Mojmír Trávníček v doslovu k Básnickým spisům Bohuslava Reynka píše: „Mezi výraznými rysy Reynkovy křesťanské spirituality vystupují nejvýrazněji do popředí dva: její biblický charakter a její prožitek liturgie. Biblický, a přesněji: novozákonní či evangelijní charakter Reynkovy poezie nespočívá v tematice ani v ornamentu: biblický je jeho pohled, metoda, jak se soustředí na podstatné médiem zdánlivě nahodilého, jak vypovídá o neopakovatelné chvíli a její duchovní zkušenosti na přesně vymezeném kusu půdy […] — a jak málo si na první pohled všímá zjevných velkých pohybů dějin“ („Doslov“, in B. Reynek: Básnické spisy, Zlín 1995, s. 687, 688).
Editor prvního souborného vydání Reynkovy poezie Josef Hradec (vl. jm. Josef Mlejnek) též v závěrečné studii konstatuje, že Písmo pro básníka představuje krajinu vnitřního života — „mezi kontemplací Písem a krajinou Reynkova života […] existuje skrytá souvislost“ („Blázen jsem ve své vsi“, in Básnické dílo, sv. 2, Londýn 1986, s. 333); krajina a biblické texty se intenzivně prolínají s niterností a intimitou. K Reynkovu studiu Bible se vyjadřují i jeho synové v knižním rozhovoru s Alešem Palánem. Na otázku, zda skutečně začínal den četbou Bible a misálu, odpovídají: „Pravda. Misál čítával ráno vždycky, Bibli často“ (Kdo chodí tmami, Brno 2023, s. 130). Biblická inspirace je v básnickém i výtvarném díle petrkovského umělce zcela zásadní, tvoří jeho východisko i střed, k němuž se neustále vrací jako k životodárnému zdroji idejí, motivů i obrazů, s nímž se sžívá takovým způsobem, že se scenérie jeho každodennosti stávají součástí biblických dějů. Reynkova erudice v oblasti biblických i křesťanských reálií byla mimořádná, založená na pevné vazbě ke katolické ortodoxii.
Dagmar Halasová se biblické souvislosti Reynkova básnického díla rozhodla zpracovat komplexně a věnovala jim svou práci Skryté krásy kořeny… Bohuslav Reynek a bible. K Bohuslavu Reynkovi získala autorka (* 1938) silný celoživotní vztah s rodinnými kořeny — je dcerou Jaroslava Pojera (1908–1983), lékaře s širokým vzděláním a kulturními zájmy, strýc byl zakladatel nakladatelství Atlantis J. V. Pojer (1900–1984); oba bratři se s básníkem dlouhodobě stýkali, přátelili a spolupracovali. Halasová působila spolu s manželem F. X. Halasem jako překladatelka z francouzštiny (mj. vydali převod Jeruzalémské bible), uplatnila se též jako esejistka, autorka črt (mj. Snová existence aneb nazývám kočku kočkou [2007], Až přijde ten mág [2014]). Po roce 1970 se s řídkou výjimkou Lidové demokracie a Zpráv SBČ jméno Bohuslava Reynka v oficiálních médiích prakticky nesmělo objevit — Halasová jako téměř jediná publikovala o autorovi v druhé polovině sedmdesátých let plnohodnotnou studii („Několik poznámek k umělecké osobnosti Bohuslava Reynka“; Sborník prací FFBU, řada literárněvědná, 1976/77, č. 23/24, s. 39–49). Roku 1992 uveřejnila Reynkovu monografii (Bohuslav Reynek), v níž se jako první pokusila synteticky uchopit jeho dílo. I během následujících desetiletí se soustředila na přípravu edic Reynkovy korespondence a v bilingvní podobě vydala jeho listy se Susanne Renaud (1996), s „Anette“ (Annick Auzimour [2021]) a také s Bohumilou Pojerovou (2017). V citlivých esejistických vzpomínkách Druhý hlas (2007) evokovala okruh Reynkovy rodiny a petrkovských přátel a známých, do něhož sama vstoupila a stala se jeho pevnou součástí.
Už ve svojí reynkovské monografii si Halasová všímala autorovy tematizace Starého i Nového zákona v jeho literárních i výtvarných pracích (mj. Job, narození Páně, svatá rodina, útěk do Egypta, marnotratný syn, zapření sv. Petra, ukřižování a utrpení Páně, pieta, Panna Maria) a způsobu, jakým se k jednotlivým námětům v poezii i grafických cyklech vztahuje, jak je přenáší do současnosti a svého prostoru. Cílem její poslední knihy je shromáždění všech biblických konkordancí a aluzí v celém Reynkově básnickém díle. Autorka předesílá, že „Jsme-li uvyklí se k Reynkovým veršům navracet, udivuje nás, jak se nejen slova, slovní obraty, ale i obrazy převzaté z bible v celém jeho díle opakují, navzájem se prolínají a nalézají nové souvislosti, do nichž doléhají odezvy různých zážitků básníkova života. Nebo je to naopak? Jsou to právě ozvěny či reminiscence bible, které nám osvětlí jeho život?“ (s. 16). Autorka uvádí, že básník vycházel z kontemplací nad biblickými texty, tak jak je před II. vatikánským koncilem nalézal v oficiu mše svaté, „ve svém rozjímání se tudíž navrací k textům či k úryvkům z textu v Římském misálu nebo ve francouzském Paroissienu“ (s. 28). Z toho vyplývá i úzký vztah jeho poezie k aktuálnímu liturgickému období. Stávají-li se Reynkovy verše výrazem vnitřní modlitby, objevují se v nich i odkazy na modlitby skutečné, např. Anděl Páně. Autorka odkrývá hustou a bohatou síť biblických odkazů, jimiž je jeho poezie protkaná. „Vždyť u Reynka jde často o nápověď, o lehké zašeptání, zachvění stran světa, je to jen stopa, která se objevila v divé dálavě“ (s. 68), konstatuje Halasová. Na příkladu básně „Hřeby ze zdi“ ze sbírky Odlet vlaštovek (a zvláště pasáže „prsty daru, prsty viny, | prsty naše, ne naše, | Tomáše i Jidáše. | Prsty z ran a prsty z mísy. | S námi pojez. Zradit jdi si.“) ukazuje odlišné pojetí výchozích motivů v jednotlivých evangeliích (Matouš akcentuje ruku, Marek zmiňuje pouze mísu, Lukáš poukazuje zase jen k ruce, Jan nic z toho neuvádí) a sémantické gesto, jimž je básník převedl do světa svého textu. Do sbírky Podzimní motýli prosakuje Apokalypsa (Zjevení sv. Jana) nikoli pouze v motivické struktuře, ale i v lexiku. Halasová také upozorňuje na Meunierovo tlumočení této sbírky do francouzštiny a registruje řadu odchylek překladatele od jazyka originálu, kde „nenásledoval Reynka v jeho vztahu k bibli“ (s. 70). Za autorčiným závěrečným slovem, které v duchu Bohuslava Reynka artikuluje skeptickou rezignaci směrem k interpretaci („Má vůbec smysl vysvětlovat básníka? Nebo je třeba v pokoře čekat na zázrak, kdy čtenář sám, bez jakýchkoli odkazů pochopí … co? Pozná krásu a pocítí, že je odrazem, leskem krásy vyšší“ [s. 78]), následuje soubor tabulek, v nichž Halasová předkládá sumu veršů s odkazy na jednotlivé pasáže z biblických knih; jde zhruba o bezmála tisíc položek, jejichž počet autorka nepovažuje za definitivní, zůstává nepochybně otázka některých odkazů a filiací sporných, nejistých či neurčených. Projekt vyžadoval detailní a mimořádnou orientaci v celé rozloze Starého a Nového zákona a důkladné promýšlení a posuzování jednotlivých korespondencí mezi jejich dikcí a básníkovou fakturou — u mnoha veršů nalézáme odkazy hned na několik biblických pasáží zároveň.
Dagmar Halasová přišla s nesporně úctyhodným a pozoruhodným počinem, který o Reynkově biblické inspiraci pouze nemluví, ale exaktně ji prokazuje a dokumentuje. Usnadňuje tak cestu dalším badatelům, kteří se budou zabývat prameny a předlohami básníkovy imaginace, v níž s ním celý rezervoár svatých písem přebýval pod jednou střechou. Její přístup otevírá cestu i těm, jimž je blízký teologický rozměr spirituální poezie a její intertextuální souvislosti a vztahy nejen k Bibli, ale i k liturgii a literatuře křesťanské tradice. Že prvním objektem tak náročné heuristiky se stal právě Bohuslav Reynek, není náhodou, ale patrně logickou nevyhnutelností.
Dagmar Halasová: Skryté krásy kořeny… Bohuslav Reynek a bible. Brno, CDK 2021. 120 stran.
Vychází v České literatuře 2/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
