Česká literatura 64, 2017/2

Studie / Studies

Petr Voit [Filozofická fakulta Univerzity Karlovy; petr@strahovskyklaster.cz]

Humanismus v novém konceptu literatury českých zemí (1. polovina 16. století)

Východiskem našich úvah o počátcích humanismu v českých zemích je Kristellerovo dnes už klasicky „úzké“ pojetí tohoto proudu jakožto filologicko-filozofické metody. Na přelomu 15. a 16. století převzali aktivní roli v literárním provozu až na několik výjimek utrakvističtí kněží, kteří mimo jiné pomocí překladů usilovali reformovat upadající pohusitskou společnost. Důraz byl kladen na náboženskou výchovu a kultivaci morálky v intencích prvokřesťanské církve. Tato tendence, kterou jsme označili novým termínem protoobrození, nemá většinou ani v rovině překladu ani v ojedinělých původních pracích s vědeckým humanismem nic společného – přesto však ze své mimořádné důležitosti nic neztrácí. Náboženský rigorismus a jazykový patriotismus nebyl vlastní pouze konzervativním utrakvistům, ale i nonkonformním náboženským společenstvím. Tyto malé církve, vedené konfesijními prioritami, se rovněž uzavřely před nenáboženským vzděláváním a výukou cizích jazyků (řečtiny, hebrejštiny) a rovněž aktivity jejich vůdců se s humanistickými zájmy neslučovaly. Krok s Evropou hodlalo držet pouze nábožensky synkretické centrum v Náměšti. Právě zde poprvé, ale žel nakrátko 1533–1535 se vyjevil potenciál nezředěného humanismu, a to díky Erasmově kriticky reformační metodě překladu a díky domácímu vědeckému zájmu o češtinu. Pak se na úrovni biblického překladu z české izolace vymanila ještě jednota bratrská, ovšem ve srovnání s německou reformací opožděně až počátkem 60. let 16. století. V pohusitském období se nejblíže k antické tradici a humanistickému myšlení díky studiím na zahraničních univerzitách přiblížila početní menšina katolíků. S potřebami a čtenářskými schopnostmi převážně utrakvistické společnosti se však míjela, a tak jedinci schopní literárního projevu byli odkázáni publikovat latinsky v cizině. Pokud ovšem v katolické církvi vykonávali duchovenskou službu, pluralitní náboženský model českých zemí navenek tlumil jejich humanistickou orientaci a naopak zesiloval aktivní postoj protireformační. Členové humanistických kroužků v Olomouci a Plzni publikovali v zahraničí minimálně. Převládající formou tvůrčí činnosti se totiž stala tiskem nezveřejňovaná korespondence, mající ráz soukromých, nikoli otevřených literárních listů; odtud v nové době aforistické označení „spisovatelé bez literatury“. Politické změny po roku 1547 nepřinesly literárnímu a knihtiskařskému provozu pouze nový model cenzury, jak bývalo často připomínáno, ale zrychlily a prohloubily pozitivně působící jevy, které se čas od času objevovaly už po několik desetiletí. Nábožensky výchovnou a morální kultivaci společnosti začal silněji provázet zájem o osvětu, jazykovou výchovu a hospodářský růst. Nové poznatky, tradované antikou a středověkem, se formou překladů či spíše adaptací německých předloh a méně často prostřednictvím původních českých nebo latinských textů rozptylovaly mezi měšťany i aristokraty. Mocenský zásah do postavení měst a odvozeně pak i do mentality jejich obyvatel přinesl po roku 1547 na literárním poli, zbaveném dočasně náboženské polemiky, ještě jednu změnu – vytvořil místo k prosazení renesanční latinské poezie. Antika tu měla význam skutečně konstitutivní, ale převahou jen jako zdroj nápodob klasických pretextů. V tomto ohledu se nesporně významným katalyzátorem stala Collinova reforma pedagogického procesu pražské univerzity.

Humanism in the new approach to literature in the Czech lands (in the first half of the 16th century)

Our ideas regarding the origins of humanism in the Czech lands are based on Kristeller’s now classic “narrow” view of this school as a philological and philosophical trend. At the turn of the 16th century an active role in the literary scene was taken (with only some exceptions) by Utraquist priests, who with the aid of translations inter alia were endeavouring to reform the declining post-Hussite society. Emphasis was placed on religious education and the cultivation of morality in accordance with the early Christian church. This trend, which we have described with the new term proto-Revival, has for the most part nothing to do with scholarly humanism either at the level of translation or in occasional original works – but this does not detract from its exceptional importance. Religious rigorism and linguistic patriotism were not unique to conservative Utraquism, but can also be found in non-conformist religious communities. These small churches, motivated by confessional priorities, also rejected non-religious education and the tuition of foreign languages (Greek and Hebrew), while their leaders‘ activities were incompatible with humanist interests. Only the religiously syncretic centre in Náměšť aimed to keep pace with the rest of Europe. It was here for the first time, if only very briefly between 1533 and 1535, that the potential for undiluted humanism emerged, thanks to Erasmus’s critically reformed method of translating, as well as to the domestic scholarly interest in the Czech language. At the level of Biblical translation the Unity of Brethren did not emerge from their Czech isolation until relatively late in comparison with the German reformation in the early 1560s. During the post-Hussite period, the substantial minority of Catholics came closest to the antique tradition and humanist thinking thanks to their studies at universities abroad, while the needs and readership skills of the primarily Utraquist society were not suitable, so that those individuals capable of literary expression had to rely on publishing in Latin abroad. However, while they performed their sacerdotal service in the Catholic church, the pluralist religious model in the Czech lands outwardly muted their humanist orientation and actually bolstered their active anti-Reformation stance. Members of humanist circles in Olomouc and Plzeň only published abroad to a very minimum extent, as the predominant form of creative activity had come to be unpublished correspondence with the character of private but not open literary letters; whence the modern-age aphoristic designation “writers without literature”. The post-1547 political changes did not just provide the literary and book-printing sphere with a new censorship model, as is often pointed out, but it also accelerated and deepened positive-acting phenomena that occasionally appeared after several decades. Religious-educational and moral cultivation of society started to be more motivated by an interest in enlightenment, language education and economic growth. New knowledge, passed down from classical antiquity and the Middle Ages, was disseminated among the burghers and aristocrats in the form of translations, or more frequently by means of adaptations of German originals, or less frequently by means of original Czech or Latin texts. The intervention by the authorities in the status of the towns, and so by extension in the mentality of their inhabitants, brought about one more change in the literary sphere after 1547, temporarily relieved of its religious controversies, creating a space for the promotion of Renaissance Latin poetry. Here antiquity was truly of constitutive importance, although primarily as a source of imitations of classical pre-texts. In this regard an indisputably important catalyst was Collin’s reform of pedagogical procedures at Prague University. Of course, the presentation of Latin poetry by Bohemian and Moravian printing houses would not have been possible without antiqua. This previously unknown association might appear strange to paleo-Bohemists and neo-Latinists, but it also shows that literary and book culture cannot be separated in modern-era studies. The belated arrival of antiqua, brought about by disapproving confessional standpoints, came to act as another yardstick for assessing relations between the Czech lands and European cultural trends until 1536.

 

Zuzana Říhová [University of Oxford; zuzana.rihova@mod-langs.ox.ac.uk]

Velká eliotovská báseň. K Mluvícímu pásmu Milady Součkové

The core of this article is a long poem Mluvící pásmo [Talking Zone], published in 1939 by Czech Modernist poet Milada Součková (1899-1983). Through Součková’s writing, the abyss between Czech avant-garde and Czech Modernism with its references to English modernism is revealed here. This article offers a contextualization of the genre of zone within Czech Modernism while analysing Součková’s large poem as a specific form of English modernism.  Through a detailed examination of Součková’s poem Talking Zone and Eliot’s The Waste Land this article reveals the parallels between her writings and the writings of the leading modernists. The first section examines the influence on the poem of radio, both in terms of its thematic register and its form. It then goes on to analyse the dominant thematic discourses of the poem which are also key themes of the genre of zone in the 1930s in the Czech context (these are defined in the article as museum, memory, encyclopaedia and apocalypse). An examination of Talking Zone reveals the process of exhaustion of the genre of zone as a leading genre of the Czech avant-garde poetry and the exhaustion of the avant-garde projects of the new world. The archaeology of modernism (of an era), as conveyed in Součková’s writing is determined by space (Europe), person (writer) and action (modernism). In Součková’s Talking Zone each of these three elements is depicted as extinct.

“Great Eliotesque poem”: Milada Součková’s Talking Zone and Anglo-American Modernism

 

Lenka Jungmannová [Ústav pro českou literaturu AV ČR; jungmannova@ucl.cas.cz]

„Diderot miloval mystifikace“, a co Milan Kundera?

Příspěvek řeší problém pravděpodobně utajeného autorství hry Juro Jánošík, pod níž je oficiálně podepsán Karel Steigerwald a která byla v roce 1973 uvedena v pražském Divadle Jiřího Wolkra. Autorka ve studii cituje reflexe, které jmenované dílo připisují Milanu Kunderovi, poté podrobně analyzuje poetiku jeho her Majitelé klíčů (1961), Ptákovina (1966) a Jakub a jeho pán (1971) a následně tato dramata srovnává z hlediska formy, struktury a koncepce časoprostoru. Závěrem vyvozuje, že Juro Jánošík prezentuje shodný přístup ke struktuře a časoprostoru jako známé Kunderovy hry a že bychom na tomto základě mohli drama autorsky přiřknout skutečně Milanu Kunderovi.

“Diderot loved hoaxes ”, and what about Milan Kundera?

This article deals with the issue of the probably secret authorship of the play Juro Jánošík, which was officially signed by Karel Steigerwald and presented in 1973 at the Jiří Wolker Theatre in Prague. The author of this study quotes the reflections which ascribe this work to Milan Kundera, following a detailed analysis of the poetics of his plays Majitelé klíčů (Owners of the Keys, 1961), Ptákovina (The Blunder, 1966) and Jakub a jeho pán (Jacques and his Master, 1971), and the subsequent comparison of these dramas from the standpoint of form, structure and time-space conception. She concludes that Juro Jánošík has an identical approach to structure and time-space as Kundera’s well-known plays and that we should in fact be able to ascribe the drama to Milan Kundera on this basis.

Texty / Horizons

Tomáš Glanc [Universität Zürich; tomas.glanc@uzh.ch]

Metodologické rekonstrukce v podání Aageho Hansen-Löva

Text ke stažení zde.
Aage Hansen-Löve  [Ústav pro českou literaturu AV ČR; riha@ucl.cas.cz] 

„Stvořený – ne zrozený“.  Antigenerické psaní

Překlad studie původně otištěné in Lars Schneider, Aage Hansen-Löve, Michael Ott (edd.): Natalität. Geburt als Anfangsfigur in Literatur und Kunst, München, Fink 2014, s. 195–224.

Recenze / Reviews

Lubomír Machala a kol. Panorama české literatury 1 a 2 — Jan Malura – Iva Málková – Martin Tomášek

Eva Šormová a kol.: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti — Pavel Janoušek 

Jiří Opelík: Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi (a opět s jedním přívažkem o Josefovi) — Jiří Holý 

Tomáš Kubíček: Dvojí domov Jana Čepa — Pavel Šidák

Anotace, kronika a glosy

Jana Čeňková (ed.): Válečné dětství a mládí (1939–1945) v literatuře a publicistice — Jiří Poláček

Česká literatura a kultura za protektorátu — Karel Piorecký

Zemřela Jarmila Víšková — Michal Kosák — Jiří Flaišman

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory

Specifikace
Název Česká literatura 64, 2017/2
Vydavatel Ústav pro českou literaturu AV ČR
Rok vydání 2017
Počet stránek 172
Formát 14 × 20,5 cm
Edice Archiv časopisu