Po publikacích České děti jako čtenáři (2014) a České děti a mládež jako čtenáři 2017 (2018) vychází v nakladatelství Host třetí kvantitativně-kvalitativní sonda do oblasti dětského čtenářství v České republice s názvem České děti a mládež jako čtenáři v době pandemie 2021 (2022), tentokrát od autorského kolektivu Hany Friedlaenderové, Hany Landové, Pavlíny Mazáčové, Ireny Prázové a Víta Richtera. Autoři opět zjišťují, jak v naší zemi vypadá dětské čtenářské chování a jak ho pomáhají formovat instituce rodiny, školy a knihoven. Sledují také opět postoje mladších dětí (6–8 let), starších dětí (9–14 let) a mládeže (15–19 let) ke čtení tištěných i elektronických knih a poslechu audioknih v konkurenci ostatních médií a dalších způsobů trávení volného času. Do knihy však navíc jako nový potenciálně významný činitel vstupuje pandemická situace — nabízí se tedy například možnost prozkoumat, jaký vliv na čtení dětí mělo dočasné uzavření knihoven a kamenných knihkupectví, jak probíhala školní distanční výuka čtení a literatury nebo jak se děti adaptovaly na nové kanály určené ke sdílení textů či pocitů z těchto textů.
Ačkoli mezi jednotlivými publikacemi docházelo k dílčím změnám v metodě sběru dat (tentokrát výzkum proběhl kompletně v online režimu), zkoumané populaci (od druhého dílu byla rozšířena o nejstarší skupinu čtenářů-mládeže) i některých sledovaných parametrech čtenářského chování, do značné míry lze závěry jednotlivých publikací mezi sebou porovnávat, a tím i sledovat a předvídat určité trendy v dětském čtenářském — či šíře pojatém mediálním — chování. Zároveň může nově vydaná publikace fungovat jako pendant publikace Covidočtení: Co s naším čtenářstvím udělala pandemie (2022), která se téměř výhradně zaměřila na čtenářskou populaci dospělou, byť poskytla i sondu do „pandemického čtení“ z perspektivy rodičů. Obě tyto možnosti autorský kolektiv poměrně důkladně vytěžil a snažil se postihnout jak proměny dětského čtenářství v čase, tak specifika dětského čtení v době pandemie.
Co se tedy z knihy dozvídáme? V následujících řádcích neposkytneme plnohodnotné shrnutí (to mimochodem chybí i v publikaci, která bohužel neobsahuje žádnou závěrečnou sumarizační kapitolu), ostatně řada závěrů se oproti předchozím dílům výrazně nezměnila — matky čtou dětem nadále častěji než otcové, prázdniny dětem stále přinášejí více času a dalších podmínek pro čtení, a tím i přečtených knih atd. Spíše se výběrově zaměříme na několik zajímavých výsledků, které kniha ukazuje, a na možnosti i limity provedeného výzkumu.
V kapitole věnované volnému času dětí se publikace poměrně obšírně věnuje mj. tomu, jak děti tráví čas s různými digitálními zařízeními. To je nepochybně cenné, protože vzpomínání na pandemickou situaci se často váže především právě na množství času strávené u počítačů, mobilních zařízení nebo tabletů. Autoři zde kromě sledování frekvence užívání těchto zařízení dětmi přínosně komentují i to, jak děti jednotlivá zařízení vnímají, například že již příliš nerozlišují mezi aktivitami vykonávanými online a offline, spíše rozlišují dle zařízení, na kterých jsou aktivní. Nemusí tedy pro ně být klíčové, zda například tráví čas s tabletem online hrou, nebo čtou staženou knížku v offline aplikaci, důležitější je pro ně „čas s tabletem“ jako takový. Dochází také k přesunu offline mediálního chování do online prostředí (místo sledování ČT:D v televizi se mu věnují na počítači). Pro hlubší sondu do mediálního chování dětí a jejich motivací pro výběr toho kterého zařízení či knihy by bylo zajímavé doptávat se v rámci kvalitativní části i na to, podle čeho si jednotlivá zařízení vybírají a nakolik se svým oblíbencům věnují napříč jednotlivými zařízeními (i při běžné hře či konverzaci s vrstevníky). Publikace totiž na několika místech trend multi-platform či cross-platform naznačuje — děti jsou jednak již dlouhodobě motivovány k četbě určitého textu na základě toho, že si oblíbily filmovou podobu, na dalších místech je popisováno, že děti inklinují k produktům ČT:D, ať už jde o televizní pořady či mobilní aplikace a počítačové hry (zajímají je tedy také „déčkové“ knihy jako Planeta je Prga?), a že zejména mladší děti chtějí číst knížky inspirované svými oblíbenými počítačovými hrami, jako je Minecraft. Když se tedy autoři zaměřují na to, kolik času děti tráví hraním doma, sledováním televize, hraním elektronických her, sledováním videí či četbou knih, jde leckdy o aktivity fluidnější, než se na první pohled může zdát. Děti si totiž například mohou hrát s plyšovým Pikachu, sledovat Pokémon na streamovací platformě přes počítač, hrát v mobilu Pokémon go a zároveň číst příslušnou mangu. Samotný údaj o tom, u čeho tráví kolik času, pak není možná pro knihovníky, učitele a další čtenáře knihy natolik přínosný jako porozumění toho, co děti k jednotlivým zařízením přitahuje a proč se mezi nimi „stěhují“. Publikace například na základě kvalitativní části výzkumu naznačuje, že děti během pandemie ke čtení tištěných knih motivovala mj. přesycenost digitálními zařízeními (a i tak většina dětí konstatovala, že například s mobily trávily více času, než by měly). Nahlédnout do dalších motivací dětí, proč se pro ně může v určitou chvíli stát kniha atraktivní natolik, že odloží mobilní telefon, touží řada rodičů i odborníků, kteří s dětmi pracují.
Pandemická situace také zřejmě urychlila trend vybavování čím dál mladších dětí chytrými telefony. Potvrzují se určité genderové rozdíly v tom, jak s telefonem tráví čas chlapci a dívky — chlapci dávají přednost hrám, dívky vedou v užívání sociálních sítí. Do jisté míry překvapivě může působit podíl dětí ve skupině 9–14 let používajících např. Instagram (35 %) nebo TikTok (41 %), vezmeme-li v úvahu, že uživatelé daných sítí mají být oficiálně starší 13 let. Stálo by tak za to (i vzhledem k poznámce výše, že děti a mládež mají tendenci věnovat se napříč zařízeními určitému typu tématu či popkulturnímu fenoménu) dále prozkoumat způsoby, jakými uživatelé dané omezení obchází (zřizují a kontrolují jim například účty rodiče?), jaký obsah zde nejraději sledují a jaký vytváří.
Z dat sledujících čtenářské zázemí v rodině vyplývá, že pandemie přispěla tomu, aby rodiče více předčítali i starším dětem. Autoři usuzují, že jde pravděpodobně o důsledek častější práce z domova, případně snahu rodičů odtrhnout děti od obrazovek. Výsledek je třeba chápat jako pozitivní (děti z delšího předčítání benefitují jak čtenářsky, tak sociálně) a bude zajímavé sledovat, zda se v rodinách tento trend udrží dlouhodobě, nebo zda půjde pouze o dočasný výkyv.
Co se týče čtenářského chování dětí, přetrvává rozdíl v oblibě čtení u dívek a chlapců a postoje ke čtení se opět liší dle zkoumané věkové skupiny dětí. Oproti předchozímu výzkumu ovšem nedochází k postupnému poklesu chápání čtení jako zábavné aktivity, naopak tentokrát mládež ve více než polovině případů s výrokem „čtení je zábavné“ souhlasila. Autoři publikace vyvozují, že je to mj. díky tomu, že starší čtenáři už nejsou do čtení tolik nuceni rodiči. To o nich nicméně platilo pravděpodobně i v minulém šetření (předchozí publikace ovšem konkrétní data k výroku „číst knihy mě nutí hlavně rodiče“ u kategorie mládeže nenabízí), a tak by bylo zajímavé dále prozkoumat další možné příčiny.
U nejmladších dětí (6–8 let) autoři pozorovali nárůst počtu přečtených knih za rok, pozitivní roli by zde podle nich mohlo hrát to, že děti měly na čtení pravděpodobně víc času. Zároveň připouští, že při sběru dat došlo k posunu směrem ke konci školního roku, což mohlo výsledky u nejmladší populace zkreslit (dotazovány byly děti, jejichž čtení už jen ve smyslu prostého dekódování textu je na o dost vyšší úrovni než na začátku školního roku). Z dat bohužel nelze zjistit, nakolik velkou roli mohlo hrát i to, že rodiče měli víc času s dětmi čtení sdílet a částečně předčítat, což může být u této nejmladší skupiny čtenářů velmi častý model setkávání s knihou. Jinak ale autoři konstatují, že se pandemická situace na frekvenci čtení ani objemu přečtených knih u zkoumané populace výrazněji neprojevila. Zatímco některé děti chápaly jako výhodu to, že mají ke čtení víc času, jiné zase konstatovaly, že vzhledem k situaci neměly na čtení jednoduše náladu.
Publikace opět přináší vhled do oblíbených žánrů mladých čtenářů a obecně způsobů, jakými si knihy vybírají. Právě žánr přitom zejména u starších dětí a mládeže hraje při výběru knihy nejdůležitější roli. Během pandemie posílil u starších dětí při výběru knih vliv doporučení rodičů (což může souviset také se zmínkou, že některé rodiny v rámci pandemické situace důkladněji vytěžovaly své domácí knihovny). U mládeže pak během pandemie z pochopitelných důvodů hrálo větší roli vyhledávání knih a doporučení konkrétních titulů online. Čtenářské komunity tvořící se například na platformách „Bookstagramu“, „Booktube“ nebo „Booktoku“ tu ovšem nejsou hlouběji zkoumány, ačkoli by mohlo být přínosné prozkoumat, nakolik v době pandemie suplovaly čtenářům běžný „offline“ rozhovor o knihách (který je, jak autoři jinde konstatují, podstatný obzvlášť pro část nadšených čtenářů).
Oblíbené žánry dětí jsou zejména u mladších sledovaných skupin charakterizovány spíše tematicky („knihy o zvířatech“) či skrze protagonisty („příběhy o dětech a mládeži“) a občas poměrně široce („knihy a komiksy vycházející z počítačových her“). To do značné míry odpovídá nejen tomu, jak je s dětskými knihami zvyklá pracovat odborná veřejnost, ale i tomu, co je podstatné především pro samotné dětské čtenáře a podle čeho knihy vybírají. Jednotlivé sledované skupiny oblíbených žánrů se tak mohou různě protínat („nonfikce“ může být zároveň „knihou o přírodě“; „knihy o lásce“ mohou zároveň pojednávat o mládeži). Bylo by zajímavé doptat se dále dětí na to, zda jsou pro ně některá z těchto kritérií stěžejní (Má jít o příběh z reálného světa? Fantasy? Záleží víc na tom, kdo je protagonistou?). Zároveň i tento oddíl knihy věnovaný populárním žánrům potvrzuje výše zmíněný trend, že děti chtějí mít přístup ke svým oblíbeným tématům, příběhům či oblíbeným fikčním světům skrze různá média (a proto preferují například příběhy ze světa Minecraftu).
Co se týče výuky čtení a literatury během pandemie, ve světle publikace se nezdá být příliš inovativní. Autoři však zmínili i některé nové postupy, které online výuka přinesla — například využití online kvízových aplikací nebo začlenění aplikace na tvorbu komiksů do výuky. Konzervativní dojem, který vyvolává české školství, tu ovšem může být do jisté míry zapříčiněn tím, jak byly respondentům kladeny otázky — dotazník v příloze publikace naznačuje, že byl zacílen spíše na klasické formy výuky (předčítání učitelem, společné předčítání dětí apod.), a nemusel tak některé inovace podchytit. Autoři přitom po inovaci výuky čtení/literatury v některých oblastech (například zadávání povinné či doporučené četby) volají.
Šetření potvrzuje obrovský význam čítanek v českém prostředí — 40 % devíti- až desetiletých dětí a více než pětina dětí od 13 do 16 let ve výuce vůbec s mimočítankovou četbou nepracuje. Čítanky přitom představují poměrně specifický způsob, jak děti do světa knih uvádět — obsahují z velké části krátké úryvky z delších textů. V ideálním případě by tak mohly vybrané výňatky žáky motivovat k dohledání knih, z nichž pocházejí, a žáci by si je mohli chtít dočíst. Že tímto způsobem čítanky nefungují, ukazuje i tato publikace — podle ní významně vzrostl počet nejmladších dětí, které nečetly více mj. proto, že nevěděly, co číst (zde se samozřejmě mohly projevit i uzavírky knihoven). Nejmenší děti také byly pandemií zasaženy nejvíce v tom smyslu, že distanční výuku vnímaly nejvíce úkorně a výuka čtení na dálku je bavila nejméně. Publikace tak může učitelům, knihovníkům, ale i rodičům sloužit jako určitá upomínka, že s těmito dětmi je nyní potřeba citlivě pracovat na tom, aby čtení (i) v rámci školy začaly mít (znovu) rády.
Velký potenciál proměny situace během pandemie šlo očekávat v oblasti čtení e-knih a poslechu audioknih. Zvýšení nabídky e-knih i jejich relativně dobrá dostupnost v období pandemie se nicméně výrazněji projevily jen u nejstarší sledované skupiny čtenářů (15–19 let), kde podíl příležitostných čtenářů e-knih stoupl z 20 % na 42 %. Zároveň se však i u této skupiny zvýšil podíl čtenářů, kteří dávají přednost knihám tištěným. Tištěné knihy tak pro mladé čtenáře nadále zůstávají preferovanou variantou. Co se týče poslechu mluveného slova, pozorovali autoři, že pravidelných posluchačů audioknih či podcastů přibylo zejména u mladších dětí a dospívajících, přičemž dospívající dávají přednost spíše podcastům. Jak u e-knih, tak u mluveného slova přitom děti a mládež často hledají obsah zdarma na platformách pro sdílení zvukových souborů a videa. Doporučení od učitelů například na konkrétní kvalitní audioknihy se podle publikace objevují spíše výjimečně a obecně jsou audioknihy vnímány z hlediska „hodnoty“ pro posluchače poměrně ambivalentně. Nabízí se tedy, aby do budoucna učitelé, rodiče i knihovníci směřovali pozornost dětí ke kvalitním titulům — podobně jako je běžné doporučovat žákům a studentům kvalitní vydání určité knihy, může být prospěšné soustředit jejich pozornost na kvalitní nahrávky a e-knihy.
Konečně autoři u dětí zjišťovali, jak se proměnil jejich postoj ke knihovnám, nakolik během pandemie využívaly jejich různých služeb (např. výdejních okének), jakým způsobem výpadek v přísunu nových knih během uzavření knihoven kompenzovali a také, jak by si děti představovaly knihovnu ideální. Z dat vyplývá, že vztah dětí ke knihovnám zůstal velmi dobrý, byť část návštěvníků knihoven některé služby knihoven během pandemie nezaznamenala, a jak již bylo naznačeno, přísun knih ke čtení děti mohly řešit častěji například pomocí domácí knihovny, jejich nákupem či (zejména u starších a často jako „nouzové řešení“) stahováním e-knih. Pro knihovníky jsou nepochybně velmi přínosné poznatky o preferencích dětí co do vybavení a prostorového řešení knihovny. Zdá se, že velké množství zastánců má model knihovny plné klidných zákoutí, kam se mohou čtenáři schovat s knížkou a v klidu a tichu si číst, i model knihovny, která malým dětem (a jejich rodičům) nabízí herní koutky a mládeži prostor pro sociální interakci. Při rekonstrukcích knihoven je tak žádoucí myslet na vytváření různých zón, v nichž si tyto jednotlivé skupiny nebudou navzájem překážet.
Jako celek publikace přináší, jak už bylo naznačeno, cenný vhled do situace dětských čtenářů v Česku — množství informací, které obsahuje o dětském čtenářství obecně i o situaci dětí ve světě médií a ve světě (post)pandemickém, může být ovšem až zahlcující. Dotazníky, které mládež, děti a případně rodiče nejmenších dětí vyplňovali, se dotýkají tolika oblastí, že by mohli autoři čelit výtce, že chytají až příliš mnoho zajíců najednou, a v důsledku tak při popisu jednotlivých jevů zůstávají na povrchu. Šíře pojetí čtenářství, které publikace představuje, je nicméně zároveň předností tohoto výzkumu. Tím, že se autoři věnují mj. čtení instagramových příspěvků, nonfikce, vyhledávání a ověřování informací či poslechu audiomateriálu, pomáhají ukázat, jak různorodé a proměnlivé jsou čtenářské role, které dnešní děti a mládež zaujímají. Pro hlubší vhled do toho, co data vzešlá z kvantitativní části výzkumu znamenají, je bezpochyby potřeba v případných dalších šetřeních pečlivě formulovat doplňující otázky pro kvalitativní část výzkumu a snažit se přitom mj. subtilně reagovat na to, jak sama zkoumaná populace čtení, respektive recepci různých typů textů vnímá. Ostatně nejen interpretace vycházející z kvalitativního výzkumu, ale i citace z rozhovorů s dětmi pořízených v rámci této části výzkumu přispívají k tomu, aby čísla získaná v kvalitativní části jasněji promlouvala.
Publikace má nepochybně velký potenciál oslovit svými výsledky učitele, knihovníky i další profese, které jsou s dětskými čtenáři v úzkém kontaktu. Získaná data jsou v rámci publikace zprostředkována pokud možno jednoduše, přehledně a srozumitelně i pro čtenáře, kteří chtějí zabrousit pouze do některých kapitol a nečíst knihu jako celek. To má nepochybně své výhody, ostatně jednotlivé kapitoly mají v předmětu svého zkoumání řadu styčných ploch (například čtení v rámci rodiny je tentokrát ještě významněji provázáno se čtením v rámci distančního vzdělávání atp.); vede to ale nevyhnutelně i k repetitivnosti — napříč kapitolami se opakují dílčí i významnější závěry nebo i zmíněné citace z rozhovorů s dětmi z kvalitativní části výzkumu.
Zřejmě v rámci vstřícnosti ke čtenářům-praktikům se také publikace příliš nezdržuje u metodologie — o způsobu zpracování dat získaných v kvalitativní části výzkumu se tak prakticky nic nedozvíme. Také v některých podkapitolách nazvaných „Východiska/předpoklady“ zůstávají autoři lakoničtí. Hlavním přínosem publikace zjevně mají být zejména získaná data, která autoři prezentují a komentují. Podkapitoly „Data“ tak bývají zpravidla informačně nejhutnější, nejzajímavější a už zde se autoři snaží data kontextualizovat a porovnávat s daty získanými v předchozích letech. Navazující podkapitoly s názvem „Výklad/interpretace“ už pak obvykle příliš mnoho nových informací neobsahují. I tak publikace představuje nepochybně důležitý přínos pro místní debatu o čtenářství a doufejme, že budou autoři ve sběru dat — a jejich interpretaci — pokračovat.
Hana Friedlaenderová — Hana Landová — Pavlína Mazáčová — Irena Prázová — Vít Richter: České děti a mládež jako čtenáři v době pandemie 2021. Brno, Host 2022. 187 stran.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
