Previous Next
Křižovatka bez dopravního značení LADISLAV FUTTERA Jaká kritéria by měla splňovat práce, která má ambice stát se učebnicovým textem, tedy jednou ze...
„Wir — die Kinder des odsun“ LENKA ŘEZNÍKOVÁ Kniha Václava Smyčky zpracovává obtížné a stále do jisté míry kontroverzní téma poválečného odsunu Němců,...
Všichni mluví, ale je to tak nějak jedno JIŘÍ JELÍNEK Jak hovořit o historické próze ve světě, který (oprávněně) zpochybnil možnost objektivního poznání historie a...

JIŘÍ JELÍNEK

Jak hovořit o historické próze ve světě, který (oprávněně) zpochybnil možnost objektivního poznání historie a který se (ještě oprávněněji) vysmál ideji pokroku? Ladislav Nagy se o odpověď pokouší v textu, který kromě čistě akademických tužeb prozrazuje i nemalé osobní zaujetí: namísto sterilního teoretizování dost možná chce podat svědectví o dobrodružstvích ducha — a to jak o velké anabázi proměňujících se mentalit, tak o pocitech malého moderního člověka, který je nucen všechen ten hluk a vřavu minulosti i současnosti poněkud bezmocně pozorovat.

Při zkoumání pohledu, kterým 19. století uchopovalo své historické romány, se autor obrací k velkým jménům minulosti (především ke Scottovi a Manzonimu) a k jejich reflexi vlastních děl. Poučeně a s kritickým odstupem zpracovává navazující myšlenky literárních teoretiků a kritiků (Watt, Lukács, Hutcheon), ale i obecnější myslitele (Foucault) či teoretiky historiografie (White, Munk). Výběr je to nakonec poměrně úzký a mnoho z významných hlasů, které ovlivnily současnou naratologii, téměř nezaznívá: Paul de Man je zmíněn pouze letmo, Dorrit Cohnová se neobjevuje vůbec a podobně. Jak už naznačuje samotná délka monografie, více než o důkladnou systematizaci jde o vyzobávání rozinek.

Tento selektivní pohled na literárněvědná dramata má světlé stránky. Čtení je díky němu zábavné a poutavé a pátrání po vymezení a funkci románu a fikce se proměňuje v dobrodružství se zápletkou vpravdě romantickou. Prozíravě se však zastavuje před vykročením mimo oblast vážnosti. Jakkoli může čtenář cítit, že by Nagy rád zažertoval o Haydenu Whiteovi paradoxně hubícím černým šípem draka historismu, nic podobného nakonec v knize nezaznívá — a tato zdrženlivost je nakonec pravděpodobně ku prospěchu věci. Napětí mezi žánry a mody poskytuje dostatečnou zápletku a není třeba mluvit o nestvůrách, když máme kritiky.

Je-li řeč o zápletce díla, pak nezbývá než zmínit očekávatelnou skutečnost: a sice tu, že se Nagy, asi jako každý současný autor studie, vyrovnává především s úskalími terminologie. Že literární teoretikové s oblibou vymezují své koncepty právě naopak, než činili jejich předchůdci, je asi všeobecně známo. Od romance k románu a zase zpět s jistou škodolibostí tento problém obnažuje, což se ukazuje právě na titulní genologické transformaci. Jedním z ústředních míst je důkladně ohledávaná snaha Waltera Scotta vymanit prózu Waverley (1814) z dobově negativně nahlíženého označení romance a argumentací pro něj vybojovat status románu. Ve Scottově apologetice se pravděpodobně poprvé dostává do plného světla problém, který zůstává živým do současnosti: míněna přitom není ani tak samotná protikladnost románu (novel) a romance (romance), na níž se většina kritiků shoduje, jako spíše otázka, v čem přesně jejich juxtapozice spočívá a jak pro její ukotvení využít abstrakcí jako obecnost, konkrétnost, individualita, příběh nebo žánr. Zatímco Scott (jakož i mnozí další) spojuje serióznost románu především s jeho jasným vymezením časovým i místním a individualizovanou zkušeností, György Lukács, vedený snahou postihnout ducha dějinného vývoje, chápe (historický) román jako vyšší stupeň právě pro jeho typizovanost a obecnost (s. 52–54). Protichůdnost vymezení je přirozeně do velké míry zdánlivá, scottovský a lukácsovský náhled nejsou v konfliktu, protože se díky svým odlišným důrazům víceméně zcela míjejí; i tak však jde o cenný exkurz do jazykových her filologů — do světa, kde dost možná opravdu „každý mluví, ale je to tak nějak jedno“ (s. 126). Za symptomatické lze považovat opomenutí Bachtina, jistě nikoli náhodné. Jeho koncept heteroglosie by — s jistým úsilím — samozřejmě mohl být slučitelný s důrazy na román jakožto na dílo vrcholné jednoty, jež jsou v publikaci představovány, vedlo by to však nejspíše k nežádoucímu úkroku stranou. Román jakožto „finální“ omnivorní žánr pohlcující postupně všechny ostatní postupy, normy a metody není jednoduše slučitelný s „dobrodružným“, nevývojovým a neteleologickým pojetím genologické historie, se kterým se Nagy snaží primárně pracovat.

Přijměme myšlenku, že román je pouze jedním z mnoha žánrů, epizodou v nekonečných metamorfózách pohledů na literaturu, následník romance a zároveň její předchůdce. Otázka, která v takovém případě musí být položena (a pokud možno zodpovězena), zní jasně: v čem tedy nakonec spočívá hlavní rozdíl mezi oběma žánry? Ani zde Nagy přímo neodpovídá, či přesněji řečeno opět odpovídá „mnohohlasím“ — ano, dichotomie existuje a její existence je prvotním stavebním kamenem moderních teorií románu, podstata onoho rozlišení však je něčím mnohem přelétavějším.

Či alespoň z velké části. Pohled Waltera Scotta, Gÿorgya Lukácse a Iana Watta se reálně protíná jen málokde. V tom málu, na čem se shodnou (a co Nagy vyhmatává), však nejspíše vyvstává jakási názorová konstanta přežívající od romantismu do současnosti. Rozdíly, na nichž se většina myslitelů shodne, se nezdají být funkčními, natožpak ontickými, v těchto oblastech dochází k zásadnímu rozrůznění. Pokud rozhodčího mezi romancí a románem můžeme skutečně hledat, pak je jím etika. Nagyem vybrané citáty naznačují, že vše je postaveno na dominanci intuitivního dojmu, že romance je něčím méně hodnotným, škodlivým, hodným potlačení. Jsou s ní proto spojovány atributy, které náleží do sféry podřadnosti. Tuto sféru pak již každý teoretik přirozeně pojímá poněkud odlišně, mnohdy dokonce diametrálně jinak — spočívá „špatnost“ v přílišné individualizaci, nebo přílišné obecnosti; přílišné snaze poučit, nebo naopak v neochotě se do vzdělávání pouštět; v důrazu na vývoj a proměnlivost jedince, nebo naopak v chápání života jako neustále se opakujícího divadla se stejnými herci a nepatrně odlišnými kulisami; v obdaření postav svobodnou vůlí, nebo naopak v loutkovodičství determinismu (s. 145)? Tím, že Nagyova kniha nedává žádné z teorií jednoznačně přednost, zajímavě podtrhuje provázání mezi zdánlivě partikulární genologií a širším — dokonce lze říci politickým — světonázorem.

Pohled na genologii (a literaturu vůbec) jako na proměnlivý průsečík pohledů je patrně v současnosti něčím nevyhnutelným, zároveň však, nemá-li text rozbřednout do neustálého zpochybňování a přeznačování, něčím, čeho nelze dosáhnout v úplnosti. Za povšimnutí proto stojí, které „skutečnosti“ studie vnímá jako samozřejmé, popřípadě je alespoň nijak zjevně nezpochybňuje. Na skutečnost, že určité „samozřejmosti“ se mohou při pohledu z dálky jevit až absurdními, přitom kniha sama nonšalantně upozorňuje. Nepochybně úsměvně dnes působí například Manzoniho teze, že čtenářské pobavení vyrůstá především z poučení (s. 98). Současný kulturní čtenář, unavený příbojem infotainmentu, má jistě mnoho zkušeností s právě opačnými přístupy a názory.

Jedním z takových nevyslovených předpokladů je napětí mezi „běžným“, bezpříznakovým realistickým románem a žánrovou fikcí. Jak říká jedno z citovaných děl, Povaha vyprávění Scholese a Kellogga, „román předkládá důvěrně známý vztah těch věcí, které probíhají před našima očima každý den a mohou se přihodit našim přátelům nebo nám samotným“ (s. 132). Podobná vymezení bychom samozřejmě našli také u Welleka a dalších teoretiků. Při bližším pohledu by se mohlo velice snadno ukázat, že právě tyto „běžné“ romány (které nakonec můžeme nazývat také společenskými), obsahují také velké množství prvků chápatelných jako žánrové — například „profesní“ zaměření, chceme-li odhlédnout od dominantních sklonů k historičnosti a fantastičnosti. Jen drobným posunem v důrazech genologického diskurzu bychom celou strukturu mohli zcela převrátit. Celý koncept (generického) románu je, řečeno s poststrukturalisty, záležitostí spíše slov než věcí, což kniha opět naznačuje, ale naplno nepřiznává.

Ač je v některých oblastech opatrně podvratná, publikace rozhodně nechce zpochybňovat veškeré druhy předporozumění: v úctě se zastavuje před intuicí. Přestože Nagy bez většího reptání přijímá foucaultovskou revoluci a nepopírá klíčový vliv dobových diskurzů na vnímání věcí a konceptů, klade nakonec do popředí „common sense“, zejména když dovozuje, že rozdíl mezi historiografickým a fikčním textem každý čtenář nakonec přirozeně pociťuje — podobně jako je mlčky a samozřejmě pociťován rozdíl mezi románem a romancí. Teorie, které docházejí k nerozlišitelnosti historie a fikce či výraznějšímu zpochybnění proto považuje, přinejmenším v tomto ohledu, za deficientní. Formalistické nedostatky se ale naštěstí nesnaží léčit pozitivismem či psychologizací; řešení, ke kterému se obrací, je v zásadě fenomenologické.

Přestože jej však vyzdvihuje snad dokonce s pocitem jistého triumfu, není to nakonec řešení pro každého. Ricoeurovy koncepce, do nichž Nagyova „cesta“ ústí, jsou sice daleko méně průstřelné než některé zmiňované Whiteovy úvahy (zejména neurčité a těžko vymezitelné „události“, jejichž chronologická sekvence tvoří nenarativní „kroniku“, jsou ve studii zaslouženě rozcupovány), zdá se ovšem, že vposledku nabízejí spíše zahlazení hran a pohodlnou náruč antropocentrického diskurzu zaměřeného na časovost lidské zkušenosti, než že by přinášely zásadní posun v pohledu.

Zachycení Whiteova pátrání po cestě ze „slepé uličky formalismu“, kdy je po poněkud marné benvenistovské epizodě nakonec pomocná ruka nalezena na konci Ricoeurovy paže, prezentuje tohoto iniciátora významných změn v historiografickém myšlení jako osobu trochu ztracenou, tváří v tvář drtivé síle vlastních tezí až bezmocnou. „Hayden White se jeví jako výraznější kritik než systematický myslitel“ (s. 117). Revolucionáře a kritiky Nagy ve svém díle poměrně nemilosrdně staví pod úroveň filozofů a systematiků, což je přístup obecně vzato pochopitelný a obhajitelný, pro české prostředí odkojené nesnášenlivým šaldovským buřičstvím však dost možná poněkud mdlý. Lze autora podezřívat, že více než upřímným přesvědčením o vhodnosti fúze fenomenologického a historiograficko-naratologického myšlení je veden upřímným přesvědčením o nutnosti „dobrého konce“ pro elektrizující dramata hledání polarity mezi historií a fikcí? Asi ano, ale jeho snaha je upřímná a neměla by mu být zazlívána.

Za největší slabinu Nagyovy práce lze tedy nakonec asi přece jen označit její stručnost. Ne že by snad na „cestě tam a zase zpět“ chybělo cokoli podstatného, poměrně často se však objevují lákavé průhledy do dalších oblastí zkoumaného tématu vztahu individuální zkušenosti, obecné historie a nepolapitelné fikce. Naprostou většinu takových odboček však kniha i přes jejich inspirativnost přechází mlčením — podobně jako se vyhýbá zpochybňování některých východisek, jak bylo zmíněno výše.

Předpokladem, který by si v zevrubnější monografii zasloužil důkladnější probrání, je například Minkovo tvrzení, že od historiografických textů bychom nejspíše měli očekávat, že prezentované narativy budou buďto kompatibilní, nebo se budou vylučovat, zatímco ve fikci se zdá být pravdivostní paralelismus něčím přirozeně možným až vítaným. Mink nemožnost čistě textologického rozlišení obou modů staví na skutečnosti, že historiografie si od fikce paralelismus vypůjčuje, zatímco i v románových světech najdeme snahu o soudržnost. Je přitom možná škoda, že v Nagyově práci byl tento předpoklad pouze nastíněn a dále nezpochybňován ani výrazněji nepřizpůsobován základním myšlenkám studie: jistě by bylo možné argumentovat pro východisko právě opačné, tedy pro přirozené spojení příběhové vícekolejnosti s dějinami (jež mají nesčetně aktérů, zkoumatelů a interpretů) a spojení jisté rigidity a objektivity s fikčními texty (kde je, i přes možnost nevěrohodných vypravěčů, „imaginární prostor“ nakonec bez milosti utvářen autoritativním hlasem). O recepční dimenzi ani nemluvě — fanoušci Star Wars byli zřejmě zrušením závaznosti původního kánonu rozlíceni více než milovníci dějepravy poté, co se setkali s alternativním zachycením svého oblíbeného období. Takové tematické odchýlení by přitom jistě zkoumaný rozdíl mezi historií a fikcí ještě pevněji provázalo s problémem romance a románu, lze však pochopit, proč se k němu autor neuchýlil.

Z důvodů nejspíše dobrých je nezpochybňovaným východiskem také rozlišení mezi „historií“ a „nehistorií“. Nagy pracuje s představou, že zatímco „běžný román“ často pracuje s prostředím několika dekád před napsáním a vydáním, „historický román“ je zasazen do hlubší minulosti. O jednoznačné rozlišení se však ani nepokouší, znovu se spoléhá na čtenářský „common sense“, který velí, že některá díla byla napsána jako historická, zatímco jiná nikoli. Určitý náznak definiční struktury prosvítá monografií v okamžiku, kdy se v návaznosti na Scotta ukazuje, že „historicitu“ by snad bylo možné vymezit do určité míry ztrátou relevance tehdejších událostí pro čtenáře. Pro Scotta je historickou dobou waverlyovské období „před šedesáti lety“, což je zajišťováno nejen skutečností, že většina pamětníků nebyla již mezi živými, nýbrž především faktem, že „jakobitská rebelie pro panující režim již nepředstavovala reálnou hrozbu“ (s. 54). Nagyovo přijímání tohoto přístupu — a fakt, že v současném diskurzu se zdá být ještě plodnějším než v prvních dekádách 19. věku — svědčí o zásadních axiomech v pohledu na dějiny. Po pozitivistickém přístupu a narativním uchopování historie se o slovo hlásí kulturněpolitický pragmatismus. Události se stávají historiemi (a historickými romány) teprve v okamžiku, kdy přestanou být prakticky využitelné. Vývoj je to poněkud smutný: na mysl se maně derou Kosmova přívětivě přehledná „bájná vyprávění starců“, „hodnověrné zprávy svědků“ a „to, co sám zažil“. Ovšemže vracet se v době postfaktické k rozlišování typu informací v historiografickém (či historickofikčním) díle na základě typu autority by samozřejmě zůstalo toliko bláhovým pokusem, na druhou stranu by určitá depragmatizace dějin a jejich uvěznění do pevné mřížky chronologie mohla prospět jak historiografii, tak literární vědě. Od romance k románu a zase zpět by snad nebyla nejvhodnějším místem, kde začínat debaty podobného typu, na druhou stranu svým okázalým nezájmem o tuto odbočku pudí k podvratným úvahám tím více.

Třetím zajímavým místem, ve kterém dochází k pnutí mezi potenciálem a realitou textu, je určité zploštění zejména v příbuzných oblastech sémiotiky a lingvistky. Zatímco u historie, fikce, individuality a dalších termínů klíčových pro genologii a filozofii umění jsou jejich obsahy a vzájemné vztahy modelovány v rámci možností precizně, totéž nelze prohlásit kupříkladu o jazyku a jeho vztahu k textu či právě fikci. Jazykovost a textovost jsou pro zjednodušení do velké míry ztotožňovány: také proto se text při rozboru Whiteových snah o rozlišení mezi historickým a fikčním narativem může obracet k některým úvahám o jazyku — a řeči. „Pozdní Wittgenstein a Ricouer,“ říká Nagy, „naopak zdůrazňují nutnost vzít v potaz to, že jazyk »reprezentuje« něco, co v jazyce není“ (s. 120). Pro otázky historie a fikce se ovšem zdá úvaha, v jakém poměru a vztahu navzájem jednotlivá díla (texty) fungují a co dohromady vytvářejí, být důležitější než sporná bádání, kde přesně se nachází „to“, k čemu prostřednictvím jazyka referují.

Navíc zůstává otázka, zda právě tato distinkce — tedy jazyka a „toho, co je reprezentováno“ — je něčím, co pozdního Wittgensteina opravdu odlišuje od Wittgensteina raného. Není snad naopak „obrazová teorie“ v první řadě pokusem o vystižení reprezentace něčeho, co stojí mimo, zatímco „jazykové hry“ spíše performancí, ve své podstatě neoddělitelnou od svých mluvčích a existenčního kontinua, ve kterém se nacházejí? Tato otázka nemá ovšem být jednoznačnou kritikou Nagyova chápání řečených vztahů, jež bývají namnoze delikátní a často kontroverzní. Záměrem je spíše demonstrovat skutečnost, že „únikových cest“ bychom asi při zevrubnějších filozofických zkoumáních nalezli mnohem více než pouze Ricouerovu filozofii. Především „jazyk uzavřený do sebe“ se zdá být mnohem zajímavější cestou, než za jakou ji Od romance k románu a zase zpět považuje — neboť kromě „vztahu jazyka ke skutečnosti“ lze přece hovořit také o „prostupování skutečnosti jazykem“. Otázka, jak si se vzájemným poměrem fikce a historie (a potažmo romance a románu) poradí teoretický systém vymezující fikci a historii právě na základě jazykové performance a umožňující na základě jazykové performance jejich prostupnost (například v tom smyslu, že určitá výpověď bude v kontextu jedné jazykové hry bez dalšího historií, zatímco v jiném kontextu bez dalšího fikcí), by snadno vydala na další kapitolu monografie.

Platnou však zůstává výše položená otázka, zda by navrhovaná rozšíření vůbec byla textu ku prospěchu. Jeho největší zásluhou nejsou totiž samotné úvahy a polemiky, nýbrž až hravá lapidarita, se kterou jsou zachyceny. Kdybychom dichotomii romance a románu s trochou nadsázky vztáhli také na literárněvědné texty, odpovídala by Nagyova studie spíše poloze romance, čemuž nakonec odpovídá také grafická úprava publikace: i přes výše zmíněnou nepřítomnost draků (a tajných chodeb) utíká text lehkonoze vpřed a poskytuje přívětivý a domácký oddech pro veterány literárněvědných bitev.

 

Ladislav Nagy: Od romance k románu a zase zpět. Praha, Argo 2020. 160 stran.

Vychází v České literatuře 6/2020.