Spisovatelka a literární teoretička, nositelka Státní ceny za literaturu, Ceny Franze Kafky a Magnesia Litera, naše laskavá kolegyně Daniela Hodrová zemřela 31. srpna 2024 v nemocnici pod Petřínem – na Kouzelném vrchu ze svého posledního románu.
Co přichází a co se vyjevuje
Snažím-li se vyvolat onen prvopočáteční vjem města, činím tak snad v domnění, že město vyvstávalo z nicoty souběžně s tím, jak jsem já přišla na svět a probírala se ke svému vědomí. Prostor, na kterém vyrostlo, procházel před mým zrozením teprve vrásněním. A když mě ruce mého dědečka primáře Jana Jerie přiváděly na svět v sanatoriu v Bubenči, rozlévalo se dosud v pražské kotlině prahorní moře, jeho dno rozrývaly výbuchy sopek…
Daniela Hodrová: Město vidím…
Přes mnohotvárnost románové poetiky Daniely Hodrové se zdá, že město přece jen zůstane emblémem jejího psaní. Byť by se jeho panorama zúžilo na pohled z okna nemocnice pod Petřínem – totiž ze sanatoria na Kouzelném vrchu. Ale hlavním důvodem, proč je tu připomenuta právě próza Město vidím… (1992), je bytostné propojení prožívajícího a vyprávějícího subjektu s časoprostorem, důsledně rozvíjená paralela mezi vývojem jedince a jemu blízkého „kmene“. Obraz dítěte vystupujícího z plodových vod, jako se budoucí město noří z hlubin, názorně ukazuje princip psaní Daniely Hodrové: jedna každá lidská bytost je v něm spojena nejen se svými předky, ale také se svými předchůdkyněmi podobného osudu, s místy, na nichž spočinuly, s věcmi jimi dotýkanými, s jejich věděním i zmatením. Situace a události, o nichž Daniela Hodrová vypráví, jsou opakováními a variacemi, v nichž se minulost, současnost a budoucnost podobají, svázány se samými základy lidské zkušenosti. A také se stopami a celými systémy zkušenosti kolektivní, kulturní: s mýty, jinými románovými díly, dávnými naukami a dějinami: Prahy, české literatury, lidstva. …
— celý text Alice Jedličkové na blogu Česká literatura v síti
