para que serve o ivermectina ivermectina menstruação ivermectina 6mg preço vitamedic ivermectin stromectol where to buy what worms does ivermectin kill
Ústav pro českou literaturu AV ČR Institute of Czech literature of the CAS
Obsah vašeho košíku

Nemáte žádné položky v košíku

Estetika jako detektivka

Autor: INGEBORG FIALOVÁ-FÜRST
Datum zveřejnění: 01. srpna 2022

Kniha Tomáše Hlobila Franz Ficker (1782–1849), Österreichische Ästhetik unter Staatsaufsicht vor dem Herbartianismus (Rakouská estetika pod dohledem státu před herbartianismem) pojednává o estetice, o vývoji estetického myšlení a estetických teorií na konci 18. a počátku 19. století a je určena především odborníkům, filozofům a estetikům, historikům filozofie a estetiky.

Tomáš Hlobil: Franz Ficker (1782–1849): Österreichische Ästhetik unter Staatsaufsicht vor dem Herbartianismus

Já coby laický čtenář, zástupce disciplíny — řekněme (z hlediska estetiky) — aplikované, totiž literární historie, mám ovšem ve věci jasno: Hlobil se pohybuje v době, kdy na estetickém a literárním nebi zazářil Immanuel Kant jako kometa z jiných světů, svou Kritikou soudnosti (1790) rázem učinil konec všem dosavadním estetickým názorům, osvobodil umění z područí racionality a morálky, prohlásiv ho za krásné bez jakýchkoli jiných závazků, čímž připjal mohutná křídla novému romantickému, antiracionalistickému, antimimetickému a antidogmatickému umění. Moji oblíbení romantičtí básníci mě v mém laickém chápání Kantova významu jen utvrzují, když píší, že Kantova proměna estetické teorie byla analogií k Velké francouzské revoluci (A. W. Schlegel?) a jeho nová estetika byla „kouzelnickou hůlkou“ romantického umění (F. Schlegel?). Po Kantovi už nic není jako před Katem — a basta.

Tomáš Hlobil mě svou knihou z mé samolibé triviálnosti vytrhuje, když mi sděluje, že zaprvé existovaly evropské končiny — jako třeba Rakousko —, kde o Kantovi ještě celá dlouhá desetiletí po jeho epochálních výrocích nevěděli zhola nic, anebo věděli, ale neradi, brali do ruky cenzorskou tužku, sotva zaslechli kant (nebo nedej bože dokonce schelling) a že za druhé existovali (nejčastěji právě v onom podivném, neromantickém Rakousku) filozofové, estetikové, teoretikové umění, kteří Kantovy ideje sice znali, ale všelijak podivně je překrucovali, činili z pokritických předkritické a z Kanta Baumgartena.

Tomáš Hlobil, vědom si a znalý těchto „rakouských podivností“ si proto onu pro laika základní otázku: jak, kolik, do jaké míry recipuje, rozvíjí, interpretuje či dezinterpretuje Franz Ficker dílo Immanuela Kanta (neb co jiného by estetikové té doby měli dělat?) explicitně vůbec neklade (klade jen imanentně, v jednotlivých poznámkách, soustavněji až v úplném závěru studie, v Dodatku), čímž laika na jedné straně mate, na druhé straně ale důkladně vyvádí z jeho zažitých schémat. Pohled na dílo Franze Fickera (narozeného v severočeských Nebovazích, vystudovavšího na pražské univerzitě filozofii a práva, působícího nejprve jako gymnaziální učitel a poté jako profesor estetiky na olomoucké univerzitě-lyceu a poté na univerzitě ve Vídni) rozvíjí zevnitř analýzou několika jeho spisů, líčením osudů těchto spisů a pak ovšem také líčením osudů samotného Franze Fickera coby univerzitního profesora, a tedy zaměstnance vídeňského dvora. Tyto biograficko-historické pasáže jsou laikovi samozřejmě srozumitelnější: dozvídáme se z nich mnohé jak o tehdejších osnovách univerzitní výuky (v nichž estetika jako samostatná disciplína chvíli figurovala a pak zas nefigurovala, chvíli byla spojena s filozofií a pak zas s klasickou literaturou a dějinami umění atd.), tak o dokonale proorganizovaných byrokratických praktikách, s jakými byly od sedmdesátých let 18. století pod přímým dohledem dvora obsazovány nově vzniklé katedry filozofie a/nebo estetiky ve Vídni, v Praze, v Olomouci, ve Lvově — a můžeme tehdejší byrokratickou přebujelost (jež ale stejně byla krátká na všelijaké nepotismy a akademickou korupci) srovnávat s dneškem (a shledat, že na tom nejsme o nic lépe); a nakonec je nám (ještě než se seznámíme s jeho dílem) poskytnuta charakteristika Franze Fickera (na vrcholu jeho akademické kariéry, kdy po několika neúspěšných pokusech nakonec přece jen získal kýženou profesuru ve Vídni) jako „horlivého služebníka státu s encyklopedickými znalostmi, jenž ale neoplýval ani velkou badatelskou invencí ani filozofickou hloubkou“ (s. 64).

Podobně trnitá a nikoli bez překážek jako Fickerova cesta k profesuře byla i cesta jeho stěžejní publikace Ästhetik oder Lehre vom Schönen und von der Kunst in ihrem ganzen Umfange (Estetika aneb učení o kráse a umění v celém jeho rozsahu) k metě státi se státem uznávanou (a tedy subvencovanou) učebnicí pro veškeré rakouské univerzity, kteréž mety Ficker dosáhl v roce 1840 — po deseti letech od začátku schvalovacího procesu. Hlobil líčí celý schvalovací proces (který se zadrhl na jediné negativní anonymní recenzi — jak současné!) jako detektivku, takže se čtenář celých 50 stran této kapitoly dobře baví nad barvitým popisem stále nových kol recenzního řízení (včetně obsáhlých citací z dochovaných posudků a úvah o tom, v jakých nástrahách různých loajalit se asi nacházeli jednotliví recenzenti, ať už univerzitní profesoři, či dvorští úředníci), jež mělo — Fickerovi beztak nakloněnému — dvoru umožnit jeho učebnici nakonec schválit. Tuto zábavnou pasáž ukončuje autor lakonickým konstatováním, že Fickerovi kolegové akademici a úředníci „jej sice neočistili od výtky z kompilování a plagiátorství, nedali se jí (tou výtkou) ale také nijak vyvést z míry“ (s. 108).

Teprve poté seznamuje Hlobil své čtenáře s obsahem tohoto centrálního, ale i dalších Fickerových spisů, a pakliže jsem jeho líčení schvalovacího procesu právě srovnala s detektivním žánrem, mám i teď detektivní příměr pohotově: namáhavá, nimravá, vpravdě detektivní práce musela stát za těmito kapitolami. Hlavní charakteristikou Fickerovy badatelsko-pedagogické metody se totiž — jak jsem naznačila výše — zdá být plagiátorství, kompilace a eklekticismus (což je právě jedna z hlavních výtek oné nepřejné anonymní recenze, na níž se zadrhl schvalovací proces). Hlava nehlava, aniž by citoval a odkazoval na původní zdroje, vylupoval Ficker všechny dostupné studie, knihy a učebnice estetiky své doby a skládal ze střípků pod lupou vlastní mozaiku — a Hlobil podrobně dokládá, v kterých pasážích (kterého vydání) vyloupil koho. Snad stokrát jsem si při čtení těchto pasáží položila otázku, jak to ten Hlobil dělal? Vytvořil si elektronický korpus všech estetických/ filozofických spisů, které mohly být Fickerovi dostupné, a pak už jen automatickým příkazem „hledej stejný text“ pročesával Fickerovy spisy? Už tohle je práce, nad níž člověka jímá závrať. Nad tou druhou možností — že by Hlobil všecky k opsání a kompilaci vhodné a možné esteticko-filozofické spisy „měl v hlavě“ a srovnával je s Fickerem „zpaměti“ — by mě ovšem jímala nejen závrať, nýbrž posvátná hrůza.

Nyní by patrně bylo namístě shrnout v recenzi všechna témata, jimiž se Ficker ve své učebnici (ale i v olomouckých přednáškách, jež nám zůstaly uchovány díky dvěma studentským záznamům [už práce s tekutým korpusem netištěných, jen rukopisných textů několika redakcí!, srov. s. 112], a v dalších dílech) zabýval, jak se jimi zabýval a co z toho vzešlo, leč nechci to odborným čtenářům Hlobilovy monografie, estetikům a filozofům, ulehčovat, to ať si přečtou sami. Naznačím jen (s prosbou o shovívavost nad mými překlady odborných termínů [spis byl, jak se dozvídáme v tiráži, přeložen z češtiny do němčiny; hodlá autor vydat svou studii i česky, aby si ji mohli přečíst i odborníci neznalí němčiny, kteří ale mezi českými estetiky a filozofy, doufejme, snad ani nejsou?]), že Hlobila zajímá, jak Ficker rozděluje estetickou materii na obecnou a speciální estetiku (allgemeine und besondere Ästhetik), jak (nepřiznaným citováním koho [přičemž je samozřejmě podstatné, že Ficker citoval/vykrádal vždy jen cenzurou povolené autory]) zpracovává dvě nejstěžejnější estetické kategorie své doby (krásno a vznešeno/das Schöne, das Erhabene), plus mnohé další estetické kategorie, jak se při (Kantem umožněném) rozhodování mezi subjektivním a objektivním pojetím krásna a vznešena přiklání k předkantovskému objektivně-empirickému, jak definuje rozdíl mezi krásou přírody a umění, jak kloubí estetiku s morálkou a rozumností, jak se mu daří vytrhávat z Kanta (pasírovaného ovšem přes další estetiky) jednotlivé pojmy a prezentovat je pak zcela nekantovsky atd. atd.

Podobně jako čtenář dobrých detektivek mám po přečtení Hlobilovy studie uklidňující pocit, že o „případu Ficker“ teď vím všechno, co se jen vědět dá, dozvěděla jsem se také mnohé o atmosféře a dějích v rakouských akademických kruzích počátku 19. století — mezi vědou, cenzurou, dvorskými kancelářemi a univerzitními komisemi — a nakonec jsem i ráda, že „zločinný plagiátor Ficker“, jehož příspěvek k teorii krásna a vznešena nebyl víc než excerpováním vzniklá eklektická slátanina“ (s. 181), byl svým znovuobjevitelem Tomášem Hlobilem v závěru studie do jisté míry omilostněn konstatováním, že jeho badatelská metoda byla vlastní i mnoha/všem ostatním rakouským profesorům té doby.


Tomáš Hlobil: Franz Ficker (1782–1849): Österreichische Ästhetik unter Staatsaufsicht vor dem Herbartianismus. Berlin, Peter Lang 2020. 320 stran.

Vychází v České literatuře 2/2022.

Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek