Previous Next
Čteme očima, ale i rukama JIŘÍ TRÁVNÍČEK Jak se čtenářsky chováme v prostředí digitálním, o tom už víme poměrně dost (viz Naomi S. Baronová, Pablo...
Nová syntéza středověké knižní kultury JAN MALURA V posledních letech můžeme pozorovat nebývalou aktivitu na poli české knihovědy, přesněji řečeno výzkumu starší...
Reportáž vyžaduje nadání i kus dobrodružné povahy BARBORA OSVALDOVÁ Když jsem začínala jako asistentka učit na Fakultě sociálních věd a publicistiky, měla jsem poměrně...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

JIŘÍ TRÁVNÍČEK

Jak se čtenářsky chováme v prostředí digitálním, o tom už víme poměrně dost (viz Naomi S. Baronová, Pablo Delgado, Andres Dillon, Ziming Liu, Anne Mangenová, Maryanne Wolfová ad.). Zejména v poslední době se dané téma stává hodně sledovaným. Své zde řekli neurofyziologové, podle nichž digitální prostředí našemu mozku způsobuje již nevratné změny (to tvrdí Manfred Spitzer, u nás Martin Jan Stránský). Výrazně zastoupena je i linie kvalitativních výzkumů. Jimi se zjišťuje, jak hodnotíme náš vztah k jednomu i druhému médiu — čím jsou nám blízké či vzdálené, jak se s nimi uživatelsky vyrovnáváme, popřípadě co u nich preferujeme. Podstatný díl si ulamuje i statistika, jež nám je schopna nabídnout robustní demografické údaje toho typu, kdo jsou uživatelé jednoho i druhého média, a to v perspektivě socio-demografických proměnných (věk, pohlaví, vzdělání atd.), jakož i s čím jednotlivé uživatelské způsoby korelují. Obecně lze — na pozadí daných zjištění — říci, že digitální prostředí nejde proti čtení; na druhé straně se však toto prostředí výrazně podílí na proměně způsobu, jímž čteme. A máme tu i výzkumy experimentální. U nich se ke slovu dostává hlavně metoda eyetracking, pomocí níž lze sledovat pohyb očí na tištěné stránce a na počítačové obrazovce a z ní pak nepřímo vyvozovat další věci — míru soustředění, zpracovávání informací atd.

JAN MALURA

V posledních letech můžeme pozorovat nebývalou aktivitu na poli české knihovědy, přesněji řečeno výzkumu starší knižní kultury. Do chodu byl uveden portál k dějinám české knižní kultury do roku 1800 s názvem Knihověda.cz, který je výsledkem spolupráce Knihovny AV ČR, Národní knihovny a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR a má ambice být výzkumnou infrastrukturou i nástrojem popularizace knižní kultury. Obsahuje bibliografické databáze, mapy tiskařské produkce a především encyklopedii knihy, jejímž základem se stala digitální verze monumentální příručky Petra Voita rozšířená o hesla ke středověkým rukopisům. Vedle toho vyšlo několik specializovaných monografií a publikací (srov. recenzi K. Smyčkové, Česká literatura 2021/1). A nyní se ke čtenářům dostává také elegantní, obsáhlý svazek Knižní kultura českého středověku, který je souhrnem novějšího poznání v této oblasti a může nahradit třicet let starou syntézu Mirjam Bohatcové a kolektivu, Česká kniha v proměnách století (1990).

DANIEL SOUKUP

Když se na podzim roku 2017 konala v rámci Mezinárodního sympózia literárněvědné slovakistiky v Bratislavě konference Kázne a reči, slíbili si její organizátoři, že by se v podnětném setkávání zaměřeném na starší homiletiku mělo do budoucna pokračovat. Zpečetěním tohoto přání se pak stala kolektivní monografie Z dejín káznovej prózy I. (Bratislava, VEDA 2019), která byla plodem této konference a jejíž pořadové číslo se stalo závazkem pro zahájení dlouhodobějšího projektu.

BARBORA OSVALDOVÁ

Když jsem začínala jako asistentka učit na Fakultě sociálních věd a publicistiky, měla jsem poměrně jasno jak v žánrovém řazení obsahů (tj. textů v žurnalistické terminologii), tak v jejich definici. Bylo to dáno nejen tím, že naše členění žánrů (druhů) bylo vždy striktnější než v jiných literaturách nebo žurnalistikách (tady se nám přibližuje například diferencování francouzské, ale vůbec ne angloamerické). Druhým důvodem bylo dědictví strukturalismu a pozitivismu. Podstatné bylo nejen to, že autoři mohli lépe označovat své texty, ale také to, že recipienti měli tím pádem snadnější orientaci a bylo možné vhodněji uspokojit jejich očekávání.

JAN M. HELLER

V publikaci Daniely Čadkové Oslněni hellénským sluncem: Recepce antiky v české literatuře 1880–1914 se dostává monografického a relativně syntetického zpracování zajímavému a při bližším pohledu i poněkud kontroverznímu tématu, jemuž byla dosud věnována pozornost spíše jen parciálně, v podobě specializovaných studií, publikovaných časopisecky nebo v tematických kolektivních dílech. Antika představuje i v českém prostředí kulturu, o níž se lze jako na jakémsi nejmenším společném jmenovateli shodnout na tom, že má pro celou evropskou civilizaci fundamentální význam.