Previous Next
Proč dnes číst Krolopa? MIREK NĚMEC Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém...
Endre Bojtár (1940–2018) TAMÁS BERKES Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž...
Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny? VÁCLAV MAIDL Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká...

JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA

Dosavadní česká textologie je primárně zaměřena na umělecká díla. Disponuje dvěma příručkami, které poskytují návody, jak postupovat při přípravě vydání knihy. Starší z nich Editor a text. Úvod do praktické textologie (1971, druhé vydání připravili a opatřili doslovem roku 2006 M. Kosák a J. Flaišman) se stala, aniž tak byla zamýšlena, téměř normativním manuálem. Mladší Textologie. Teorie a ediční praxe Pavla Vašáka (1993) je recipovaná podstatně méně. Už vzhledem k době svého vzniku nemůže ani jedna z nich plně uspokojit současné potřeby.
Michal Kosák a Jiří Flaišman, badatelé z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, se textologické problematice dlouhodobě soustavně věnují. Jejich teoretické reflexe vycházejí ze starší české odborné literatury, znalosti zahraniční textologie, ale také reflexe dosavadní ediční praxe a z vlastních zkušeností s ní. Všechny tyto čtyři zdroje využívají také ve své poslední knize. Přestože má téměř tři sta stran, nemůže danou problematiku pokrýt zcela vyčerpávajícím způsobem; podává však ucelený pohled.
Termín editologie volí autoři záměrně. Chápou jej jako pojmenování označující „nástrojovou nauku o metodě vydavatelské práce“ (s. 11). Asi bychom mohli volit širší definici: nauka o ediční praxi, u níž nehrozí nepřesné pochopení ve smyslu ediční metodiky. Slovům z podtitulu Od náčrtu ke knize můžeme rozumět dvojím způsobem. Kniha hlavně popisuje různé etapy práce editora, od prvotního seznámení se s materiálem, přes stanovení výchozího textu, ujasnění si typu jeho nového vydání po konečnou přípravu edice. Na straně druhé přitom také ukazuje na proces vzniku uměleckého díla, jak je tvořeno nejen autorem, nýbrž jak je formováno i řadou vnějších vlivů (badatelé užitečně reflektují například také vztah autora a redaktora, stejně jako fenomén cenzury a autocenzury). P odobně jako u zmíněných starších knih ani záměrem Editologie není poskytnout normotvornou „kuchařku“, jejíž přikázání by editor při své práci naplňoval. Dodejme, že jde zejména o editora, který má připravit tzv. kritické, resp. vědecké vydání. Recenzovaná knížka jej má seznámit s fázemi, jimiž musí projít, a s možnostmi, které v nich má. Poukazuje přitom jak na starší názory, formulované v odborné literatuře české i zahraniční, tak na doposavad používané způsoby ediční práce. Autoři jsou jednak ovlivněni postmoderním pluralismem s jeho akcenty na neuzavřenost a proměnlivost literárního díla a odmítáním jediného správného interpretačního (editologického) přístupu, jednak vycházejí z přesvědčení, že ediční praxe má být řízena jasnými principy, nicméně jejich konsekventní aplikace nemá být dána sadou strnulých pravidel, nýbrž výběrem z řady možností, který je ovlivněn jak zpracovávaným materiálem, tak záměrem textologa, tedy druhem edice. Přitom je ediční praxe činností ukotvenou v historickém okamžiku, a tedy vyvíjející se a proměnlivou. Abychom byli konkrétní, autoři problematizují pojetí tzv. Pražské školy, tedy tradiční textologie, v níž se zdůrazňuje zejména úzké spojení díla s autorskou intencí (text jako jazykové vyjádření záměru jeho tvůrce). Se sympatiemi naopak pohlíží na postupy méně systémové textologie, která akcentuje individuálnost jednotlivých edičních úkolů. Chápeme tyto pozice, zároveň je však třeba mít na paměti uživatele (představujme si například začínajícího editora), který očekává od takových příruček do jisté míry i soubor návodných rad, jak postupovat.
Práci praktických textologů lze také zkoumat a pojmenovat momenty, kterými se jejich přístupy liší a které způsobují, že i jednotlivá vydání téhož díla se od sebe mohou odlišovat, aniž by šlo o rozdíl v kvalitě. Autoři v důležité, obecně koncipované úvodní kapitole rozlišují několik vzájemně provázaných činitelů: intencionální (orientace na autorský záměr se snahou eliminovat cizí zásahy), estetický (otázka umělecké působivosti jednotlivých pramenů), historická identita textu (respekt k sociálnímu fungování textu, včetně vnějších činitelů), význam volby výchozího textu a intervenčnost editorova přístupu. S pomocí těchto hledisek lze popsat jednotlivé typy editorů (s vědomím, že tito činitelé se vzájemně ovlivňují), ale také nároků na jejich práci. Protože různé požadavky na vydávaný text mohou být ve vzájemném rozporu, výsledek je vždy kompromisem mezi nimi. Ediční přístup je tak Kosákem a Flaišmanem charakterizován jako „křehká stabilita, pokaždé znovu nalézaná, kterou je nutné stále znovu vyvažovat, jelikož je to vždy mnoho parametrů, které se mění“ (s. 20). Neexistuje proto žádná ideální edice; autoři se obvykle vyhýbají hodnocení různých přístupů, s výjimkou odmítnutí svévolných adaptací (ne však principu adaptací, tj. jazykových aktualizací, jako takového).
Tematické celky jsou často doprovázeny případovými studiemi. Jedna z nich se rozrostla do samostatné kapitoly „Atribuce textu z pohledu současné stylometrie“ (spoluautorem je Petr Plecháč), jež obsahuje takřka výhradně pojednání o historii problematiky autorství textů, které byly přisuzovány buď Janu Nerudovi, nebo Josefu Barákovi, a aplikaci nejnovějších stylometrických metod na ni. Předvádí je tak při praktickém použití a přináší tím i nejnovější příspěvek do zmíněné diskuze — s vědomím, že stylometrie může přinést důležitá data, nikoli však spor rozhodnout. Kapitola však vnucuje otázku, zda je účelné, že byla do knihy zařazena, byla ostatně už dříve otištěna v odborném časopise, kam svým charakterem bytostně patří (viz ČL 2017/5). Jedná se o velmi specifickou problematiku, která se ediční praxe týká jen částečně. U naprosté většiny zvláště novověkých literárních děl je autor jednoznačně dán. Tam, kde je výjimečně situace jiná, je stylometrie pouze dílčím postupem, pomocnou metodou. Její exemplifikace je sice zajímavá, nicméně asi by vzhledem k celku knihy místo ní stačila jen stručná zmínka s odkazy na příslušnou odbornou literaturu.
M. Kosák a J. Flasišman oprávněně upozorňují na fakt, že se v poslední době rozplývají hranice mezi čtenářským a kritickým vydáním a že podobu edice ovlivňuje i médium. V minulosti šlo téměř výhradně o tisk, v současnosti se však stále více prosazují digitální nosiče. Ty poskytují možnosti, které papír nemá, například velkou kapacitu (díky níž lze publikovat množství materiálu bez ohledu na zvýšené náklady) či interaktivitu. Odpadají tím problémy s prezentací textových variant, což zároveň vede ke snížení počtu intervencí do výchozího textu (v krajním případě se výchozí text stává zbytečným a edici lze vytvořit jako nehierarchizovaný soubor variant). Takové typy edic dávají uživateli (nikoli již jen čtenáři) svobodu zacházet s publikovaným materiálem volně i svévolně.
Možnostmi využití informačních technologií se Editologie zabývá dosti podrobně, i na příkladu existujících projektů, jakými jsou Česká elektronická knihovna, Kritická hybridní edice a další. Z nich implicitně vyplývá, že takové edice mají význam hlavně pro badatele, jimž dávají možnost všestranně pracovat s nejrůznějšími vrstvami textu napříč jeho historií. Člověku, jenž si chce jen přečíst literární dílo, spíše komplikují situaci. Staví jej před úkol zvolit si, který z textů bude považovat za nositele díla. Tištěná čtenářská vydání tak zřejmě zůstanou i nadále vyhledávaná. Ovšem i pro ně lze využít elektronickou cestu. Necháme-li stranou fakt, že ve čtečce se snáze knihy převážejí než v kufru, nabízí se zde hlavně možnost zpřístupnit zapadlé, zapomenuté texty, které by na knižním trhu neuspěly, a to i ve velkém množství (srov. Českou elektronickou knihovnu).
Podkapitolu kapitoly „Kritika textu“ části „Ediční zpracování“ nazvanou „Metrika a textová kritika“ zpracoval Jakub Říha. Pojednává o možnostech, jak může přispět analýza metrických odchylek k nalezení a klasifikování porušených míst v textu. Celkově se k této věci staví spíše skepticky, jakkoli uznává, že v některých případech může být porušení metrického vzorce signálem chyby. Jedná se o poněkud specifickou problematiku dotýkající se jen několika málo míst několika málo textů, proto může vzbuzovat pochybnost, že je jí v knize věnováno téměř deset stran.
Editologie se soustředí na vydávání uceleného díla, ať již ve smyslu díla jednoho, nebo autorových spisů. Téměř pomíjí antologie textů či výbory z díla. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, že je v nich zvýrazněna problematika volby co vydat, která může být ovlivněna i vnějšími vlivy, například politickými či ekonomickými, a ocitá se tak mimo oblast textologie. Hlavní pozornost je věnována vydávání uměleckých děl, nalezneme tu však i pasáže o textech filozofických, politických či o korespondenci. Sonda do starší debaty o vydávání korespondence přináší dodnes aktuální otázky, zdali dopisy vydávat jako dokument, nebo umělecký text (srov. rozhled V. Faktorové, ČL 2018/5, s reflexí dnešních edic korespondence K. Havlíčka a B. Němcové).
Kosák s Flaišmanem se ve svém výkladu opírají o konkrétní ediční výkony z poslední doby a jejich reflexi. Na dobře volených příkladech edic J. Seiferta, T. G. Masaryka, V. Nezvala aj. ukazují problémy například se sebranými a vybranými spisy, různá řešení uspořádání a výběru. Jsou tu i příklady z právě vznikajícího edičního počinu, kritické hybridní edice Máchova Máje, jež jim např. umožňuje dokumentovat těžkosti s volbou výchozího textu.
Právě otázce volby výchozího textu je věnována v Editologii hlavní, až předimenzovaná pozornost, menší prostor pak důležité otázce ediční přípravy. Kosák s Flaišmanen trefně a pro budoucí práce velmi užitečně komentují některé otázky jazykového zpracování, ale malá pozornost je věnována jednak tzv. explikaci textu, tj. fázi, v níž se prověřují historická fakta vydávaného textu, jména, citace, aluze apod., a zejména doprovodným vysvětlivkám a komentářům. Tyto aspekty postihují jen výčtem položek, co může tato část edice obsahovat (zpráva o historii textu, zdůvodnění volby výchozího textu, různočtení, vysvětlivky s překladem jinojazyčných pasáží, lokalizací citátů, literárněhistorický rozbor, popis autorova jazyka, vydavatelské zásady, emendace, rejstříky apod.), aniž by problém nějak hlouběji reflektovala, vztáhla k různým typům edic a potřebám současného uživatele (čtenáře).
Jestliže některé části Editologie se nám jeví jako zbytečně podrobné, tady máme před sebou opačný případ. Právě komentáře se v dnešní ediční praxi jeví jako kardinální problém. Jsou nesmírně různorodé i v rámci jedné ediční řady (viz Českou knižnici). Poskytují čtenářům rozdílnou míru informací, od zběžného sdělení, co bylo výchozím textem a podle jakých zásad s ním bylo pracováno, po rozsáhlé studie nikoli jen textologické, ale i literárněhistorické. Jistá míra standardizace by této oblasti prospěla. Proto obdobně jako v pojednání o typech edic bychom i zde přivítali diskuzi o možnostech komentářů, zhodnocení jejich potřebnosti pro různá vydání a míry podrobnosti, stejně jako rozpravu o obsahu jednotlivých položek komentáře. Stálo by za to rozvést, které části a v jaké podobě jsou nezbytné pro to, aby vydání vůbec mohlo být považováno za seriózní ediční počin, které představují přídatnou hodnotu a které si spíše zaslouží samostatnou publikaci ve formě například časopisecké studie. Autoři se však více rozepisují pouze o tom, jak lze zaznamenat různočtení, jinak se kapitola o komentáři vejde na pouhé dvě strany.
Kapitolu poslední s názvem „Editologická problematika staročeské literatury“ napsal Jakub Sichálek. Toto uspořádání naznačuje, že se stěží dočkáme jednotné teorie ediční přípravy textů, neboť se takovému požadavku vzpírá různorodý materiál. Tato část budí dojem jakéhosi apendixu, který vybočuje z celé knihy, jako by středověká literatura nijak nesouvisela s předchozími reflexemi, což není, dle našeho názoru, zcela adekvátní náhled. Jistě, vydávání středověkých textů si vyžaduje v mnoha směrech jiné přístupy. Sichálek právem problematizuje klíčové kategorie z podtitulu knihy, tedy kniha a náčrt, a obecněji řečeno i možnost stability díla. Konstatuje, že ve středověku „písař je nepřiznaný editor“ (s. 243), a v této souvislosti neopomíjí i možný orální charakter geneze díla. Celkově reviduje termíny použité v předchozích pasážích knihy tak, aby byly pro středověk použitelné. Před současným editorem tak stojí otázka, zda chce zpřístupnit textový pramen nebo — s vědomím jeho lability — dílo; odpověď na ni ovlivňuje řadu jeho následných rozhodnutí.
Stať Jakuba Sichálka navrhuje opustit pohled běžný u nových děl a místo toho se soustředit na tradování textu. To je samozřejmě možné řešení, které digitální technologie umožňují, ale je to jen jedna z cest a zároveň spíš vize do budoucnosti. Středověká literatura stále vychází a bude vycházet v podobě knižních edic, určených nejen badatelům, ale i širší veřejnosti, resp. studentům. Z tohoto hlediska se ediční praxe na poli středověké literatury úplně nevymyká z běžných editologických pravidel a vztahují se na ni některé vstupní otázky a koncepční pojmy Kosáka a Flaišmana. Také editor středověké literatury řeší při volbě výchozího pramene konflikt mezi estetickým kritériem a historickou identitou, ujasňuje si míru svých intervencí a může být postaven i před otázku potřebnosti adaptace (jazykové úpravy) textu. Té se Kosák s Flaišmanem věnují v souvislosti s literaturou 19. století, když respektují poučenou adaptaci jako „záchrannou misi“ v případě děl, která by mohla jinak zcela zmizet ze čtenářského obzoru (s. 117). V jaké jiné oblasti je ovšem naléhavější otázka adaptací než u jazykově málo srozumitelné staročeské literatury? Zmíněné otázky nechává bohužel Jakub Sichálek stranou, jeho kapitola je spíše studií na téma identity středověkého literárního díla, jeho způsobů tradování a recepce. Jde o výklady jistě poučené, inspirované moderními koncepty tzv. materiální filologie, která zdůrazňuje vnější, materiální aspekt díla, kodexový kontext apod., ale je to spíše obecně textologická rozprava než výklad o metodických postupech editora, jak bychom očekávali. Proto také Sichálek ve větší míře, na rozdíl od předchozí části knihy, nezapojuje do výkladu typické ediční výkony poslední doby coby názorné příklady přístupů.
Další problém spočívá v tom, že se tato kapitola zaměřuje pouze na literaturu středověkou, z knihy tak zcela mizí raný novověk (humanismus a baroko), tedy cca čtvrt tisíciletí literárního života, protože ani Kosák s Flaišmanem tuto oblast nezmiňují. Přitom právě zde se v českém prostředí děje leccos pozoruhodného (srov. oborově závažné edice děl F. Bridela, V. Hájka z Libočan, K. Haranta z Polžic, J. A. Komenského). Zároveň je třeba zdůraznit, že ediční postupy na poli raného novověku se často liší od editování středověkých i moderních textů, což je dáno odlišným charakterem literatury 16.–18. století, tj. doby, kdy už funguje knihtisk, ale zároveň se literatura traduje rukopisně. Ediční praxe v této oblasti například tíhla a zřejmě i bude tíhnout k výborům a antologiím. Jedním z důvodů je fakt, že v literatuře té doby se nachází mnoho rozsahově drobných žánrů a publikační forem (příležitostná poezie, kramářská píseň, zábavné povídky, traktáty aj.), které se v edicích sdružují podle principů tematických, žánrových, chronologických i autorských (vydání typu Třikrát rozprávky o jednom hrdinovi [2004]).
Jiným fenoménem, který odhaluje obecný metodologický problém, jsou naopak monumentální raněnovověké knihy (tištěné i rukopisné), které mají kompilační charakter a mnohdy i tisíc stran většího formátu (postily, kancionály, kroniky aj.). Editor si musí klást otázku, jak vydávat takové celky jako Šteyerův Kancionál český nebo Sargankův Lipský kancionál. Příklad kritické edice Bridelových Jesliček celý problém ukazuje velmi názorně — pro tento zpěvníček s padesáti písničkami potřebovali P. Kosek, M. Škarpová a T. Slavický téměř 500 stran. I kdyby editoři kritických vydání dvou jmenovaných kancionálových gigantů (devět set, resp. tisíc osm set písní) postupovali méně důsledně, neodvažujeme se ani odhadovat, kolikasvazkovou edici by na takové případy potřebovali. Jistě, v německých podmínkách se takové mezioborové edice uskutečňují (srov. pěti, resp. šestisvazkové ediční podniky pro pietistický zpěvník J. A. Freylinghausena nebo pro raněbarokní, postupně narůstající kancionál Praxis pietatis), ale obáváme se, že taková cesta je v českém prostředí neuskutečnitelná, nenašly by se pro ni badatelské kapacity, nakladatelé ani čtenáři. Tady si musí editor klást otázku, zda nemá na edice některých významných raněnovověkých děl zcela rezignovat, protože pro svůj objem představují de facto needitovatelné giganty. Na druhé straně celistvost mnohých humanistických a barokních knih je často spojena s dobovými pragmatickými, zejména náboženskými cíli, které není nutné důsledně respektovat při nynějších edicích (ano, edice může být i zde „záchrannou misí“). Je možné se uchýlit k výboru a představu o celku nahradit důkladným vydavatelským aparátem, který může mít rysy vědecky koncipovaného vydání s metodologicky promyšleným studiem a srovnáváním pramenů. V případě raněnovověké literatury se rovněž editor musí ptát, kdy vůbec je nutné a účelné podnikat tradiční kritické vydání. Standardní tištěná produkce v českých zemích 16.–18. století zahrnuje masově vydávanou, většinově anonymní tvorbu (kramářské tisky, náboženská literatura), kdy jednotlivý titul existuje i v mnoha desítkách vydání, za nimiž stáli především tiskaři, ne samotní autoři. Textověkriticky sledovat labyrint variant, odchylek, výpustek apod. v takovýchto tekutých textech (termín Jaroslava Kolára) by bylo neuvěřitelně pracným, avšak málo užitečným krokem. V takových případech editor vědecké, ne však kritické edice musí volit jiné řešení. Recenzovaná kniha však čtenáře s těmito cestami bohužel neseznamuje.
Tak jako žádná edice není schopna uspokojit všechny potřeby čtenářů, tak rovněž editologické příručky nemohou naplnit všechna očekávání svých uživatelů. V recenzované knize může někdo postrádat více jednoznačných, praktických pokynů, kterých by se mohl editor držet, jinému specialistovi bude chybět kapitola k raněnovověké literatuře. Nepochybnou předností knihy je, že nabízí důkladný a metodologicky promyšlený výklad o široké škále možných vydavatelských řešení pro novodobou literaturu, a to s reflexí nejmodernějších editologických přístupů.

Michal Kosák — Jiří Flaišman et al.: Editologie (Od náčrtu ke knize). Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2018. 296 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2019.