Studie / Studies

Lenka Křížová [Historický ústav AV ČR; prochazkova@hiu.cas.cz]

Genderové konstrukty v korespondenci Karla Havlíčka

Článek analyzuje odeslanou a přijatou korespondenci Karla Havlíčka, do níž se promítají genderové stereotypy poloviny 19. století. Text vychází z vydaných edic, ale také z archivního materiálu uloženého především v LA PNP. Nejvíce pozornosti je věnováno unikátnímu souboru listů, jež začínající novinář si vyměnil se svou někdejší snoubenkou Fany Weidenhoffrovou. Dopisy jsou porovnávány s dobovou preskriptivní literaturou; ze srovnání vyplývá, že Havlíčkův postoj k ženám byl v souladu s dobovými normami a výrazněji se neodlišoval. Již v rané korespondenci je manifestován názor, že ženě má být vymezena oblast soukromá, žena je tvor citlivý a pasivní. Muž pak měl mít vlastnosti opačné, neboť bez nich by nemohl být živitelem rodiny.

Gender constructs in Karel Havlíček’s correspondence

This study refers to the current neglect over research into early modern exempla. Exempla have an unclear genological underpinning (some researchers tend towards the view that they do make up a genre, while others see them more as a literary procedure), while in Bohemia they lack specific catalogues. Studies of period terminology and practice indicate how exempla were perceived in 17th and 18th century homiletic literature and the extent to which preachers might be influenced by their rhetorical rules. It indicates the differences between the use of exempla among preachers upholding traditional rhetorical practice (eloquentia antiqua) and those employing new rhetoric (eloquentia nova). While the former (e.g. Matěj Václav Štajer) had to adapt the entire structure of their preaching in order to incorporate a frequently extensive section of inserted narratives, the latter (e.g. Bohumír Hynek Josef Bilovský and Fabián Veselý) incorporated exempla directly into expository passages  in various ways (using them as expository material, removing the compositional seams, inserting their own commentaries, compositionally dividing selected exempla and so forth). The author concludes by considering the reasons for the disappearance of exempla after the middle of the 18th century. As an example of the interpretational possibilities he adds the use of the same narrative by three preachers and points out the varied nature of the issues which the quest for the usage origins of specific exempla might raise.

Martin C. Putna [Fakulta humanitních studií Univezity Karlovy; mcputna@email.cz]

Katolická literární generace poválečná: Pokus o rekonstrukci

Studie mapuje generaci české katolické literatury, která nastupuje po roce 1945. V letech 1945-1948 zažívá relativně bezkonfliktní přijetí ze strany starší katolické generace i ze strany generačních vrstevníků mimo katolické milieu. K dispozici má časopis Vyšehrad a podporu kritiků starší katolické generace. V rámci časopisu Vyšehrad tato generace víceméně přejímá základní dominanty poválečné katolické kultury: slovanskou orientaci, pozitivní postoj k socialismu a personalistický obrat. Dva ze členů této generace aspirují na pozici vůdce a mluvčího: v Praze Ivan Slavík, v Brně Zdeněk Rotrekl. Po roce 1948 je však generace vyřazena z literatury a její členové procházejí různými životními a literárními peripetiemi (věznění, různé podoby „šedé zóny“, různé formy spolupráce s disentem, v případě Josefa Jelena i „přestup“ k normalizační literatuře). Zpětně se Ivan Slavík pokouší tuto generaci v roli literárního historika rekonstruovat a přiřazovat k ní i pomezní zjevy (Ivan Diviš, Ladislav Novák). Naopak Zdeněk Rotrekl se sice také věnuje literární historii – ale věnuje se spíše rekonstruování starší katolické generace než své generace vlastní. V tomto smyslu tedy lze mluvit o „generaci Slavíkově“. Ve výsledku se tato generace jeví i po všech rekonstrukcích a rehabilitacích jako ignorovaná, stojící ve stínu starší katolické generace klasiků i formálně a myšlenkově odvážnější generace katolicky orientovaných autorů disentu.

The postwar Catholic literary generation: Attempting a reconstruction

This study charts the generation producing Czech Catholic literature that came onto the scene after 1945. Between 1945 and 1948 it enjoyed a relatively conflict-free reception from the older Catholic generation and contemporaries outside the Catholic milieu. It had access to the Vyšehrad journal and the support of Catholic critics from the older generation. This generation more or less accepted the chief landmarks of postwar Catholic culture in Vyšehrad: the Slav orientation, the positive attitude towards socialism and the generational turnover. Two members of this generation aspired to the position of leader and spokesman: Ivan Slavík in Prague and Zdeněk Rotrekl in Brno. However, after 1948 this generation was excluded from literature and its members experienced various twists and turns in life and literature (prison, various shades of the ”grey zone”, various forms of collaboration with dissidents and in the case of Josef Jelen even ”conversion” to normalization literature).  As a literary historian, Ivan Slavík has attempted to reconstruct this generation retrospectively and to also include such figures on the fringes as Ivan Diviš and Ladislav Novák. On the other hand Zdeněk Rotrekl is also engaged in literary history, but he focuses more on reconstructing the older Catholic generation rather than his own generation. Hence in this respect we might refer to a ”Slavík generation”. As a result this generation appears to be neglected in all the reconstructions and rehabilitations, as it is overshadowed by the older ”classic” Catholic generation and the intellectually bolder generation of Catholic-oriented dissident authors.

Jiří Jelínek [Filozofická fakulta Univerzity Karlovy; jiri.jelinek87@seznam.cz]

Grušův Mimner a jazyk paradoxu

Studie se věnuje próze Jiřího Gruši Mimner aneb Hra o smrďocha (Atmar tin Kalpadotia). Vychází z interpretace smyšlené Kalpadocie jako „stavu duše“ a obzvláštní pozornost věnuje kalpadočtině, fiktivnímu jazyku totalitní společnosti, zejména pak postupům, kterými se postupné přijímání pravidel tohoto jazyka podílí na rozkladu hrdinovy osobnosti. Klíč k porozumění úloze fiktivního jazyka v novele pak nachází v neobvyklosti, se kterou kalpadočtina strukturuje skutečnost – a to pak jak jemnějším rozvrstvením jednotlivých pojmů, tak zejména polysémií. Ukazuje, jak využívání stejného termínu pro jevy pro západního čtenáře nesouvisející, napomáhá charakterizaci kalpadocké společnosti, kterou je hlavní postava postupně asimilována, jako cizí, nepochopitelné až absurdní; zároveň pracuje s myšlenkou, že taková zdůrazňování role jazyka otevírá obecnější otázky jeho nesamozřejmosti. Studie dále srovnává polysémii v kalpadočtině s polysémií v totalitních novořečech a v přirozených jazycích, s přihlédnutím k jejich literárnímu využití. V polysémantičnosti a spojování zdánlivě nespojitelného pak studie hledá zdroj tísně, kterou próza vyvolává, zároveň však i zdroj paradoxu a ozvláštnění, který z ní činí projev uměleckého vzdoru vůči dystopické společnosti.

Gruša’s Mimner and the language of paradox

This study focuses on the prose work of Jiří Gruša Mimner aneb Hra o smrďocha (Atmar tin Kalpadotia) (Mimner or Play about a Stinker). It is based on an interpretation of an imaginary ”Calpadotia” as a ”state of mind”, and attention is focused in particular on ”Calpadotian”, the fictitious language of the totalitarian society, and especially the steps whereby the gradual adoption of the rules of this language play a role in the disintegration of the protagonist’s personality. The key to understanding the role of the fictitious language in the novella is found in the unusual way in which Calpadotian structures reality, both with its more subtle differentiation of individual concepts and in particular with its polysemy. This indicates how the usage of the same term for phenomena that Western readers do not consider to be associated helps to characterize Calpadotian society, which gradually assimilates the chief protagonist, as alien and incomprehensible to the point of absurdity. At the same time it works with the idea that such emphasis on the role of language opens up more general questions on its extraordinary nature. The study also compares polysemy in Calpadotian with polysemy in totalitarian Newspeaks and in natural languages, taking into account their literary usage. In  polysemy and the association of the apparently inassociable the study seeks the source of the unease which the prose evokes, as well as the source of the paradox and the alienation which makes it a manifestation of artistic resistance to a dystopian society. .

Recenze / Reviews

Michael Wögerbauer — Petr Píša — Petr Šámal — Pavel Janáček et al.: V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře. 1749–2014 — Lenka Řezníková

Michael Wögerbauer — Petr Píša — Petr Šámal — Pavel Janáček et al.: V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře. 1749–2014 — Tomáš Glanc

Jan Malura: Meditace a modlitba v literatuře raného novověku — Kateřina Smyčková —

Ondřej Koupil: Grammatyka cžeska — Pavel Kosek

Dalibor Dobiáš a kol.: Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817–1885) — Dalibor Tureček

Aleš Haman — Dalibor Tureček et al.: Český a slovenský literární parnasismus. Synopticko-pulzační model kulturního jevu — Joanna Goszczyńská

Josef Hrdlička — Klára Soukupová — Michal Špína (edd.): Básně a místa — Jan Malura

Richard Změlík: Kvantitativně-korpusová analýza a literární věda — Michal Škrabal

Promiňte tu čmáraninu. Korespondence Ladislava Radimského a Karla Vrány o exulantství, literatuře, historii a filozofii, ed. Michal Přibáň — Gabriela Romanová
 

Kronika a glosy / Chronicle and reports

Dílo Jana Amose Komenského 9/II — Ondřej Koupil

Mirna Šolić: Slovo a obraz — Jiří Poláček

Eva Hahnová: Od Palackého k Benešovi — Václav Velčovský

Ad Zdeněk Smolka: Historie polské literatury českého Těšínska — polemika — Libor Martinek

Informatorium

Autoři čísla

Informace pro autory