, nabízí se otázka, co tento objev říká o občanské a kulturní veřejnosti obecně a do jaké míry by bylo například možné ztotožnit jej s podhoubím demokratické revoluce 1989. Tyto přesahy zvyšují hodnotu knihy.
Poněkud borgesovská je existence tzv. skrytých hesel, která autoři podle zjištěných souvislostí zasunuli do 311 jádrových hesel. O celkovém rozsahu encyklopedických jednotek se dozvíme ze „Soupisu“ (s. 554–561) — je jich bezmála 700. Bohatství rozprostraněného a vrstevnatého materiálu je patrné z popisu jednotlivých edic, sborníků a periodik. Vedle základní charakteristiky vydavatelského počinu v něm najdeme jména vydavatelů a autorů, písařů a grafiků; na konci figurují orientační údaje o pramenech (zahrnující rozhovory a korespondenci s vydavateli) a literatuře (sledující produkci až do roviny absolventských prací). Většina zdrojů se nachází v proslulé knihovně samizdatů Libri prohibiti, jejímuž zakladateli a řediteli Jiřímu Gruntorádovi je encyklopedie po zásluze věnována. Vyzdvihnout musím také grafickou úpravu spočívající v dobré kombinaci textové a obrazové složky. Celkem 539 fotografií a obrázků dává encyklopedii sympatickou tvář a skýtá možnost učinit si bohatou vizuální představu o estetice samizdatu.

PETR ŠÁMAL

Na název samizdatové edice Československý přepisovatel, již v letech 1982 až 1989 vytvářel a mezi přáteli v Otrokovicích a v Gottwaldově distribuoval Karel Ševčík, dělník v továrně na pneumatiky Rudý říjen, neodkazujeme v titulu přítomné recenze náhodou. Výmluvně dokládá patrně nejpřekvapivější rys encyklopedie Český literární samizdat 1949–1989, totiž skutečnost, že opisování a utajené šíření literatury bylo podstatně rozšířenější aktivitou, než většina veřejnosti, a to i té odborné, dosud tušila.

HERTA SCHMID

Ondřej Sládek s kolektivem spoluautorů vypracoval rozsáhlý terminologický Slovník literárněvědného strukturalismu. Lze předpokládat, že se toto dílo setká s velkým zájmem jak v odborném světě, tak u širšího okruhu čtenářů. Jednotlivé příspěvky sledují, jak píše Sládek v úvodu, jednotnou strukturu: uvádějí definici příslušného hesla, přehled jeho historického vývoje jakož i současnou „oblast aplikace“ (s. 12) a končí seznamem použité a další relevantní literatury. U terminologických slovníků je taková struktura výkladu obvyklá. Pohled na seznamy literatury však ukazuje jistou zvláštnost: překlady západní odborné literatury do češtiny byly často vydávány se značným zpožděním, což lze vysvětlit politicky podmíněnou izolací české kultury, jež přetrvala až do konce osmdesátých let 20. století. Opožděná recepce vývoje strukturalismu v západní Evropě a severní Americe však skýtá jistou výhodu. Ta spočívá v tom, že osudová cesta literárněvědného strukturalismu, vyznačující se obdobími rozkvětu a úpadku, jež se pro svou dlouholetou historii může západnímu pozorovateli jevit spíše jako nepřehledná, tu díky české perspektivě získává komprimovanější podobu všech svých vývojových stadií a aspektů, a tudíž i větší přehlednost.

PIOTR GIEROWSKI

Literárněvědný strukturalismus je příkladem jednoho z nejdůležitějších směrů 20. století, který zanechal hlubokou stopu ve vývoji literární vědy i v takřka každé její národní variantě. Slovník literárněvědného strukturalismu (dále SLS), vydaný v roce 2018 v redakci Ondřeje Sládka, je pokusem představit proměny strukturalistické tradice a zároveň ji utřídit do podoby uzavřeného systému hesel. Nejedná se samozřejmě o jednoduchý úkol — vznikla tak kniha nepochybně monumentální a fascinující, i když přinejmenším místy problematická a podněcující k diskuzi na téma pozice a role strukturalismu v literární vědě 20. století.

EVA PALKOVIČOVÁ

Jana Vrajová v predkladanej monografii zúročuje svoj doterajší výskum tvorby Sofie Podlipskej a literárneho diania v 80. a 90. rokoch devätnásteho storočia. Prvá monografia Jany Vrajovej Literární tvorba Sofie Podlipské v literárněhistorické a kulturní reflexi (2016) mapovala recepciu tvorby Sofie Podlipskej, štúdie z posledných rokov sa týkajú metodologických a literárnohistorických otázok, ku ktorým sa Vrajová vo svojej druhej monografii znovu vracia. Sofia Podlipská, česká spisovateľka a intelektuálka druhej polovice devätnásteho storočia, je pre Janu Vrajovú zaujímavým príkladom spisovateľky pohybujúcej sa svojimi prózami medzi literatúrou nárokujúcou si na prívlastok „vysoká“ a literatúrou čitateľsky príťažlivou, určenou pre širšie publikum, ktorá si zároveň, v zmysle národoobrodeneckých ideí, stanovuje za cieľ výchovne naň pôsobiť.