Už Josef Kajetán Tyl v roce 1841 přisoudil nezastupitelnou roli v produkci literatury časopisům. Potomci o dobovém literárním dění podle jeho soudu nebudou vědět nic, pokud se nepotopí do těchto „hltavých kanálů veliké části literatury naší“, kam všichni „výtvory svého ducha ukládali“. Padesáté čtvrté číslo Literárního archivu nabídlo prostor badatelům a badatelkám, kteří se pokusili ponořit do dosud jen málo prozkoumané publikační platformy daného typu — do časopisu Lumír. V centru pozornosti se tak sice ocitlo periodikum daleko za Tylovou epochou, o jeho povaze „hltavého kanálu“ dobové literatury však po přečtení studií Michala Fránka, Martina Hrdiny, Michala Charypara, Dominika Balána, Martina Tichého, Martiny Halamové, Marka Krejčího a Lukáše Holečka nelze pochybovat. Titul tematického čísla Tradice Lumíru přitom akcentuje to, co je pro profil periodika nejpříznačnější a u obdobných časopisů spíše neobvyklé — dlouhou kontinuitu provozu i produkce. Historie Lumíru začala v padesátých letech 19. století a skončila až s rokem 1940, v důsledku toho reprezentuje vůbec nejdéle nepřetržitě fungující literární periodikum vydávané v češtině. Jeho obsah pak od počátku do konce jeho existence tvořila převážně beletrie.
Jednotlivé, chronologicky uspořádané studie příběh „kontinuity tradice“ skutečně vypráví, byť spíše mimoděk, neboť příspěvky spolu vzájemně nekomunikují — přiznaně je utváří solitérní badatelské záběry i záměry. Je to přitom příběh poměrně přehledný: zachycuje zrod periodika, jeho etablování v literárním poli, a nakonec i úpadek či přímo ztrátu jeho prestižní pozice v období tzv. druhé republiky. Zvláštní akcent, vzhledem ke specializaci většiny přispěvatelů, přitom leží v období expanze a růstu vlivu, tj. v poslední třetině 19. století. V tomto časovém rozmezí se Lumír profiloval jako „výkladní skříň“ původní i překladové tvorby, jež měla splňovat jak vysoké umělecké nároky vycházející z dobově aktuálních estetik, tak souběžně reprezentovat vyspělost národní literatury. Tento zvláštní nárok na roli časopisu byl obecně přijímaný a netýkal se jen Lumíru — Michal Fránek v tomto ohledu připomíná scénu z Čechovy prózy Kandidát nesmrtelnosti, v níž mladí adepti poezie příznačně domlouvají vznik časopisu, jenž by jim „zajistil pevnou pozici v českém literárním světě“ (s. 25). Provázanost výlučných estetických kvalit a národní reprezentativnosti nakonec odráží i samotný název časopisu vztahující se k legendárnímu pěvci z kanonického díla obrozenského romantismu a fundamentu českého nacionálního diskurzu, Rukopisu královedvorského.
Studie Fránkova, Hrdinova, Charyparova a zčásti i analýza pozic časopisu v kritických sporech kolem roku 1893 Dominika Balána přesvědčují, že úsilí Lumíru stát se hybnou silou literárních ambicí i národních aspirací bylo naplněno. Zvláště dosažení prvního cíle badatelé dokládají zcela jednoznačně a na základě rozmanitého výchozího materiálu. Martin Hrdina demonstruje tuto zvláštní roli časopisu na příkladu Vrchlického překladů Baudelaira, které ze strany dobové kritiky i čtenářského publika testovaly hranice přijatelného, ať již svým provokativním obsahem, či vyhraněním vůči tendenčnímu umění. Hrdina ve Vrchlického formalismu rozeznává principy l’art pour l’artismu narušující dobově očekávané moralistní a didaktizující poslání poezie. Inovativní tvůrčí principy však nebyly v Lumíru omezeny jen na oblast básnických děl, ale vykazovala je — jak dokládá Michal Charypar — i oblast prózy. Primárně na ně podle badatele upozorňuje žánrová kreativita přispěvatelů. Tu signalizují již tituly jednotlivých textů, které namísto obvyklé novely či povídky nabízejí též fejeton, causerii, arabesku, ale také významově méně zřetelné nokturno, bluetu, siluetu, akvarelu, křídovou kresbu apod. Konkrétními tvůrčími postupy se pak Charypar zabývá ve vztahu k Nerudově povídce „U Tří lilií“. Na stránkách Lumíru k ní přitom nalézá paralely s obdobným námětem morálně zvrácené erotické touhy a propojené rovněž řadou motivů, formulací i „strukturací milostné zápletky“ (s. 72). Těmito texty jsou povídky Františka Heritese „Z lékárny“ a Otakara Jedličky „Poslední políbení“. Charyparova komparace v důsledku potvrzuje obecně uznávané hodnocení Nerudova kanonického díla: jde o text výlučných uměleckých postupů, jenž nad prózami podobného tématu vyniká morální provokativností. Lumírovskou prózou se zabývá rovněž Michal Fránek, avšak ze zcela jiného úhlu, který se podle mého soudu podstatně dotkl i druhé části programu časopisu — úsilí o národní reprezentativnost. Studie přináší analýzu produktivní figury lumírovské prózy — postavy básníka. Ta se na základě Fránkova výkladu jeví jako podstatný literární a kulturní konstrukt, jenž poukazuje na proměnu estetického paradigmatu. Charakterizuje ji odklon od utilitární národněvýchovné funkce literatury, zvláště pak poezie, a koncept umělecké tvorby, jehož podstatou je kolize mezi autorem a masou čtenářstva. Tvořit svobodně, bez ústupků vůči panujícímu vkusu, jak přispěvatelé Lumíru prosazují právě i prostřednictvím ideálu lumírovského básníka, znamená přiblížit se oceňovaným zahraničním vzorům, stanout na piedestalu nejsoučasnějšího, moderního evropského umění. To je národní reprezentativnost v lumírovském konceptu.
Lze říci, že výše uvedené studie spějí přes zjevné výchozí rozdíly k jednotnému výsledku: představují Lumír jako prostor, kde se setkávaly různé možnosti dobové literární řeči a současně se i posouvaly její hranice; důraz je přitom kladen na umělecky exkluzivní koncepty a vytýčení polí uměleckého experimentu. Studie časopis primárně prezentují jako publikační platformu, v níž bují různé tvárné možnosti a postupy umělecké literatury. Ty buď zaujmou a pokračují dále, nebo zůstanou jen aktuální tendencí. Badatelé pak jejich analýzou mohou sestavit to, co Martin Hrdina nazývá ve svém příspěvku přesnějším nástrojem pro poznání tvůrčích trajektorií jednotlivých autorů (s. 50), respektive pomáhají zmapovat síť dobových literárních vztahů a textových souvislostí. Michal Charypar se nadto pokouší nabídnout jistý katalog uměleckých projevů lumírovské produkce, odlišuje od sebe texty analytického, psychologického či ideálního realismu, mluví o příkladech doznívajícího vlasteneckého romantismu, parnasistní próze apod. Rozsah studie ovšem neumožňuje tento pojmový systém detailněji vyložit, a tak budí jistý dojem rigidní klasifikace, v níž každý text musí nutně najít své místo. Michal Charypar se ve svém příspěvku rovněž zmiňuje o „kanonizačním potenciálu časopisu“ na poli dobové prózy (s. 71). Míří tím od průzkumu dobové produkce ke kanonizačním praxím, respektive k interpretaci strategií, jež vedou k cílenému výběru reprezentativních a „něco“ reprezentujících textů. Podle obvyklých výkladů je jejich výsledkem formování různých kanonických řad vzešlých z různých zájmů a sloužících různým účelům. Dané řady jsou pak instrumentem proklamace, umožnují se přihlásit k tomu, co lze kolektivně akceptovat jako závazné a autoritativní. V tomto smyslu však Michal Charypar přes určité náznaky ke kanonizačním procesům nepřistoupí a jeho cílem se stává doložení toho, jak „z dějinného hlediska okrajové prózy začínajících autorů publikované na stránkách Lumíru mohly vzápětí iniciovat vznik později kanonického díla“ (ibid.).
Okruh dalších studií, které přesahují 19. století, spojuje s předchozími příspěvky práce rozsáhlý a pečlivý heuristický základ. Martin Tichý tak představil kritické práce Karla Sezimy a Martina Halamová přispěla textem týkajícím se náplně Lumíru v období druhé republiky. Pozornost badatelů Marka Krejčího a Lukáše Holečka se pak zaměřila na zásadní aktéry určující profil časopisu, redaktory Štěpána Ježe, Josefa Hobzeka a Hanuše Jelínka. Holeček využil ve své studii konvolut dopisů mezi Hanušem Jelínkem a Arne Novákem, který umožňuje popsat organizační pozadí časopisu, stejně jako obrysy vzájemné diskuze obou pisatelů o tom, kam by měl časopis směřovat a jaký by měl naplňovat koncept (edice dopisů je součástí sborníku).
Vcelku představuje padesáté čtvrté číslo Literárního archivu typ standardního přístupu k obvyklému předmětu literární historie, jejíž pramenný základ i výklad se zásluhou jednotlivých přispěvatelů podstatně i podnětně rozšiřuje. K úvaze však kladu otázku, zda se ve výzkumu časopisecké produkce zvláště 19. století nepustit i do méně bezpečných vod. Obsah dobových časopisů nemusí být nutně pojímán jen jako „přehlídka“ původní, překladové i kritické tvorby, jejímž prostřednictvím lze doložit různé koncepty dobové literárnosti, podat přesnější obraz tvůrčích cest jednotlivých autorů či poukázat na dobové umělecké spory. Po podrobnějším výzkumu přitom nevolá jen naznačená role časopisů ve vyjednáváních dobových kánonů a jejich významu v procesu ustanovování „kánonu národní literatury“. Analyzovat by bylo možné i intermediální povahu jednotlivých periodik, jejich čtenářské a publikační strategie či roli v ideových polemikách. Periodika 19. století by bylo možné zkoumat rovněž jako prostředek profilace veřejné role autorů či etablování žen v literatuře. Přínosná by jistě byla i pozornost k jejich kulturně-společenské roli. Stejně jako Lumír se většina tehdejších časopisů nesporně podílela na tvorbě nacionálních diskurzů, potencionálně se mohla stávat i tribunou různých politických agend a ideologických postojů. Taková témata ovšem nutně vyžadují zaujmout odlišný přístup k předmětu literárněhistorického studia, kdy literatura přestává být pojímána jako soubor autonomních a izolovaných estetických jevů a je analyzována jako určitá sociální a kulturní praxe. Je možné, že se tím jako badatelé a badatelky ocitneme mimo zónu našeho komfortu. Odměnou za změnu kurzu, vyplutí třeba i proti proudu obvyklého literárněhistorického přístupu, však nakonec může být objev nových ostrovů a možná i dosud neznámých kontinentů.
Literární archiv 2022/54: Tradice Lumíru 1851–1940. Ed. Lukáš Holeček. 396 stran.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
