Previous Next
Čteme očima, ale i rukama JIŘÍ TRÁVNÍČEK Jak se čtenářsky chováme v prostředí digitálním, o tom už víme poměrně dost (viz Naomi S. Baronová, Pablo...
Nová syntéza středověké knižní kultury JAN MALURA V posledních letech můžeme pozorovat nebývalou aktivitu na poli české knihovědy, přesněji řečeno výzkumu starší...
Reportáž vyžaduje nadání i kus dobrodružné povahy BARBORA OSVALDOVÁ Když jsem začínala jako asistentka učit na Fakultě sociálních věd a publicistiky, měla jsem poměrně...

MAREK NEKULA

Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ) sehrály v dějinách české literatury, kultury a vědy klíčovou roli. Objev a vydání národního eposu, menších epických děl i lyrických písní daly české literatuře a společnosti „svou básnickou […] i historickou společenskou hodnotou“ (s. 13) významný impulz při jejich formování v moderní době. Svou existencí i látkami se pak RKZ staly pramenem české kultury 19. století, kulturním textem, který měl přinejmenším pro tzv. generaci Národního divadla na uměny podobný dopad jako na literaturu, zatímco spor o jejich pravost formoval rodící se českou vědu.

Dalibor Dobiáš se ve svých pracích postupně věnoval všem těmto rovinám: v komentované edici RKZ, v níž transkripci památky kombinoval s překladem Václava Hanky a doplnil i o novočeský překlad Kamila Bednáře z roku 1961, se nejdříve věnoval textu. V kolektivní monografii k RKZ a české vědě z roku 2015, do níž byl integrován výběr odborných textů reagujících na RKZ, se posunul k jeho odborné reflexi. A v recenzovaném dvousvazkovém díle k RKZ v kultuře a umění přistoupil s týmem autorů k recepci obecně. V tomto díle nicméně nejde jen o dlouhé 19. století a kontext českých zemí. Pozornost se v něm věnuje i novému začlenění RKZ do kontextu dějin české literatury — po jejich kritice v osmdesátých letech 19. století jako literárních památek doby romantismu — a recepci RKZ v jiných národních kulturách, ať už v souřadnicích romantického nacionalismu nebo mimo něj. Podívejme se nyní na tuto publikaci, jejíž rozsah i akribie budí respekt, blíže.

Dobiáš v ní jak úvodní studií, tak výběrem příspěvků vychází z Leersenova konceptu „romantického nacionalismu“ jako „průsečíku politických a uměleckých proudů“ (s. 21), a v RKZ a jejich recepci tak vidí polyvalentní „katalyzátor“ (ibid.) estetického a politického dění, přičemž upozorňuje na to, že diskurzy a praxe vztažené k RKZ a ukotvené v různých epochách je třeba vidět v jejich překryvech. V publikaci se svým týmem usiluje o jejich rozkrytí a postižení evropských souvislostí jejich vzniku i recepce a otevírá rovněž diskuzi o rozdílné funkci falz i zakládajících kulturních textů v evropských literaturách a kulturách. Cílem je vysvětlit pozadí a proměnlivé podoby evropské recepce obdobných podvrhů i jejich národní obrany a kritiky. Publikaci přitom člení do pěti oddílů. Ty sice nemají společný orientující nadpis, jsou nicméně uvedeny vydavatelovým textem, v němž vysvětluje jejich smysl i výběr a uspořádání příspěvků v daném oddílu.

Budeme-li v recenzi postupovat podle těchto oddílů, pak je možno konstatovat, že v prvním oddílu svého projektu Dobiáš shromažďuje texty zaměřené na dobový kulturní kontext a působení RKZ jako kulturních textů, jejichž intermediálnímu a interdiskurzivnímu přesahu jsou věnovány další oddíly. Dává v něm tak prostor studiím, které konkretizují roli RKZ při utváření české národní kultury a identity a — po střetu s realismem — i jejich dekanonizaci a doznívání na periferii dobového veřejného diskurzu, jíž Milan Ducháček v závěru prvního oddílu věnuje pozornost v příspěvcích o Marešově pokusu o RKZ či satirách diskreditujících jejich vědecké protivníky. Oddíl zahajuje příspěvek Miloše Řezníka, který rukopisné mystifikace vidí v paradigmatu (historicky chápané) moderny a ve spojení s historismem hledajícím autentickou podstatu národního kolektivu jako odpověď na otřesené jistoty univerzálního řádu. Reinhard Ibler na skladbě Jaroslav zase pojednává různorodost konceptu antemurale christianis v českém a polském kontextu. Karel Šíma pak s chronologickým argumentem poukazuje na zakladatelský význam RKZ, resp. Rukopisu královédvorského (RK) pro národní vzpomínkovou kulturu pomníkovou i festivitní. Odchalení „sochy staročeského barda Záboje“ ve Dvoře Králové v roce 1857 totiž předchází podobným projektům na území Prahy. To je ostatně takto reflektováno i v dobovém diskurzu, v němž se diskuze pražských projektů opakovaně vztahují ke Dvoru Králové. Ten přitom — přinejmenším časově a ideově — drží krok s odhalením výmarského pomníku „Vlastí“ zasvěceného Goethovi a Schillerovi. Jako autor si Dobiáš ve svém příspěvku všímá reflexe iniciační funkce i dekanonizace RKZ v memoárové literatuře.

Součástí prvního oddílu jsou i příspěvky věnované reflexi RKZ v historiografických syntézách české literatury 19. století v době fungování i po rozpadu nacionálně romantického modelu (Václav Smyčka), funkci jejich kritiky a obrany v české historiografii (Bohumil Jiroušek), důsledkům nejednoznačných závěrů chemické analýzy RK (Miroslav Novák a Dalibor Dobiáš) a jejich recepční historii a různorodosti této recepce v čítankách užívaných mezi lety 1820 a 1918 na českých a německých středních školách v Čechách (Václav Petrbok). Tyto příspěvky do sebe s ohledem na diskutované médium dobře zapadají a komplementárně se doplňují. Vyzdvihnout je v nich možno Smyčkův postřeh „zdvojené[ho] počátku národní literatury“ (s. 137), kdy RKZ z prapočátku staročeské literatury svou autoritou — do vyvrácení jejich pravosti — zdánlivě zaštiťují počátek literatury novočeské. Za zvláštní zmínku stojí přehledové tabulky k čítankám (s. 299–238) nebo poukaz na tabuizaci RKZ v čítankách v reakci na jejich realistickou kritiku i — podobně jako v literární historiografii — „jejich nesnadný návrat do kánonu české literatury“ (s. 51) — po této kritice už ovšem jen do kánonu literatury 19. století.

Druhý oddíl je sestaven ze studií věnovaných poetice RKZ a intertextovým přesahům k RKZ v rámci české literatury. Otevírá jej nicméně příspěvek Václava Smyčky k poetice dávnověku mezi osvícenstvím a romantismem, v němž se zabývá německy psanými „pretexty, které utvářely pohled čtenáře na český dávnověk před „objevením RKZ“ (s. 338), a návratem látek českého dávnověku v nových rámcích (Rousseau, Herder, ossianismus) spojeným s doceněním specifické poetiky starých literárních pramenů i folklóru. Smyčka ve své studii poukazuje mj. i na přítomnosti listinných pramenů Písně o Nibelunzích v pražském intelektuálním prostoru a literárním diskurzu či na to, že „poslední obrat v genealogii obou nálezů [RKZ], kterým se zásadně odlišují od předešlých reprezentací českého dávnověku“, tedy že přechod z režimu literárního textu spojeného s estetickou distancí do režimu kulturního textu spojeného s bezprostřední identifikací, a s tím spojená proměna „funkce mýtů českého dávnověku“, „nám stále ještě uniká“ (s. 371). Na jeho studii navazuje analýza Libuše na rozhraní dvou národních romantismů od Jeana Boutana, přesněji srovnání Rukopisu zelenohorského (RZ), objeveného v roce 1818, a dramatu Die Gründung Prag (1815) z pera Clemense Brentana. Jeho vydání podle Boutana sice nabídlo alternativní obraz Libuše a zanechalo stopy v českém výtvarném umění, pro RZ byla nicméně určující spíše Herderova Die Fürstentafel. Diferencovanému obrazu Libuše, jak je možno se s ní setkat v česky a německy psané literatuře před nálezem RZ, svůj příspěvek zasvětil Ladislav Futtera.

Druhý soubor příspěvků je v tomto oddílu věnován recepci RKZ v české literatuře 19. a 20. století. Iva Krejčová tak ve svém příspěvku zkoumá význam RKZ při „řešení tvarových otázek“ (s. 334) v česky psané básnické epice první poloviny 19. století „okouzlené rukopisným kódem“ (s. 407), zatímco Michal Charypar pojednává jednak obrozenský folklorismus a vliv písní RK „na novočeskou poezii do příchodu májovců“ (s. 445), jednak ohlas RKZ v Nerudově publicistice, který se k nim stavěl často s humorem a nevážně, nicméně s respektem, takže ve svých „výrocích oživoval oba petrifikované fragmenty“, „přibližoval je vnímání svých každodenních čtenářů“ a do kritiky realistů v osmdesátých letech 19. století jim vlastně přitakával (s. 680). Peter Deutschmann pak svou studií přibližuje recepci RKZ v divadelním dramatu, konkrétně v dramatech Josefa Lindy, Josefa Kajetána Tyla, Karla Egona Eberta, Julia Zeyera, Václava Klimenta Klicpery, Josefa Václava Friče či Zdeňka Kolovrata-Krakovského. Martin Hrdina se zaměřuje na recepci RKZ v díle Jaroslava Vrchlického, již nezastavila ani realistická kritika, a Martin Hrdina s Ditou Křišťanovou se ve svém příspěvku zabývají českým dávnověkem v díle Julia Zeyera, tj. jejich ohlasu v pěti básních Vyšehradu (1880) a dramatu Neklan (1893). Jiří Kudrnáč pak ukazuje, že ač české literární moderně a secesi nebyla mystifikace cizí, panovala vůči RKZ v důsledku jejich kritiky jistá zdrženlivost. Přesto RKZ ožívají v temném patosu dramat Arnošta Dvořáka Kníže (1908) a Stanislava Loma Děvín (1919).

Proměny v zobrazení fundující minulosti ve vědě a literatuře a postupný posun od RKZ směrem k husitství, jenž vrcholí v díle Aloise Jiráska, ve svém příspěvku diskutuje Dalibor Dobiáš, který v něm dospívá k závěru, že demokratickým výkladem husitství převzalo husitství funkce RKZ. Michal Fránek zase poukazuje na rozdílné působení RKZ v českém a moravském kontextu na příkladu Hostýna, k jehož popularitě přispěla báseň Jaroslav. Zatímco v českém kontextu Hostýn s ohledem na RKZ byl a zůstal symbolem národním, v moravském byl především symbolem náboženským, což Fránek dokládá na dílech katolických spisovatelů původem z Moravy. Na současnou literaturu se při analýze literárního osvojování RKZ soustředí Catherine Servantová, která si ve své studii povšimla jak literatury faktu (M. Ivanov), tak románu Poslední tečka za Rukopisy (1998) od Miloše Urbana.

V třetím oddílu vydavatel dává prostor studiím, které RKZ ukazují jako konstanty národního umění, jež přispěly k rozvinutí „českého“ hudebního a výtvarného stylu (s. 835). Podobně jako na divadle jde u takto obsahově ukotvených a veřejně prezentovaných hudebních a výtvarných děl rovněž o jejich sociální funkce. To se ovšem neděje na úkor postižení jejich stylu a materiality. Konkrétně se autoři v tomto oddílu zabývají varytem čili fiktivním nástrojem starých českých bardů (Michal Fránek), písňovou tvorbou inspirovanou RKZ a otázkami jednoty slova a hudby a vhodnosti zvoleného žánru (Vlasta Reittererová) jakož i operou (Michal Fránek a Jiří Kopecký). U té si autoři vedle Libuše Bedřicha Smetany všímají i opery Mlada Nikolaje Rimského-Korsakova. Přehled nepřeberného množství příkladů transmediálního přesahu RKZ do sféry výtvarného umění v recenzovaném sborníku podává Pavla Machalíková, jež se na pozadí ilustrací Ossiana a germánských mýtů věnuje klíčové roli Josefa Mánesa při výtvarném osvojování RKZ tzv. lidovým stylem. Ten určil i podobu zobrazení postav RKZ v tzv. generaci Národního divadla, zatímco dekontextualizaci témat RKZ v konfrontaci s moderními proudy ve výtvarném umění se věnuje Markéta Dlábková. Třetí oddíl ukončuje studie Veroniky Lukešové srovnávající výtvarné podání RKZ a finské Kalevaly.

Ve čtvrtém oddílu se před čtenářem otevírá široké a do hloubky diskutované panorama recepce RKZ v evropských literaturách a s nimi spjatých kulturách. Konkrétně jde o recepci polskou a ruskou (Dalibor Dobiáš), ukrajinskou (Radana Merzová), lužickosrbskou (Franc Šén), chorvatskou (Marjan Šabić), maďarskou (Tamás Berkes), italskou (Alessandro Catalano) a finskou (Tamáš Masař), resp. překlady do němčiny (Lena Dorn), švédštiny (Karel Šebesta a Tora Hedin) a angličtiny (David L. Cooper), jakož i kulturní transfery francouzské (Xavier Galmiche), židovské falzum z doby RKZ (Iveta Cermanová) nebo jejich „překlad“ do německojazyčné literatury z Čech (Václav Petrbok). Každý z těchto textů je objevným vhledem do příčin, podob a efektů pronikání RKZ do jiných národních kultur či kontextů, ve svém celku pak tyto studie podávají obraz evropské kultury, jejíž společná ideová východiska jsou předpokladem i motorem takového šíření. V nich lze vidět i řešení zdánlivého paradoxu, „že umění, jež oslavuje národ, lze konzumovat transnacionálně a vlastně je nelze odlišit od mezinárodní záliby v exotickém koloritu“ (Joep Leerssen: When Was Romantic Nationalism? The Onset, the Long Tail, the Banal. Antwerp, NISE 2014, s. 15). Diskutovat v této recenzi všechny příspěvky tohoto oddílu není s ohledem na komplexnost nových kontextů a omezený rozsah recenze dost dobře možné. Bez záměru devalvovat tím jiné příspěvky budiž zde zástupně povšimnut jen příspěvek Ivety Cermanové.

Ta se ve své studii zabývá tzv. Ramschakovou kronikou, židovským falzem z doby RKZ, jež ve dvacátých letech 19. století vytvořil a v opisech do oběhu uváděl Markus Fischer (1783–1858) z okruhu pražským maskilim s cílem „podpořit dobové požadavky na modernizaci židovského života a náboženskou reformu“ (s. 1142), dát příklady pozitivního soužití Čechů a Židů, „posílit židovské sebevědomí“ (s. 1148) a vytvořit zdroj „židovské národní hrdosti“ (s. 1147). Reagoval tak pravděpodobně na „nedostatek dochovaných pramenů, který přičítal zejména pronásledování Židů a ničení jejich písemností v minulosti“ (s. 1147). A přestože neexistuje přímá souvislost mezi tímto falzem a RKZ, přece s RKZ sdílí nejen dobu vzniku, ale i motivy a cíle — v daném případě potřebu modernizace židovského života v kontextu probouzejícího se romantického nacionalismu. To rozpoznal už Hugo Lieben (1881–1942), který proto ve své kritice — šířené od roku 1910 a otištěné v roce 1929 — na RKZ také odkazuje. Cermanová nicméně upozorňuje i na rozdíly tohoto falza a RKZ. Fischerův podvrh totiž nebyl dílem poetickým, takže nesuploval — a ani nemusel suplovat — existenci vlastní staré poezie. Údajná kronika navíc „nebyla nalezena v originálu, nebylo o ní referováno v tisku [a] ani záhy po svém vzniku nevzbudila široký ohlas v židovské“ veřejnosti (s. 1151). Neznámý a nepřístupný rukopis navíc nebyl publikován jako celek a nebyl ani zkoumán, překládán nebo podroben kritice rezonující židovskou společností. Právě absence jeho kanonizace i dekanonizace je pak podle Cermanové příčinou, proč se informace z tohoto méně známého podvrhu postupně rozšířily do literatury o židovské historii Prahy a českých zemí a proč se v ní — zvláště v popularizační literatuře — zčásti drží dodnes. V tomto smyslu je studie Cermanové i příspěvkem k prohloubení obecného povědomí o kultuře českých zemí a jeho kultivaci.

Dvousvazkové dílo uzavírá pátý oddíl, který sestává jen z příspěvku Ladislava Futtery. Ten v něm uvádí a komentuje objevnou edici německé korespondence mezi Josefem Dobrovským a Antonínem Jaroslavem Puchmajerem a českého dopisu Josefa Dobrovského Vincenci Zahradníkovi, jež se vztahují k Rukopisu zelenohorskému (RK).

Pečlivě zredigovaný sborník obohacený reprodukcemi dobových ilustrací a výtvarných děl vztažených k RKZ a dílům, která je látkově připravují, je v druhém svazku zkompletován obsáhlým anglickým shrnutím v překladu Johna Tabachnicka, souborným seznamem pramenů a literatury, seznamem zkratek a autorů i jmenným rejstříkem, jehož význam při tak obsáhlém díle nelze dostatečně ocenit. Napomáhá totiž eficientnímu hledání i propojování textů napříč zmíněnými oddíly a projasnění jejich souvislostí. Poněkud nejasný je naopak způsob práce s německými prameny. Jestliže např. Ladislav Futtera v edici korespondence Dobrovského s Puchmajerem pracuje s němčinou bez překladu do češtiny, pak např. ve studii Václava Smyčky k poetice dávnověku se Franz Martin Pelzel (s. 340), Ignaz Cornova (s. 351) nebo Clemens Brentano (s. 368) citují v českém překladu, přičemž v seznamu literatury jsou uvedeny pouze německé prameny, zatímco citáty z anonymního autora na s. 357 a 366 jsou ponechány v němčině (s překladem v poznámce). Podobně nejasně se postupuje i ve studii Jeana Boutana, kde je citát z Josepha Georga Meinerta na s. 377 pouze v českém překladu bez originálu v poznámce, zatímco Clemens Brentano se cituje jak v německém originálu s překladem v poznámce (s. 383 a 396), tak v českém překladu bez originálu v poznámce (s. 400). To jsou ovšem jen detaily, které nijak nesnižují dojem z objevných studií tohoto monumentálního díla i obou svazků jako celku.

Chceme-li v závěru recenze ustoupit zase stranou a podívat se na tento kolektivní autorský počin jako celek, pak je možno konstatovat, že s ohledem na dobový význam RKZ je intenzita zájmu specialistů o ně naprosto pochopitelná a rozsah jejich publikačního výstupu zcela adekvátní. Přinejmenším v 19. století byly RKZ v českém kontextu nejen nejvydávanějším, ale v evropském kontextu rovněž nejpřekládanějším dílem české literatury, Dobiášův záslužný projekt, který se snaží zachytit jejich rezonanci nejen v české literatuře, tak nabízí i pozoruhodný vhled do jejich recepce v českém umění a hudbě i (dobové) evropské kultuře. V tom spočívá i jeho objevnost. Dobiáš totiž v recenzované publikaci se svým týmem nejen posunul — zkonkrétnil i prohloubil — bádání o RKZ a poznání literatury 19. století, ale rovněž se v ní zasloužil o vytvoření prostoru pro analýzu fungování RKZ a jejich látek v německojazyčné literatuře i pro zachycení jejich pronikání do jiných evropských kultur. Přitom každý „blok“, jak vydavatel říká jednotlivým oddílům svého pozoruhodného díla, je navzdory rozsahu a množství jeho autorů kvádrem pozoruhodně soudržné stavby.

 

Dalibor Dobiáš (ed.): Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění. 2 sv. Praha, Academia 2019. 1753 strany.

 

Vychází v České literatuře 2/2021.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek