Previous Next
Přetírání starších textů ERIK GILK V Liberci působící literární historička Eva Štědroňová vydala loni v Hostu obsáhlou knihu o domácí literatuře...
Apologetika fantastické literatury PAVEL ŠIDÁK Cílem knihy Terezy Dědinové je iniciovat diskuzi o fantastické literatuře, což znamená zejména překlenout...
Jedna generace Swéerts-Šporkových a její textové praxe CLAIRE MÁDLOVÁ Ve své poslední knize se Veronika Čapská chopila historiografií již bohatě zpracovaného tématu — rodiny...

JIŘÍ TRÁVNÍČEK

V Polsku se rychle hromadí publikace o neoficiálně vydávané literatuře minulého režimu (Justyna Błażejowska: Papierowa rewolucja. Z dziejów drugiego obiegu wydawniczego w Polasce 1976–1989/1990, Warszawa 2010; Paweł Sowiński: Zakazana książka. Uczestnicy drugiego obiegu 1977–1989, Warszawa 2011 ad.). K tomu je nutno přičíst i starší tituly na téma cenzury a regulace (např. dva svazky studií Piśmiennictwo — systemy kontroli — obiegi alernatywne, edd. Janusz Kostecki a Alina Brodzka, Warszawa 1992). Činný na tomto poli je zejména Instytut Pamięci Narodowej; zmínit nutno i sborníky toruňské Univerzity Mikuláše Koperníka Niewygodne dla władzy, které se věnují především studiu cenzury, a to v širokém historickém průřezu. To, co bývalo nazýváno bílými místy, se velmi rychle zaplňuje, ba lze říct, že terén se pomalu začíná stávat nepřehledným. Navíc publikace na daná témata jsou vší možné orientace i úrovně. Proto se například Grzegorz Nieć, recenzent zmiňované knihy P. Sowińského, nedokázal ubránit výtce, že autor svůj materiál uspořádává jen velmi nedbale, při interpretaci se uchyluje k ahistorickým povšechnostem nebo zase k „mentorskému, blahovolnému tónu, nedává si práci s verifikací materiálu. Namnoze pak ani tak úplně neví, s jakým materiálem zachází.“ Navíc publikaci chybí i nějaký jasný a se čtenářem počítající způsob, takže autor se „rychle ztrácí v roztřepené naraci“, jinde zase „chaotická narace“ obsahuje spoustu vzájemně si protiřečících tvrzení; bují v ní vsuvky, naproti tomu se objasňují věci zcela banální (Roczniki Biblioteczne LVII, 2013, s. 203–212). Ano, dané téma a jeho atraktivita s sebou nese i jedno velké nebezpečí: historikové chtějí shromažďovat, často až neuvěřitelně pilně, ale mnohdy neumí třídit a interpretovat; často chybí relevantní kontextualizace a zcela nejvíc se pak dané práce vyznačují tím, že jsou k neučtení. Jejich autoři, velmi často mladší historici, zapomínají — a to nemusíme vědět naprosto nic o Haydenu Whiteovi —, že i historické či literárněhistorické práce jsou texty, které je třeba vybavit nějakou narativní strukturou. Psaní bez kompasu, zato v záplavě materiálu, psaní, které je méně psaním a více pouhým hromaděním. Dnes se umí spíše bádat než psát, což v mnohém platí i pro současné české prostředí. Jinak řečeno: ne všechno, co jsem objevil, je hodno světla publikačních ramp.
Proč taková expozice? Hlavně proto, že Kaliského kniha je přece jenom jiného druhu — narativně sebevědomější, psaná s nadhledem a o kontextualizace v ní rozhodně není nouze, třebaže…
Autor sleduje z několika stran „příběh“ toho, jak se skupina mladých lidí na konci šedesátých let rozhodla tajně pašovat knihy z okruhu pařížské Kultury. Místo, které si vybrala, bylo polsko-slovenské pomezí Tater. Šlo o lidi z Varšavy a Krakova. Vesměs se jednalo o mladé idealisty tak trochu z rodu všech vln povstání, co jich kdy polské země zažily. Vůdčí osobou dané skupiny byl Maciej Kozłowski, novinář a člen Vysokohorského klubu, čili člověk důkladně obeznámený s územím Vysokých Tater. Kozłowski na přelomu let 1968 a 1969 pobýval legálně v Paříži, kde začal spolupracovat s Jerzym Giedroycem, legendárním šéfredaktorem Kultury. Stal se z něj neoficiální korespondent časopisu a jeho úkolem bylo jezdit hlavně do Československa, navazovat kontakty a psát články o tom, co se u nás děje. Celá akce se ale nepovedla, skupina byla zadržena, obviněna a postavena před soud, který započal v únoru 1970. Kaliskému se daří rozplétat i důvody toho, proč celá akce zkolabovala: na vině byly jak nedostatky v přípravě a logistice, tak i činnost polských bezpečnostních služeb, které měly jednotlivé protagonisty již nějakou dobu v hledáčku. Kolem této „dějové“ osy autor spřádá různé vedlejší „příběhy“. Jedním z nich je téma polského Března 1968, tedy do jaké míry činnost taterniků (jak byla skupina později nazývána) souvisela se studentským hnutím. To totiž patřilo mezi hlavní hybatele polského Března. Další kontextualizací, jíž si autor své ústřední téma zvětšuje, jsou polsko-československé vztahy, konkrétně jak fungovala výměna myšlenek a kontakty lidí v době, kdy se naše země stala pro severní sousedy tak atraktivní. Kontakty byly velmi intenzivní a právě i československá situace byla důvodem, proč se celá akce s nelegálním převozem tiskovin takto naplánovala. Volnému pohybu lidí a materiálu nijak nepřekážela ani srpnová okupace. Víceméně do jara 1970 byl pohyb neomezený. V této souvislosti si autor všímá několika lidí, kteří byli do těchto kontaktů zapojeni nejvíce — Agnieszky Hollandové, pozdější slavné režisérky, jež na konci šedesátých let studovala v Praze, publicisty Jiřího Lederera, který udržoval kontakty s Kulturou, a překladatelky Heleny Stachové; ta při své návštěvě Paříže navštívila Giedroyce. Zmíněn je i Petr Uhl, v té době mladý revoluční trockista.
Další kontextualizací budiž samotný soudní proces z roku 1970. Autor ho promítá na pozadí měnící se politické atmosféry: Březen 1968 přinesl hodně strachu, zejména svým antisemitismem a antiintelektualismem, na této vlně se svezla i zuřivá Gomułkova nevraživost na vše československé (i pražské jaro bylo především umělecko-intelektuální), která mu přinesla charakteristiku velkého čechobijce. Kaliski však sleduje posuny v strategii mocenské elity: nové, pragmatičtější Gierkovo vedení nemělo zájem vstupovat do ostrých politických půtek, zmírnilo svůj pohled na pařížskou Kulturu. Proces s taterníky, který měl být tak trochu monstrprocesem (s diverzanty), nakonec vyzněl dost do ztracena. Padly sice tresty, ale odsouzeným — v té době slibným mladým vědcům — se po nějaké době podařilo vrátit se ke svým profesím. Žádná česká zavilá drakoničnost, která „viníky“ roku 1968 posílá bez pardonu k lopatám a do kotelen.
Kaliskému se podařilo rozkrýt jednu z podstatných událostí česko-polských vztahů. Dokázal do tohoto tématu vstoupit jak přes různé kontexty, které „příběh“ nepodařeného pašování tiskovin nabízí, tak i tím, že sleduje životopisy hlavních účastníků. I když ho biografická perspektiva na chvíli vynáší mimo hlavní téma, přináší v celku práce značné zisky: autorovi se daří rozkrýt sociální a duchovní zázemí hlavních protagonistů, najít důvody toho, proč to vlastně dělali, čím byli ovlivněni. V důsledku mu pak vychází, že vůbec nešlo jen o aktivitu politického odporu proti panujícímu komunistickému režimu, ale i o jakousi romantickou studentskou vzpouru. Kromě této mladistvé figury autor poukazuje na značné myšlenkové uvědomění. Ne, těmto lidem už režim nemohl mazat med kolem pusy. V jejich rodinách komunistický režim zasáhl často velmi brutálně, dal jim znát — jak říká Małgorzata Szpakowská, jedna z protagonistek akce, že jsou obyvateli „horší kategorie“, protože mají „špatný původ“ (s. 127). Polský Říjen prožili ještě jako nedospělí, nicméně Březen jim dal už šanci být plnoprávnými aktéry vzdoru a zažít zde i něco na způsob historicko-revoluční exaltace. Osobně považuji tyto biografické pasáže za nejzdařilejší části knihy, jakkoli se paradoxně od hlavního tématu odklánějí nejvíce. Autorovi se zde daří jednak přinést socio-kulturní portrét této generace, jednak ukázat, čím byl polský Březen důležitý pro všechny další vzpoury a hnutí.
Proces s protagonisty akce byl podle Kaliského velkou zkušeností — ideovou i praktickou. Díky výslechům a soudnímu sporu vznikla například příručka instrukcí pro zatčené — jak se chovat v takovýchto situacích. Autor ukazuje i vzájemnou provázanost polského Března a československého Srpna, tedy hlavně jak silně se polští antikomunističtí aktivisté inspirovali tím, co se tehdy dělo u nás. Své tu sehrával i stud za to, že se na vpádu do ČSSR podílela polská vojska: „Březen znamenal triumf hanebnosti v rozměru země, zatímco Srpen byl triumfem hanebnosti v mezinárodním rozměru a hanbou polského národa“ (s. 318). Autor při této příležitosti polemizuje s českým historikem Tomášem Zahradníčkem, který tvrdí, že Poláci po Srpnu, majíce své vlastní problémy, se nezabývali tím, co se stalo u nás. Těchto materiálů — tvrdí Kozłowski — byla tehdy plná Kultura a Biuletyn Niecenzurowany.
Kniha přesvědčivě ukazuje, že Březen byl důležitým mezníkem i pro šíření exilové literatury do Polska. Díky narůstajícím kontaktům se podařilo mezi Varšavou a Paříží (Giedroyc) ne snad úplně prokopat kanál (on nikdy ucpaný nebyl), ale podstatně ho rozšířit. Kultura se stala daleko samozřejmější výbavou polských čtenářů, dalo se k ní dostat snáze než předtím a na její démonizaci rezignoval i Gierkův režim. Posunuly se hranice, změnila se temperatura propagandy. Zavilý a primitivně ideologický tón se ukázal už navždy passé. Od tohoto okamžiku už režim a propaganda jsou nuceny tahat za provaz stále kratší. Pozitivního se toho na ideovém poli dalo nabídnout jen málo a pouhá negace přestávala stačit.
Kaliského kniha je tak asi daleko více, než možná původně chtěla, portrétem velkého zrání jedné důležité polské generace (Michnikovy?). Látka se ukázala hermeneuticky atraktivnější spíše v kontextualizacích než v samotném „příběhu“ pašování a následného odsouzení. Přitom ten „příběh“ se zdá být historicky i narativně velmi nosný. Co podstatného pro českou „exilologii“ a „samizdatologii“ si lze z Poslů svobodného slova odnést? Především ochotu ke kontextualizacím. Jako přínosná se ukazuje ta generační, ale není nutno se bát ani kontextů sociálních. U taterníků se totiž spojily kruhy alpinistů s mladými vědci, tedy prostředí dost různá. Ukazuje se, že není důležité vědět, co se vydávalo, eventuálně ani v jakém nákladu, ale především to, jakými kanály tato produkce proudila a koho zasahovala. „Exilologie“ a „samizdatologie“ — a všímá si toho také Bartosz Kaliski — se tak stávají pastmi na historiky idejí. Pokud to nemají být jenom ideje, ale rovněž i historie, nelze je psát jinak než jako sociální dějiny idejí.

Bartosz Kaliski: Kurierzy wolnego słowa (Paryż — Praga — Warszawa 1968–1970). Warszawa, Instytut Historii PAN 2014. 353 strany.

Vyšlo v České literatuře 2016/6.