Před časem jsem na stránkách České literatury upozornil, že ediční stroj vydávání spisů J. A. Komenského se dal opět do pohybu (ČL 2013/5, s. 806–808). Navážu teď zprávou o svazku 9/II, který vyšel v roce 2013. Jde o pokračování edice církevněhistorických pramenů, předcházející svazek 9/I byl publikován roku 1989. Překlenutí pozoruhodného časového oblouku je samo o sobě důvodem k radosti. Dalším je, že i tento svazek projevuje plynulou kontinuitu s předchozím jak uplatněnými edičními technikami, tak způsobem knižní prezentace a výtvarnou úpravou podle Oldřicha Hlavsy. V edičním týmu se objevují jak jména zaručující návaznost na předchozí svazky, tak jména nová, jejichž nositelé by možná byli bývali v době vydání svazku 9/I překvapeni, kdyby se byli dozvěděli, že na pokračování se budou za čtvrt století podílet i oni.
Svazek 9/II je svým způsobem typickou ukázkou spisů Komenského, protože se v něm nacházejí texty latinské i české, Komenským vytvořené, editované i jeho překlady. Ve svazku není žádné z Komenského děl „první řady“, ale opera omnia musejí zahrnout všechny texty. Největší část svazku zabírá tzv. Historie Lasitského v dvojím jazyce; latinský text vydali Stanislav Sousedík a Martin Steiner, český Tomáš Havelka, Jiří Just a Věra Petráčková. Jan Lasitský (Łasicki, Lasicius), „národem Polák, rodem šlachtic“ (s. 162), se v druhé polovině 16. století, v kontaktu s českými bratřími a na cestách po Evropě snažil sestavit reprezentativní a pro jednotu bratrskou přijatelnou historii této církve. Jenže opakovaně nepochodil (nejprve za Jana Blahoslava, pak v osmdesátých letech), schválení k tisku nezískal a rukopis jeho práce skončil v knihovně Karla staršího ze Žerotína. S ní doputoval do exilu a v Lešně ho našel Komenský. Těsně po konci třicetileté války pak vydal latinský text VIII. knihy spisu a pořídil a vydal jeho překlad. Komenský nevybral historické vyprávění, ale pasáž „o obyčejích a řádích“ jednoty bratrské, tedy text, který mohl mít v roce 1649 povahu výzvy, ideálu, paměťové rekonstrukce struktury bratrských komunit v českých zemích. Tomu odpovídá i titul českého překladu: zatímco latinský uchovává vzpomínku na rozsáhlejší původní dílo o více knihách (Historiae de origine et rebus gestis fratrum Bohemicorum liber octavus), v češtině je apelativní ediční myšlenka přítomna už v expresivním názvu: K navrácení se na první opuštěnou lásku […] napomenutí. Záměr je tedy opravný: těchto řádů se jednota nedržela, proto je teď rozptýlena a musí se k nim vrátit jako k dobrému počátku, první lásce (narážka na Zjevení svatého Jana 2,4n). Mimo tento záměr dostáváme zprávu o (ideálních a vnějším pozorovatelem zaznamenaných) reáliích života poměrně uzavřené jednoty. V souvislosti s Lasitského těžkostmi se schválením textu k tisku zaujme kapitola „O způsobu vydávání knih“ (s. 206n), kde je popsán způsob „kolektivní produkce“ textů, která měla být iniciována a zároveň omezena jen na nejnutnější, aby se produkce textů nestávala zbytečnou; čteme tu i známý postesk Kazatelův 12,12 o marném dělání mnohých knih bez konce. Komenský latinský text vydal, ale původní rukopis Lasitského se nedochoval, a tak nelze stanovit, jak dalece Comenius text redigoval nebo upravoval. Ze srovnání latinského textu a Komenského překladu, které nám editoři nastiňují, je ale jisté, že překlad mírně obměňuje předlohu, ale nemění ji zásadně — spíš jen opracovává v mantinelech dobových editorsko-překladatelských licencí.
Jakýsi doplněk tvoří dva krátké texty Komenského otištěné ve své době latinsky a anonymně. Komenský vylíčil v tisku Lesnae excidium (s. 341nn; vydaly Marta Bečková a Marie Kyralová) z roku 1656 mezinárodnímu západoevropskému publiku zkázu Lešna v dubnu toho roku. Stručný spis obsahuje i historii města a samozřejmě vzhledem k svému charakteru není formulován nijak osobně. Teprve v osmdesátých letech 20. století pak byl Jiřím Benešem identifikován poslední text svazku, politická Carolo Gustavo votiva acclamatio (s. 367nn; vydal Jiří Beneš), obracející se rétoricky bohatou instrumentací s mnoha biblickými i antickými narážkami a citacemi na švédského krále Karla Gustava v době dánsko-švédských sporů po třicetileté válce.
Jakýsi doplněk tvoří dva krátké texty Komenského otištěné ve své době latinsky a anonymně. Komenský vylíčil v tisku Lesnae excidium (s. 341nn; vydaly Marta Bečková a Marie Kyralová) z roku 1656 mezinárodnímu západoevropskému publiku zkázu Lešna v dubnu toho roku. Stručný spis obsahuje i historii města a samozřejmě vzhledem k svému charakteru není formulován nijak osobně. Teprve v osmdesátých letech 20. století pak byl Jiřím Benešem identifikován poslední text svazku, politická Carolo Gustavo votiva acclamatio (s. 367nn; vydal Jiří Beneš), obracející se rétoricky bohatou instrumentací s mnoha biblickými i antickými narážkami a citacemi na švédského krále Karla Gustava v době dánsko-švédských sporů po třicetileté válce. Jak je ve spisech Komenského dobrým zvykem, jsou díla opatřena nejen kritickým aparátem, ale i věcnými vysvětlivkami v komentáři a souhrny s odkazy na literaturu. V komentářích i v bibliografii je patrné, že k základům, které musely vzniknout už před časem, byly přičiněny četné doplňky, a nejde tedy v žádném případě o nějakou edici vytaženou ze šuplíku. Edice poskytuje možnost detailněji srovnat latinský a český text Historie Lasitského. Zároveň platí, co psal Komenský v předmluvě k překladu — že je spis vydán „latině, poněvadž Lasitius tím jazykem psal […] česky pak: abyšte i vy, kteříž latině nerozumíte, Lasiciovi rozuměli“ (s. 164).
Caeterum autem censeo, že by se v tempu vydávání svazků nemělo polevovat a že by podobně systematický ediční přístup zasloužili i další autoři.
Jan Amos Komenský et al.: Dílo Jana Amose Komenského 9/II: Historia Lasitii, Historie Lasitského, Lesnae excidium, Carolo Gustavo votiva acclamatio. Edd. Martin Steiner et al. Praha, Academia 2013. 428 stran.
Vyšlo v České literatuře 2016/4.
