Nedávno vydaná publikace čítající přes 300 tiskových stran nabízí v první (avšak nikoli nejdůležitější) řadě skoro až intimní pohled do myšlení postgraduální generace bohemistických komparatistů rekrutujících se z řad (tu více, tu méně) čerstvých magisterských absolventů a absolventek pražské katedry. Z třinácti autorů a autorek jednotlivých studií se jich sedm aktuálně věnuje doktorskému studiu, jež zahájili na přelomu minulého a současného desetiletí.
Podhoubím svazku Na hranicích podobnosti se stala stejnojmenná konference, která probíhala v lednu 2022 v prostorách Kampusu Hybernská — na tuto skutečnost se v knize ovšem nikde neupozorňuje, snad je tedy v pořádku o ní uvažovat (a oba editoři to tak nejspíše zamýšleli) v poněkud širším rámci, než je „prostý výstup z konference“, a sice v obecnějších mezích současného komparatistického myšlení o české poezii, nadto „prošpikovaném“ generací začínajících badatelů, na jejichž dizertační projekty dohlíží především Josef Hrdlička či Petr A. Bílek. Za cíl si autoři a autorky, dle anotace, vytyčili „obohatit pohled na českou poezii v období od roku 1945 až do současnosti a přispět k otázce, co je to komparativní literatura a jaké různé strategie lze využít při srovnávání textů“. Volby toho, „co“ srovnávat a s „čím“ (a zda je ta která volba vůbec produktivní), u jednotlivých autorů a autorek de facto bez výjimky směřují za hranice českého literárního a kulturního prostoru. Výběr témat jednotlivých komparativních studií či jejich kritéria byla zcela jistě ponechána čistě na rozvaze členů autorského týmu a vzhledem ke skutečnosti, že česká poezie posledních cca sedmi dekád je, mimo jiné, ve svazku podrobována analýzám v souvislosti s kontextuálními průniky do literatury polské, německé, rakouské, slovenské, francouzské, ale i anglofonní, tvoří transnacionální hledisko fundament celé knihy. Toto pojetí pak „teoreticky“ zastřešuje studie Josefa Hrdličky. Slovo hranice v názvu kolektivní monografie tak zdaleka není jen na ozdobu či pro působivost — naopak reprezentuje metaforu, jejíž jádro postihuje myšlenkové nastavení celého autorského týmu.
U metafor se krátce zastavím. Jednotlivé kapitoly nejsou v rámci knihy nijak tematicky ani blokově členěny či odlišeny, přesto není těžké odvodit, že vstupní studie svazku z pera Elišky D. Härtelové a Josefa Hrdličky reprezentují studie „základní“, vytyčující stěžejní rysy předkládané publikace. Právě Härtelová ve svém otevírajícím příspěvku metaforiku považuje za centrální metodický bod jedné z významných strategií, kterak mohou komparatisté texty srovnávat. Metaforou koláže či mozaiky čtenářům napovídá, jak by bylo možné nabízený svazek číst, „zdůrazňuje vnitřně heterogenní prostor úvah o komparativní literatuře“ (s. 8), metaforou hádanky posléze připomíná, že přese vše si „výsledný obraz komparatistiky čtenář skládá sám“ (ibid.). Jinými slovy vyzdvihuje jeden z nejdůležitějších aspektů komparatistiky (na nějž se, dle mého soudu, někdy zapomíná), a sice že srovnávání textů vede k tomu, říci o nich něco zajímavého, „nabídnout překvapivý náhled na něco známého“ (ibid.). Či ještě jinými slovy, jak Härtelová ve svém relativně širokém exkurzu do teorií metafory v pojetí Aristotela a Paula Ricouera (s letmým dotekem s interakční teorií metafory) dokládá, nabídnout „nové promýšlení díla“ (s. 26). Daný koncept by si rozhodně zasloužil rozvinout a promyslet ještě více do hloubky, neboť jeho možný impakt je, předpokládám, ohromný, což si Härtelová nepochybně též uvědomuje: „[…] pro komparatistiku je esenciální schopnost setrvat v »interakčním« meziprostoru, jenž vzniká vzájemným napětím mezi všemi zúčastněnými členy srovnání a je ustaven předpokladovou událostí přiblížení. V tomto poli podobnosti vznikají nová významová rozvrstvení umožňující badatelům a badatelkám přijít s novým vhledem a vidět srovnávané z jiné perspektivy“ (s. 27). Ani slovo podobnost v názvu kolektivní monografie tak zdaleka není jen na ozdobu či pro působivost.
Josef Hrdlička se v druhé „vstupní“ studii, lakonicky, avšak zcela funkčně nazvané „Česká poezie a světová literatura“, zamýšlí nad problematikou a nedostatečností konceptů národních literatur, ba chápání pozice poezie jako „výsostné“ komponenty těchto konceptů. Klade si otázku, kterak je možné fixovat českou poezii v kontextu poezie světové, a nabízí tři možné modely, jimiž lze danou záležitost nahlížet.
Pro inspirační impulz toho prvního, a zároveň zřejmě nejméně inspirativního (pro poezii po roce 1945 rozhodně), se Hrdlička obrací do 19. století, v němž klíčovou roli dle jeho mínění hraje evropská tradice převyšující tu soudobou českou. Od příkladu Vznešenosti přírody M. Z. Poláka, jenž se obracel ke vzorům německým či anglofonním, až k příkladu Máchově, polemizujícího s Palackým „o nutnosti idey“, o němž autor studie soudí, že „jádrem sporu jako by bylo, kdo tedy dělá tu správnou národní poezii, ačkoli […] se česká a německá poezie v [některých] ohledech až tolik neliší“ (s. 32). Daný model národní, vyložený zjednodušeně, ale s důraznou pointou, zřejmě příliš možností k novým promýšlením děl mladší české poezie nenabízí. Naopak druhý model, jenž by mohl být označen jako mezinárodní, už snad částečně ano, ovšem s jednou důležitou výtkou. Hrdlička si opět pomáhá příkladem, tentokráte už z počátku 20. století: Bieblův Nový Ikaros „[propojuje] téma války […] s tematikou cesty a exotických krajin“ a autoři z cizích literatur už nejsou ti, „od nichž by se chtěl odlišit, ale naopak jako ti, do jejichž společnosti básník-Ikaros náleží“ (s. 33). Třebas už kvůli tomu, že první světová válka se stala internacionálním konfliktem, jehož subjektivní (a tváří v tvář smrti nepolitické) prožívání na frontě lze sotva vnímat jako zkušenost nacionální. Ústřední specifikum druhého nabízeného modelu Hrdlička podtrhává lapidární, a o to chladnokrevnější výtkou-pointou: Bieblova skladba se nestala „inspirací pro básně v jiných jazycích ani není mimo český prostor a rámec české literatury běžně zmiňována v teoretických a historických pojednáních o poezii“ (ibid.).
Třetí model rozvažování, jenž Hrdlička nabízí a věnuje se mu nejdůkladněji, je taktéž model internacionální, jehož podoba je ovšem po druhé světové válce odlišná od internacionálního modelu meziválečného, a nadto se o něm posléze v souvislosti s literaturou vznikající nejpozději po roce 1989 dá uvažovat jako o modelu globálním (s. 38). Tento model v případových studiích svazku jejich autoři a autorky zjevně berou za svůj a každou tuto studii lze chápat jako načrtnutou konfiguraci tohoto „inkriminovaného“ modelu. Uzavřené a později znovu otevřené hranice politické či geografické ovlivňují průniky na hranicích (nejen) literárních, a je to tedy metafora optiky „centra a periferie“, co může v určitém pojetí otevírat neobvyklé interpretační horizonty. Hrdlička opět demonstruje různé příklady těchto průniků: zdůrazňuje třeba fakt, že čeští literáti a literátky už nebaží po vzorech, nýbrž po impulzech, něčí dílo má zahraniční ohlas (zejména experimentální tendence) a něčí vůbec, ne každý exulant se prosadí, přičemž jiný ano, rozhodující vliv na úspěch a komunikaci do zahraničí ovšem téměř vždy představuje, pochopitelně, překlad. Při zmínce o popularitě Miroslava Holuba v anglicky mluvících zemích je to zajisté právě role překladu (a jejich kvantita), co dle Hrdličky stvrzuje danou Holubovu výlučnost — ostatně do „exkluzivního klubu“ české literatury v Bloomově Kánonu západní literatury se Holub dostal nejspíše právě proto. Potenciál globálního modelu pro uvažování komparatistů Hrdlička spatřuje mimo jiné i v tom, že komparatistika by mohla popsat situaci české poezie ve světě tak, „aby byla dostatečně zajímavá i pro čtenáře mimo český jazyk“ (s. 38), a sice proto, že „uvažování o poezii vychází z nějakého pojetí poezie a svým stylem podání toto pojetí zesiluje a propracovává. Na jedné straně můžeme teoretické pojednání chápat jako způsob pochopení a uspořádání materiálu, na druhé straně […] jde také o pokračování poezie jinými prostředky“ (s. 39).
V rámci omezeného rozsahu této recenze není možné hlouběji reflektovat všechny „praktické“ studie a míru „naplnění“ či působnosti inspirace výše popsanými koncepty. Snad by to bylo i troufalé. Krátce si dovolím zaobírat se aspoň jednou: osobně mě velmi zaujala kupříkladu studie Alžběty Růžičkové o současné ekopoezii a přírodní poetice v česko-polském kontextu. Málokteré téma se pro úchop onoho globálního modelu komparatistiky nabízí tolik jako právě environmentální poezie — klimatická krize přesahuje hranice států i kontinentů, nejde tedy o krizi lokální, a nadto i tento typ poezie má svoji tradici, v americké poezii zřejmě nejbohatší (Gary Snyder, Robinson Jeffers, z nejsoučasnějších autorů například básnířka Ada Limónová ad.), a minimálně v polském prostředí je tato tradice rozhodně bohatší než česká. Růžičková volí jako metodologický základ „ekologické interpretace“ textu (s. 272) postuláty Lawrence Buella a jako texty ke komparaci si vybírá sbírky Pavla Kolmačky a Małgorzaty Lebdy. V pečlivě vyargumentovaném výkladu důkladně torpéduje zavádějící rovnítko mezi ekopoezií a přírodní lyrikou a upozorňuje na nebezpečí uvažování o environmentální poezii jakožto o poezii angažované — „bližší prozkoumání […] sbírek poukazuje na alternativní způsoby psaní ekologické literatury, které kladou před angažovaností důraz na autentičnost a chápou ekologii spíše jako holistickou disciplínu než jako aktivistické hnutí“ (s. 291). Růžičková jako možný přínos své studie a komparace vnímá dokonce i to, že prostřednictvím komunikace mezi literaturou a přírodou lze povzbudit ke stále aktuálnějšímu dialogu. Když se ohlédnu pár let nazpět, napadá mě, že například debatní situace po vzniku iniciativy prirodnilyrika.cz, dle mého mínění, připomínala klasický dialog jen stěží, a právě literární vědci či komparatisté mohou v budoucnu (nebo už nyní?) tyto rozpravy korigovat důkladnou analýzou různých poetik (a jejich proměn) jednotlivých autorů. Ráz zkoumání, jaký nabízí Růžičková, je dobrým dokladem, jaký přínos může mít „nové promýšlení díla“, je-li vedené logikou a neopouští fundamenty oboru — a hlavně je-li poezie nejdříve čtena a až poté se přemýšlí, jak by se vlastně mohla či nemohla psát (úmyslně se vyhýbám slovům měla či neměla). Zájemce o experimentální poezii zaujme publikace Na hranicích podobnosti hned dvěma studiemi: Lucie Laitlová se zajímala o možné paralely a odlišnosti v tvorbě Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové s tvorbou Pierra a Ilsy Garnierových, Julie Koblížková Wittlichová tutéž českou dvojici a jejich tvorbu nezvykle nasvěcuje kontrastem s pojetím experimentálního umění členů hnutí Fluxus. Budoucí dizertace obou autorek mohu být velmi slibné.
Soubor třinácti studií doplňuje přepis debaty autorského týmu o současné komparatistice, jejím stavu a její možné budoucnosti; zaznamenaný rozhovor přiznaně plní funkci doslovu. A podnětů k zamyšlení v něm zazní více než dost — vliv internetu či „instagramové poezie“, (ne)znalost české poezie u studentů zajímajících se o zahraniční literaturu, „fetišizace“ některých metodologických přístupů, důležitost komunikace, ba rovnou spolupráce mezi odborníky z různých filologií, k níž ovšem málokdy dochází, apod. V rámci jednoho kolektivního svazku nelze vyčerpat vše, na co by mohl komparatista pomyslet, plusové body bych tak recenzované knize dal i za to, že došlo k pojmenování toho, na co analyticky nedošlo (aniž by šlo o opomenutí), ale mohlo by dojít — a že by opravdu mohlo, stvrzuje právě skladba mladého autorského týmu, jehož autory a autorky některé těžší úkoly teprve čekají.
Eliška D. Härtelová, Josef Hrdlička (edd.): Na hranicích podobnosti. Česká poezie po roce 1945 v komparativní perspektivě. Praha, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2022. 321 strana.
Vychází v České literatuře 3/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
