Skon výjimečné umělecké osobnosti je sice smutným, leč přirozeným podnětem pro různá rekapitulující ohlédnutí za jejím životem a dílem. Po loňském úmrtí Milana Kundery tomu bylo nejinak — za všechny viz kupříkladu obsáhlejší článek Ondřeje Horáka „Truchlivý Bůh Milan Kundera“ publikovaný v Lidových novinách již 15. 7. 2023 (v příloze Orientace). Horákovo pojednání mj. připomíná známý fakt, že Kunderova tvorba — a možná ještě více jeho názory, postoje a činy — bývá v tuzemsku hodnocena v široké škále soudů, od nekritického obdivu po víceméně kategorické odmítání, a v této souvislosti je zde zmíněna též kniha Jana Nováka Kundera: český život a doba (2020). Právě z neformálních diskuzí o Novákově knize a v reakci na náhlé uzavření Kunderova díla se během loňského léta na katedře romanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity zrodil nápad uspořádat debatní kulatý stůl. Původní plán na spíše komorní monotematické setkání se však díky narůstajícímu zájmu postupně měnil, až nakonec ve spolupráci s katedrou české literatury a literární vědy stejné fakulty získala akce podobu celodenního mezioborového sympozia.
Sympozium nazvané jednoduše Milan Kundera 1929–2023: reflexe, bilance, ohlédnutí se konalo 2. listopadu 2023 v aule Ostravské univerzity. Po slavnostním zahájení a přivítání účastníků bylo vlastní jednání otevřeno plenární přednáškou Svatavy Urbanové (Centrum regionálních studií FF OU), která nejdříve představila studii španělského filozofa Navarra Reyese, jenž jako interpretační klíč k existenciální tematice vybraných Kunderových románů využil tři stupně individuálního výrazu: „tvář — gesta — biografie“. Urbanová pak toto třístupňové paradigma aplikovala na postavy Slavnosti bezvýznamnosti, aby ukázala, že také poslední Kunderova próza se inspirativně vyslovuje k tématu „identity a neredukovatelnosti jedince“. Rovněž dvě následující vystoupení se týkala filozofických poselství Kunderovy tvorby. Ivo Harák (PdF Univerzity Hradec Králové) vyšel ze žánrových charakteristik Žertu a následně jej originálně vyložil jako román, který se hned několika dějovými momenty vřazuje do noetické tradice české literatury, pomyslně mezi Čapkův Obyčejný život a Škvoreckého Obyčejné životy — společným tematickým jmenovatelem všech tří titulů je totiž nemožnost plného poznání. O Žertu poté šířeji hovořil též Teruhiko Sudó (Japan Society for Promotion of Science, Tokio), ale kromě něj do svého referátu zahrnul další Kunderovy romány a esejistiku. Japonského bohemistu přednostně zajímalo Kunderovo pojetí lidského osudu a dějin, respektive jejich fikční projekce. Na vybraných ukázkách demonstroval nejen polysémii a proměnlivost Kunderovy románové koncepce dějin (ideologický konstrukt — osudová síla), ale také působení osudu, které z některých životních situací činí takřka záhady, přičemž podstata rozumem neuchopitelného lidského údělu v dějinném soukolí je Kunderou opakovaně ztvárňována pomocí důmyslného systému metafor.
Druhý blok zahájila emeritní badatelka Olga Szymanská (Národní knihovna ČR — Klementinum) sugestivním přednesem textu „Humor je způsob moudrosti“, který Milan Kundera napsal v roce 1998 pro katalog k výstavě sochaře Vladimíra Preclíka (1929–2008). Slova o díle jiného umělce prozrazovala dva podstatné rysy Kunderovy osobnosti: vnímavost vůči jedinečným výtvarným počinům a obecněji vztah k humoru coby podstatné významotvorné ingredienci umělecké tvorby. Následující příspěvek Justyny Pietrzykowské (Instytut Neofilologii, Akademia Nauk Stosowanych w Raciborzu) byl pojat jako metakritický shrnující referát. Poměrně důkladně a obsáhle představil dobové tuzemské a polské ohlasy na vydání románu Nesmrtelnost, jenž se u našich severních sousedů (v polském překladu poprvé v roce 1995) setkal s daleko příznivějším přijetím. Blok pak uzavřel pedagog a člen Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu Jiří Hruška (Jazykové gymnázium Pavla Tigrida, Ostrava). Těžištěm jeho vystoupení byla názorná ukázka práce s filmem Já, truchlivý Bůh (1969, rež. Antonín Kachlík) ve středoškolské výuce. Dlužno dodat, že prezentovaná didaktická instruktáž vyvolala následně jednu z mála polemických debat, a sice nad „věčnou otázkou“, zda vůbec filmová zpracování mohou fungovat jako adekvátní východisko pro poznávání literatury; jako jeden z protiargumentů byly připomínány Kunderovy názory na (ne)adaptovatelnost jeho literárních děl.
Třetí blok byl opět složen z tematicky i metodologicky různorodých vystoupení. Lucie Divíšková (Katedra románských jazyků FF ZČU v Plzni) se zaměřila na uznání Kunderovy tvorby ve francouzském, potažmo evropském intelektuálním prostoru, konkrétně pak na okolnosti vydávání Kunderových děl v prestižním nakladatelství Gallimard a na knihu přední francouzské novinářky Florence Noiville Milan Kundera. „Écrire, quelle drôle d’idée !“ (2023), pro niž se osobní setkávání s Kunderou stalo zároveň impulzem pro snahu o pochopení jeho knih. Vystoupení ostravského nezávislého badatele Josefa Trtíka vyplňovala především konfese nadšeného čtenáře Knihy smíchu a zapomnění. Ačkoli se suma subjektivních zážitků z četby a obdivných postřehů, jejichž ústředním tématem byla metafora překračování hranic, vzdalovala odbornému diskurzu, přesto (či právě proto) naplňovala původní smysl sympozia, tj. volného, otevřeného fóra poskytujícího příležitosti reflektovat dílo Milana Kundery v širších, tedy nejen vyloženě literárněvědných přístupech. Tomu ostatně odpovídal také příspěvek, jímž byl třetí blok uzavřen a jehož téma v aktuální geopolitické situaci velmi silně rezonovalo. Maďarský host László G. Kovács se totiž podrobněji zabýval otázkami, jak Milan Kundera vnímal a esejisticky pojednával pozici Ruska a ruské kultury v kontextu evropské civilizace (její kulturní tradice), jak uvažoval o historii a současnosti vztahu „uniformního Ruska“ a střední Evropy. Následné komentáře z řad publika se pak vyjadřovaly právě ke Kunderově konceptu středoevropanství a v této souvislosti se odkazovalo na rozdílné názory dalších osobností (J. Rupnika, V. Bělohradského).
Závěr sympozia by bylo možné shrnout do tematického rámce „raný Milan Kundera a hudba“. Na rozdíl od předchozích řečníků se Martin Pilař (Katedra české literatury a literární vědy FF OU) nezabýval prózami či esejemi, ale vrátil se ke Kunderově poezii z 50. let. Klíčovým slovem kratší přednášky byl pojem mnohohlasí, ale jinak se výklad soustředil na to, jak se Kunderova hudební erudice promítala do kompozice, žánrových rysů a motiviky jeho básnických skladeb. Ze stejného historického období čerpal materiál rovněž Ondřej Jurásek (Archiv Českého rozhlasu, Praha), který ve své prezentaci připomněl Milana Kunderu coby textaře dětských i budovatelských písní, aby jej pak na základě archivních pramenů představil také jako překladatele zhudebňovaných básní, spoluautora melodramat a inspirátora několika orchestrální opusů skladatele Jaromíra Podešvy (1927–2000) v dobovém vysílání Českého rozhlasu.
Jedním z původních záměrů organizátorů sympozia bylo bilancovat tvorbu a názorové obzory Milana Kundery též polemicky, ba nesouhlasně. Tento plán se bohužel nepodařilo naplnit, protože ostravské sympozium nezlákalo k vystoupení nikoho, kdo by k dílu a osobnosti probíraného autora zaujímal odmítavý nebo alespoň rezervovaný postoj (zpochybňující hlasy se sice v diskuzích tu a tam ozvaly, ale vesměs se netýkaly přímo Kunderových knih či myšlenek, nýbrž dílčích tvrzení v jednotlivých příspěvcích). Přesto lze konstatovat, že sympozium splnilo účel obdobných setkání: kromě toho, že lidem stejného zájmu — ať už referujícím, nebo v publiku — poskytlo příležitost pro živé sdílení odborných i „jen“ čtenářských zkušeností, pootevřelo hned několik méně frekventovaných kunderovských témat a také nasvítilo několik opomíjených, případně méně známých fazet Kunderova celoživotního díla.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek