Previous Next
Za Vlastimilem Válkem ZUZANA URVÁLKOVÁ „Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož člověka nelze vyhnat.“ Jean Paul Úmrtím doc. PhDr. Vlastimila...
Prožít dobu prostřednictvím slov MARKÉTA KITTLOVÁ Antologie Cesty do utopie je rozsahem a editorským záměrem monumentální dílo. Na téměř devíti stech...
Strukturalismus v průsečíku pohledů ROMAN KANDA Polský bohemista a slavista Piotr Gierowski (1978) působí na Jagellonské univerzitě v Krakově a zabývá se...

ROMAN KANDA

Polský bohemista a slavista Piotr Gierowski (1978) působí na Jagellonské univerzitě v Krakově a zabývá se dějinami pražského strukturalismu. Sleduje je ze dvou vzájemně se doplňujících perspektiv: z hlediska vývoje teoretické koncepce, jejích ideových zdrojů i proměn, a z hlediska polské recepce českého strukturalistického myšlení. V loňském roce vydal knihu, která na jeho dosavadní výzkum organicky navazuje a jejíž počeštěný název by mohl znít Pražský strukturalismus. Průřezy, místa, identity.
Už v autorově knižní prvotině Struktury historii. O czeskim projekcie dziejów literatury na tle recepcji praskiego strukturalizmu w Polsce (Kraków, Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego 2013) se obě zmíněné perspektivy podnětně prostoupily do podoby argumentačně přesvědčivého výkladu. Pro českého čtenáře byly cenné zvláště ty momenty, kdy se vykladač zabýval situací polské literární vědy v meziválečném i poválečném období, například domácími projevy strukturalistického uvažování nebo poválečným vztahem mezi strukturalismem a marxismem; zde Gierowski na jedné straně podléhal interpretaci marxismu jako „ideologizace“ literárněvědného myšlení, na straně druhé však připouštěl nejednoznačnost, ambivalentnost onoho vztahu (s. 139). Gierowski vnímá pražský strukturalismus jako prominentní výkon české kultury 20. století, což implikuje otázku: Je strukturalismus minulostí, tj. relativně „ukončenou“ kapitolou dějin myšlení uplynulého století? Banálnost vyslovené otázky je jenom zdánlivá, uvážíme-li, že v českém prostředí můžeme občas ještě dnes slýchat hlasy, které nás přesvědčují o „věčné“ aktuálnosti strukturalismu a které kupříkladu poststrukturalisticko-dekonstruktivistickou radikální kritiku blahosklonně bagatelizují coby výsledek údajného „nerozumění“ nebo coby reakci na specifický strukturalismus francouzský, jenž se s jádrem pražského strukturalismu míjí. Dochází tak k jakési exotizaci pražského strukturalismu „zevnitř“ — od jeho stoupenců. Hrozba konzervace paradigmatu a jeho myšlenkové osifikace je pak nabíledni.
Vraťme se však ke Gierowskému, jehož přístup je střízlivě historický, nikoli apologetický. Sluší se připomenout, že krakovský vědec zde úspěšně rozvíjí dílo svého učitele, letos bohužel zesnulého Jacka Balucha. Jejich společným dílem je Czesko-polski słownik terminów literackich (Kraków, Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego 2016). Objevuje se v něm řada hesel vycházejících právě z konceptuálního systému strukturalistického směru. Nejedná se o náhodu nebo o (pouhý) projev badatelské preference obou autorů, nýbrž (také) o důsledek dějinných okolností. V tomto ohledu se polská situace příliš neodlišuje od situace naší. Historicky totiž strukturalismus představuje jakýsi organon polské i české literární vědy — ideologicky zdánlivě neutrální rezervoár metodologického přístupu a propracovaného terminologického aparátu. Nicméně je nutné dopovědět a upřesnit, že zdánlivá neideologičnost strukturalismu tvoří poměrně sugestivní iluzi. Vždyť neutrální scientismus, k němuž se čeští i polští strukturalisté hlásili a o jehož naplnění usilovali, představuje ideologický konstrukt par excellence. Míra sugesce domnělé strukturalistické neideologičnosti závisí mimo jiné na tom, nakolik bývá sám strukturalismus chápán jako vědecky produktivní protiváha angažovanosti literárněvědného marxismu (která však měla hlubší epistemologické kořeny, vyrůstající z marxistického pojetí subjektu, jenž se svým poznáním angažuje na proměně skutečnosti).
Pokud jde o recenzovanou knihu, srovnání s výše vzpomenutým titulem Struktury historii se jistě nabízí; tematická blízkost je evidentní. Už při zběžné komparaci ale vyvstávají zřetelné rozdíly. Tím nejviditelnějším je žánrový charakter publikace. Nejde tentokrát o monografii ve smyslu celistvého výkladu, nýbrž o soubor osmi tematicky provázaných studií, obklopených úvodní a závěrečnou úvahou. Jak je uvedeno v připojené bibliografické poznámce, některé studie byly navíc už dříve zveřejněny, třebaže pro knižní vydání byly doplněny nebo i drobně rozšířeny. Avšak tři texty (nepočítáme-li zmíněný úvahový prolog a epilog) se dostávají ke čtenářům vůbec poprvé — přímo z autorova rukopisu. Kniha je tematicky rozdělena do čtyř částí. První část („Strukturalizm — imaginarium narodowe“) považuji z hlediska výstavby výkladu i užitého přístupu za nejzajímavější. Zaměření zbývajících částí, myslím, dostatečně vyznačují jejich výmluvné názvy: „Strukturalizm — kwestie terminologiczne“, „Z historii Praskiej szkoły“ a „Kontekst polski“. Každou část přitom tvoří vždy dvojice studií. Symetričnost vyvolává prvotní dojem systematičnosti a nesporné promyšlenosti, který však zkušenost následného čtení povážlivě rozptyluje: onen dojem zůstává omezen zejména na kompoziční organizaci knihy, kdežto vlastní výklad — jak bylo řečeno — je roztříštěn do jednotlivých studií. Výkladovou šíři a celistvost monografie proto neočekávejme, stojíme spíše v průsečíku dílčích pohledů.
První část knihy jsem označil jako „nejzajímavější“. Bude vhodné toto vágní hodnocení přiblížit a ilustrovat. V čem spočívají kvality pohledu, který zde Gierowski formuluje? V tom, že autor opouští užší hledisko dějin teorie a jmenovitě pod vlivem studií Vladimíra Macury nahlíží na pražský strukturalismus v sémioticko-kulturologické rovině jako na jeden z případů „českého snu“. Gierowski traktuje strukturalismus novátorsky jakožto součást mytologie české kultury (přičemž pojmy mýtus, mytologie určuje v macurovsko-barthesovských intencích jako sémiotický proces). Taková výkladová strategie má své výhody — především zakládá mezi interpretem a interpretovaným jevem osvěžující distanci, díky níž lze předmět studia uchopit s lehce ironizujícím zabarvením. Ironizace přitom není toliko nezávaznou hrou, ale způsobem, jak relativizovat či podvracet ty způsoby exegeze, které stojí na „metafyzice hodnot“. Hodnoty jako českost, evropskost, vědeckost apod. přestávají být vnímány s metafyzickou vážností, jako by byly „skutečnými“ obsahy vyplňujícími kulturní formy (a charakterizujícími právě pražský strukturalismus). Dochází naopak ke zvýraznění jejich diskurzivní, tj. aktivně konstruující síly, která v příběhu dějin pražského strukturalismu odhaluje neklamně ideologické komponenty. Ideologičnost autodefiničních narativů vystupuje do popředí kromě jiného tam, kde vznikají řetězce hodnotových ekvivalencí: „českost“ = „evropskost“, „strukturalismus“ = „vědeckost“ atd. Strukturalismus se tak stává produktem českého snění o univerzální vědě, která je česká a evropská současně, je přímo „esencí“ vědeckosti — objektivnosti a neideologičnosti (sic) — a nadto je průkopnická (avantgardní). Ostatně paralela mezi avantgardností uměleckou a vědeckou je tu očividná, v průběhu šedesátých let ji rozvíjel například Květoslav Chvatík (viz soubor studií Strukturalismus a avantgarda, Praha, Československý spisovatel 1970). Není však jedinečnou zvláštností příběhu pražského strukturalismu, nýbrž součástí příběhu moderny vůbec; stejnou paralelu bychom mohli s úspěchem konstruovat mezi avantgardou a marxismem. Padla-li zmínka o marxismu, je hodno pozoru, že Gierowski pro poválečné a poúnorové období hovoří o rivalitě mezi strukturalismem a marxismem, pokud jde o hodnoty jako modernost, mladost, revolučnost, nekompromisnost a zakládající gesto (s. 47). Škoda, že nebyl v tomto ohledu důsledný a nepojal rivalitu mezi strukturalismem a marxismem jako boj dvou „snů“, tedy dvou součástí kulturní mytologie, a že pocítil potřebu setrvat u narativu o mocenském prosazování marxismu shora. Tento narativ (Enzo Traverso hovoří o matrici totalitarismu) vrací do autorem slibně rozvíjené ironizující ambivalence a dekonstruujícího pohledu vážnost „metafyziky hodnot“, v níž marxismus vystupuje jako záporný hrdina. Nepopírám pochopitelně, že marxismus se stal ideologickým nástrojem nové mocenské elity. Sémioticko-kulturologické hledisko by však mělo rozložit i tuto zdánlivě pevnou a neproblematickou rovinu a všímat si, čím byla poválečná dominance marxismu umožněna i mimopoliticky, tj. právě kulturně a sémioticky. Podle mého názoru byla umožněna tím, že v kulturní sféře získaly vliv radikální názory, že socialismus představuje jedinou přesvědčivou cestu z rozporů kapitalistické moderny, jejíž krize způsobila civilizační kolaps v podobě druhé světové války. Za vzestupem socialismu a jeho ideové složky marxismu tak stála jak kritika moderny, tak utopický diskurz překonání. Bez kritičnosti by se utopie socialismu stala intelektuálně nepřesvědčivou představou, bez utopičnosti by kritika moderny postrádala společensky mobilizující efekt. Oba póly, kritičnost i utopičnost, zde byly zastoupeny a generovaly tak široký komplex kulturních legitimizací socialismu a marxismu, jež vyrůstaly rovněž „zdola“, čili ze sféry konkrétní kulturní praxe a individuálních výkonů.
V části věnované terminologickým otázkám pražského strukturalismu si autor všímá jedné z ústředních kategorií strukturalistického myšlení, kategorie dynamismu, a dále terminologické politiky Pražské školy, tj. způsobů budování terminologického systému, konkrétně terminologie literárněvědné. Je nepochybné, že kategorie dynamismu náleží k distinktivním rysům českého strukturalistického uvažování; slouží k jeho charakterizaci i příležitostnému vymezování vůči jiným variantám strukturalismu (kupříkladu vůči strukturalismu francouzskému). K tomu, jak ji uchopuje Gierowski, lze vznést dvě připomínky. Zaprvé, přílišný důraz na bergsonismus poněkud upozaďuje nesporný význam Hegelovy dialektiky, která měla zásadní důležitost v chápání struktury jako dialektického napětí protikladů. Zadruhé, kategorie dynamismu zůstává v Gierowského výkladu nakonec neurčitá a její sémantika silně konfúzní; v závěru kapitoly je dokonce sbližována s baumanovskou tekutostí, což autora vede ke zkratkovitému závěru, že strukturalismus stojí na pomezí moderního a postmoderního paradigmatu. Obávám se, že podobné pokusy o efektní aktualizaci či domýšlení strukturalismu nejsou příliš účelné a vedou k teoretickému chaosu. Jsou příkladem výše zmíněné exotizace pražského strukturalismu, podle níž se strukturalismus vzpíral limitům moderní epistemologie a předjímal některé momenty postmoderní kritiky. To je ovšem v rozporu s historickou skutečností, se samou povahou sledovaného směru (například už samo chápání struktury jako ontologické kategorie je příznakem moderní, nikoli postmoderní epistemologie). Uvážlivější je následující studie o strukturalistické literárněvědné terminologii, opřená o systematickou rešerši materiálu, související pravděpodobně s prací na česko-polském slovníku literárněvědných termínů, ale i s předchozím bádáním o strukturalistických literárněhistorických koncepcích. Vedle studií Marie Kubínové nebo Miroslava Červenky jde o další příspěvek k rekonstrukci strukturalistického terminologického systému.
V třetí a čtvrté části se autor věnuje mezinárodnímu (exilovému a česko- polskému), kontextu pražského strukturalismu. Čtvero statí má převážně přehledový ráz. Studie jsou informačně hodnotné zejména pro polského čtenáře, jemuž jsou ostatně určeny, kdežto čtenář český může v textech postrádat pevnou, třeba i provokativní interpretační hypotézu. Přehledový ráz vystupuje do popředí zejména ve studii „Prascy strukturaliści na emigracji (1938–1989)“, která je v podstatě jen chronologicky řazeným sledem stručných medailonků, přičemž periodizaci autor přejímá ze studie Lubomíra Doležela (jednoho z emigrovavších) „Pražská škola v exilu“ (in Světová literárněvědná bohemistika II. Úvahy a studie o české literatuře. Materiály z prvního kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha, ÚČL AV ČR 1996, s. 506–511). Přitom mnohem ostřejší, přímo postkoloniální pohled nastínil Gierowski v příspěvku „Pražská škola očima světové literární vědy“ (srov. Česká literatura LXV, 2017, č. 2, s. 310–313). V tomto posudku antologie Ondřeje Sládka Český strukturalismus v diskusi (Brno, Host 2014) se vymezil proti snahám subsumovat pod adjektivum český také autory, kteří český kulturní, neřkuli jazykový kontext přesahovali nebo do něj vlastně primárně nepatřili (Roman Jakobson). Podobně kriticky se vyjádřil na adresu koncepce Slovníku literárněvědného strukturalismu (Brno/Praha, Host/ÚČL AV ČR 2018) autorského kolektivu pod vedením O. Sládka (srov. recenzi „Mlhoviny strukturalismů“, Česká literatura LXVII, 2019, č. 2, s. 230–238). Je nanejvýš překvapivé, že o zřetelné kolonialistické tendenci českých historiků pražského strukturalismu chybí v Gierowského knize zmínka. Polemické pozadí by však jeho výklad dynamizovalo a také argumentačně obohatilo, nehledě na relevantnost uvedeného postřehu. Ve zmíněné studii se naopak správně uvádí fakt, že v emigraci se pražští strukturalisté stali součástí mezinárodní vědecké komunikace — což je ale víceméně banální zjištění.
Polský prvek je přítomen ve dvou závěrečných studiích. Studie „Polskie akcenty na łamach [stránkách] Slova a slovesnosti 1935–1939“ je podobně jako stať o terminologických otázkách vybudována na základě důkladné rešeršní práce. Autor zde rovněž rozvíjí některá svá zjištění z předchozí knihy Struktury historii, na niž explicitně odkazuje (s. 145). Podle Gierowského zjištění se výsledky polské vědy na české straně zpočátku setkávaly s výhradami, nicméně postupně došlo k vzájemnému hlubšímu poznávání a myšlenkovému podněcování. Už v roce 1934 se Bohuslav Havránek negativně vyslovil na adresu fonetické školy Witolda Doroszewského, ale o dva roky později, v roce 1936, Frank Wollman obsáhle a s porozuměním recenzoval knihu Manfreda Kridla Wstęp badań nad dziełem literackim (1936). Gierowski tu vlastně z opačné strany, ze strany české recepce polské literární vědy, tematizuje problematiku, jíž se — z pohledu polské recepce českého strukturalismu — zabýval v knize Struktury historii (s. 83 n). Jak Gierowski konstatuje, v meziválečném období se na stránkách Slova a slovesnosti objevila práce jediného polského badatele, Kazimierze Budzyka; jinak byl český čtenář odkázán na zprostředkující komentáře, recenze či referáty. Závěrečnou studii „Czeski strukturalizm w Polsce“ můžeme číst dvěma způsoby: jednak jako přehledné shrnutí daného tématu, pod jehož povrchem se skrývá nemálo badatelské práce; jednak jako úvod do problematiky, jenž může polské studenty nebo české zájemce stimulovat k dalšímu prohlubování získaných poznatků. Mimochodem, systematický průzkum česko-polských vztahů na poli literárněvědného myšlení, nejen strukturalistického, se jeví jako nadmíru logický úkol, který by jistě přinesl své ovoce — a to nejen pro jazykovou podobnost a historické paralely, nýbrž také kvůli pozoruhodným rozdílům, jež by přinejmenším mohly relativizovat sebehodnotící stereotypy.
Podtrženo a sečteno. Gierowského knižní soubor studií přináší nemálo zajímavých momentů, neubránil se však ani popisnosti, ukvapeným závěrům či shrnujícím schematismům. V kontextu dosavadního autorova díla jej vnímám spíše jako „mezičlánek“ sui generis, výsledek pečlivého třídění materiálu a tříbení myšlenek — úhrnem: jako důležité sbírání sil pro opus bohdá větší a soustavnější. Tvůrčí předpoklady pro takové dílo autorovi nechybějí.

Piotr Gierowski: Praski strukturalizm. Przekroje, miejsca, tożsamości. Kraków, Scriptum 2018. 229 stran.

Vyšlo v České literatuře 5/2019.